Úvod ke knize Jákobově

Díky studiu knihy Jákobovy získají studenti důležitá ponaučení od muže, který měl neochvějnou víru v Ježíše Krista. Jákob opakovaně svědčil o Spasiteli a vyzýval svůj lid a ty, kteří budou číst jeho slova, aby činili pokání. Učil tomu, že je důležité pilně vykonávat povolání od Pána, a byl toho příkladem. Varoval svůj lid před nebezpečím pýchy, bohatství a nemorálnosti. Jákob také citoval a vysvětloval Zenosovu alegorii o olivovnících, která názorně dokládá Spasitelovu neúnavnou snahu přinášet spasení všem Božím dětem a která poskytuje přehled Božího jednání s domem Izraele. Jákob při svém setkání s antikristem Šeremem ukázal, jak lze spravedlivě jednat s těmi, kteří zpochybňují nebo kritizují naši víru.

Tuto knihu napsal Jákob, pátý syn Sarie a Lehiho. Narodil se v pustině během putování své rodiny do zaslíbené země. Ve svém mládí „vytrpěl strasti a mnoho smutku pro hrubost bratří svých“. (2. Nefi 2:1.) Avšak Lehi slíbil Jákobovi, že Bůh „posvětí strasti [jeho] ku prospěchu [jeho]“ a že prožije své dny „ve službě svému Bohu“. (2. Nefi 2:2–3.) Jákob ve svém mládí spatřil Spasitelovu slávu. (Viz 2. Nefi 2:3–4.) Nefi vysvětil Jákoba knězem a učitelem Nefitů (viz 2. Nefi 5:26) a později mu svěřil malé desky Nefiovy (viz Jákob 1:1–4). Jákob, jako věrný vedoucí kněžství a učitel, se usilovně snažil přesvědčovat svůj lid, aby věřil v Krista. (Viz Jákob 1:7.) Obdržel zjevení týkající se Spasitele, měl zkušenost se službou andělů, slyšel hlas Páně (viz Jákob 7:5) a viděl svého Vykupitele (viz 2. Nefi 11:2–3). Jákob byl otcem Enose, kterému před svou smrtí svěřil desky.

Nefi dal pokyn Jákobovi, aby zaznamenával posvátné učení, zjevení a proroctví „v zájmu Krista a v zájmu našeho lidu“. (Jákob 1:4.) Jákob byl poslušen těchto pokynů a uchovával spisy, které považoval „za nejcennější“. (Jákob 1:2.) Napsal: „Pracujeme pilně, abychom vyryli tato slova na desky doufajíce, že naši milovaní bratří a naše děti je přijmou s vděčným srdcem. … Neboť s tímto záměrem jsme toto zapsali, aby mohli věděti, že my jsme věděli o Kristu a měli jsme naději v jeho slávu mnoho set let před jeho příchodem.“ (Jákob 4:3–4.) Jákob se zmínil o ústředním tématu svých zápisů, když poznamenal: „Proč nepromlouvati o usmíření Krista a nedosáhnouti dokonalého poznání o něm … ?“ (Jákob 4:12.)

Kniha Jákobova začíná přibližně v roce 544 př. Kr., když Nefi svěřil Jákobovi malé desky. Její závěr se datuje ke konci Jákobova života, když předal desky svému synu Enosovi. Jákob sepsal svůj záznam, když žil v zemi Nefi.

Kniha Jákobova poskytuje informace týkající se nefitské vlády po Nefiově smrti. Nefi jmenoval muže, který po něm nastoupil jako král a vládce lidu, zatímco Jákob a jeho bratr Jozef působili dál jako duchovní vůdci Nefitů. Dalším charakteristickým rysem této knihy je Jákobovo odsouzení neoprávněného provozování plurálního manželství. Jediná zmínka o tomto tématu v Knize Mormonově se vyskytuje v Jákobovi 2. Kniha Jákobova také obsahuje nejdelší kapitolu v Knize Mormonově, Jákoba 5, která popisuje Zenosovu alegorii o olivovnících. Dále kniha Jákobova zaznamenává první případ, kdy prorok z Knihy Mormonovy přímo varuje Nefity před pýchou – hříchem, který nakonec způsobil jejich zničení. (Viz Jákob 2:12–22; Moroni 8:27.) Také zaznamenává první výskyt antikrista mezi Nefity.

Jákob 1 Jákob je poslušen Nefiova příkazu vést posvátný záznam. Nefi umírá. Jákob a Jozef působí mezi lidmi a učí je slovu Božímu.

Jákob 2–3 Jákob promlouvá v chrámu a varuje Nefity před pýchou, láskou k bohatství a nemorálností.

Jákob 4–6 Jákob svědčí o Kristu a cituje Zenosovu alegorii o olivovnících. Vybízí lid, aby činil pokání, přijal Pánovo milosrdenství a připravil se na soud.

Jákob 7 Jákob s Pánovou pomocí zahanbuje antikrista Šerema. Zmiňuje se o konfliktech mezi Nefity a Lamanity a předává malé desky Enosovi.