Alma 37

Pro znázornění zásady, že malé a prosté věci mohou mít velký vliv, vyprávěl president Gordon B. Hinckley tento příběh:

„Před mnoha lety jsem pracoval pro železnici v ústřední kanceláři v Denveru. Byl jsem zodpovědný za to, co se nazývá řízení přepravy. To bylo za dnů, kdy téměř každý jezdil osobními vlaky. Jednou ráno mi zavolal kolega z Newarku v New Jersey. Řekl mi: ‚Vlak číslo to a to dorazil, ale nemá zavazadlový vůz. 300 cestujících někde ztratilo zavazadla a šílí.‘

Ihned jsem se snažil zjistit, kam se mohl tento vůz zatoulat. Zjistil jsem, že v Oaklandu v Kalifornii byl správně naložen a zařazen. V Salt Lake City byl přesunut na naši železnici, odjel do Denveru, pak do Puebla, byl přeřazen na další trať a odjel do St. Louis. Tam ho měla převzít další železnice, která ho měla dovézt do Newarku v New Jersey. Ale některý nepozorný výhybkář na nádraží v St. Louis pohnul malým kouskem železa o necelých osm centimetrů, neboli přehodil výhybku, a potom zatáhl za páku, aby vůz odpojil. Zjistili jsme, že zavazadlový vůz, který patřil do Newarku v New Jersey, byl ve skutečnosti v New Orleansu v Louisianě – 2 400 kilometrů od místa svého určení. Tím, že jeden nepozorný zaměstnanec na nádraží v St. Louis přesunul výhybku o pouhých osm centimetrů, poslal vůz na špatnou trať a vzdálenost od správného cíle se velmi výrazně zvětšila. Tak to chodí i v našem životě. Místo abychom šli stále správným směrem, jsme nějakou chybnou představou odkláněni jiným směrem. Odchýlení od našeho původního cíle může být zcela nepatrné, ale pokud v něm pokračujeme, z malého odchýlení se stává velké a my zjišťujeme, že jsme se ocitli daleko od místa, kam jsme chtěli dojít.

Viděli jste někdy jednu z těch 5metrových bran na farmách? Když se taková brána otevírá, rozevírá se do velké šířky. Na straně závěsů se pohybuje velmi nepatrně, zatímco rozsah pohybu na vnějším obvodu je velký. Moji milí mladí přátelé, život se otáčí na malých věcech, které v našem životě mají velký význam.“ („Prorokova rada a modlitba pro mládež“, Liahona, duben 2001, 34–35.)

Starší L. Tom Perry z Kvora Dvanácti apoštolů vyprávěl příběh o Creedu Haymondovi, o muži, který se ve svém mládí naučil dodržovat Boží přikázání:

„Creed Haymond [byl] mladý mormon, který se přihlásil na Pensylvánskou univerzitu a byl na ni přijat. Byl to atlet proslulý svou rychlostí, a díky tomu, jak jednal a zapojoval se, byl zvolen kapitánem běžeckého družstva.

Na konci května roku 1919 se na Harvardském stadionu pořádal každoroční závod Univerzitního sdružení amatérských atletů Ameriky. Do Cambridge se sjeli nejlepší atleti z univerzit – celkem jich bylo 1 700. V kvalifikačních kolech se z Pensylvánské univerzity neboli Penu kvalifikovalo 17 mužů. Z Cornellu, jejich nejobávanějšího soupeře tohoto roku, se jich kvalifikovalo jen 10. Družstvo Penu mělo šanci získat titul. Výsledek se počítal z prvních pěti umístění – pět bodů za první místo, čtyři za druhé, tři za třetí, dva za čtvrté a jeden za páté. Družstvo, ze kterého se kvalifikovalo nejvíce mužů, mělo přirozeně největší šanci zvítězit.

Trenér Penu byl večer před závodem v povznesené náladě. Než šel spát, obešel všechny členy družstva. Vešel do Creedova pokoje a řekl: ‚Creede, když se zítra budeme snažit, tak máme vítězství v kapse.‘

Trenér zaváhal. ‚Creede, dávám dnes večer chlapcům vypít trošku vína. Chtěl bych, aby sis také kapku dal.‘

‚To neudělám, trenére.‘

‚Ale Creede, nesnažím se tě opít. Já vím, čemu vy „mormoni“ věříte. Dávám vám to jako vzpruhu, abych vás všechny dostal do kondice.‘

‚Trenére, nijak mi to neprospěje; nemohu to vypít.‘

Trenér odpověděl: ‚Creede, pamatuj, že jsi kapitán družstva a naše největší bodová naděje. Čtrnáct tisíc studentů k tobě vzhlíží a čeká, že nám to vyhraješ. Pokud zklameš, prohrajeme. Já bych měl vědět, co je pro tebe dobré.‘

Creed věděl, že ostatní trenéři jsou toho názoru, že kapka vína je užitečná, když mají sportovci svaly i nervy napjaté téměř k prasknutí. Věděl však také, že to, co po něm trenér chtěl, bylo v rozporu se vším, čemu byl již od dětství vyučován. Pohlédl trenérovi do očí a řekl: ‚Nevypiji to.‘

Trenér odpověděl: ‚Jsi podivín, Creede. Na tréninku si nedáš ani čaj. Máš své vlastní názory. Nechám tě tedy, aby sis dělal, co chceš.‘

Když trenér odešel, kapitán družstva byl velmi rozrušený. Co když se mu zítra nebude dařit? Co řekne trenérovi? Poběží spolu s nejrychlejšími muži na světě. Musí ze sebe vydat všechno. Jeho tvrdohlavost by mohla Penu přinést prohru. Další členové družstva trenéra poslechli, když jim řekl, co mají udělat. Věřili trenérovi. Jakým právem ho neuposlechl? Měl jen jeden důvod. Celý život byl učen tomu, aby dodržoval Slovo moudrosti.

V životě tohoto mladého muže to byla rozhodující hodina. Pod nátlakem veškeré duchovní moci své povahy poklekl a upřímně požádal Pána, aby mu dal svědectví ohledně zdroje zjevení, kterému věřil a jež dodržoval. Poté si šel lehnout a tvrdě usnul.

Dalšího rána za ním do pokoje přišel trenér a zeptal se: ‚Jak se cítíš, Creede?‘

‚Dobře,‘ odvětil vesele kapitán.

‚Všem ostatním členům družstva je zle. Nevím, co jim je,‘ řekl vážně trenér.

‚Možná je to tou vzpruhou, kterou jste jim dal, trenére.‘

‚I to je možné,‘ odvětil trenér.

Ve dvě hodiny čekalo ve svých sedadlech na začátek závodu 20 000 diváků. Jak se závod dal do pohybu, bylo jasné, že s úžasným družstvem Penu něco není v pořádku. V jednom závodu za druhým podávalo družstvo Penu horší výkon, než se od nich očekávalo. Někteří členové družstva na tom byli tak zle, že nemohli závodit.

Creed závodil v běhu na 100 a 200 metrů. Družstvo Penu zoufale potřebovalo, aby je pro ně vyhrál. Běžel s pěti nejrychlejšími muži z amerických univerzit. Běžci na 100 metrů se postavili na značky a jakmile vystřelila pistole, všichni se vymrštili vpřed a dotkli se země až za běhu – totiž, všichni, až na jednoho – Creeda Haymonda. Běžec, který použil v rozřazovacím běhu druhou dráhu – dráhu, ve které v tomto závodě běžel Creed – si vyhloubil dírku na prsty pár centimetrů za místem, které si pro svou dírku vybral Haymond. V té době se ještě nepoužívaly startovní bloky. Creed se odrazil s tak nesmírnou silou, že se tím úzký klín zeminy prolomil a on za čárou upadl na koleno.

Vstal a pokusil se špatný start napravit. Po 60 metrech byl na posledním místě. Poté se zdálo, že prolétl kolem pátého muže, čtvrtého muže, třetího muže a nakonec kolem druhého. Nedaleko pásky se se srdcem v krku a s rychlostí větru prohnal kolem prvního běžce a zvítězil.

Díky nějaké organizační chybě skončilo semifinále běhu na 200 metrů až téměř v závěru všech závodů. Se smůlou, která se lepila družstvu Penu na paty celý den, byl Creed Haymond zařazen až do posledního kvalifikačního rozběhu na 200 metrů. Pět minut poté, co ho vyhrál, byl zavolán ke startu finále běhu na 200 metrů, posledního závodu dne. Jeden z dalších běžců, který běžel v předchozím kole, k němu přiběhl. ‚Řekni startérovi, že požaduješ čas na odpočinek, než znovu poběžíš. Máš na to podle pravidel nárok. Já jsem se stěží stihl vydýchat, a to jsem běžel o kolo před tebou.‘

Udýchaný Creed šel za startérem a prosil ho, aby mu dal víc času. Startér řekl, že mu dá 10 minut. Ale dav povykoval, aby poslední závod dne už začal. Startér s politováním svolal závodníky na značky. Za normálních podmínek by se Creed závodu nebál. Na tuto vzdálenost byl pravděpodobně nejrychlejším běžcem na světě, ale už toho odpoledne odběhl tři závody – jedením z nich byl onen vyčerpávající běh na 100 metrů.

Startér seřadil zadýchané muže na značky, zvedl pistoli a s obláčkem kouře závod začal. Tentokrát kapitán Penu ze značky doslova vypálil. Creed se brzy vynořil z davu a ujal se vedení. Oběhl celé kolo a v závratné rychlosti protrhl cílovou pásku s osmimetrovým náskokem před nejbližším soupeřem a vyhrál druhý závod – běh na 200 metrů.

Družstvo Penu závody prohrálo, ale jejich kapitán ohromil fanoušky vynikajícím během.

Když šel v závěru tohoto zvláštního dne Creed Haymond spát, náhle mu na mysli vytanula jeho otázka z předešlého večera ohledně božskosti Slova moudrosti. Poté mu myslí prolétl sled podivných událostí – členové jeho družstva pili víno a selhali; jeho abstinence přinesla vítězství, která překvapila i jeho samotného. Dostalo se mu příjemného a prostého ujištění Ducha: Slovo moudrosti je od Boha. (Upraveno z článku Josepha J. Cannona, „Speed and the Spirit“, Improvement Era, Oct. 1928, 1001–1007.)“ („Run and Not Be Weary“, Ensign, Nov. 1996, 37–38.)

Starší David A. Bednar z Kvora Dvanácti apoštolů připodobnil Liahonu k Duchu Svatému:

„Bude-li se každý z nás tlačit kupředu po stezce života, získáme vedení od Ducha Svatého právě tak, jako byl Lehi veden prostřednictvím Liahony. …

Duch Svatý působí v našem životě přesně tak, jak působila Liahona v životě Lehiho a jeho rodiny – podle naší víry, píle a pozornosti. …

A Duch Svatý nám dnes poskytuje prostředky, jimiž můžeme získat, malými a prostými věcmi (viz Alma 37:6), hlubší porozumění ohledně cest Páně. …

Duch Páně může být naším průvodcem a bude nám žehnat vedením, pokyny a duchovní ochranou během našeho putování ve smrtelnosti. Ducha Svatého přivoláváme do svého života smysluplnou osobní a rodinnou modlitbou, hodováním na slovech Kristových, horlivou a přísnou poslušností, věrností a dodržováním smluv, ctností, pokorou a službou. Máme se proto neustále vyhýbat tomu, co je nemorální, hrubé, vulgární, hříšné nebo zlé, co způsobuje, že se Duchu Svatému vzdalujeme.

Neustálé společenství Ducha Svatého také přivoláváme tím, když jsme každý sabatní den hodni přijímat svátost.“ („Abychom mohli vždy míti Jeho Ducha, aby byl s námi“, Liahona, květen 2006, 30–31.)