Alma 3–4

Amlicité se označili, aby se „od Nefitů odlišovali“. (Alma 3:4.) Proroci v naší době nabádají mladé muže a mladé ženy, aby své tělo uchovávali posvátné tím, že ho nebudou označovat tetováním a piercingem. President Gordon B. Hinckley řekl:

„Nechápu, proč by kterýkoli mladý muž – nebo, koneckonců, kterákoli mladá žena – toužil podstoupit tento bolestivý proces hyzdění kůže různými barevnými vypodobněními lidí, zvířat a všelijakých symbolů. V případě tetování je výsledek trvalý, pokud člověk nepodstoupí další bolestivý a nákladný proces vedoucí k jeho odstranění. Otcové, varujte své syny před tím, aby si dávali tetovat tělo. Nyní budou vašim slovům možná vzdorovat, ale přijde čas, kdy vám poděkují. Tetování je jako graffiti nasprejované na chrámu těla. A stejně tak je tomu s piercingem neboli propichováním těla kvůli různým kroužkům, které si lidé nechávají dávat do uší, do nosu nebo i do jazyka.

Jak si jen mohou myslet, že je to krásné? … První předsednictvo a Kvorum Dvanácti vydaly prohlášení, že neschvalujeme tetování a ‚propichování těla k jiným než lékařským účelům‘. K ‚nepatrnému propichování uší pro jeden pár náušnic u žen‘ – jeden pár – však žádné stanovisko nezaujímáme.“ („Great Shall Be the Peace of Thy Children“, Ensign, Nov. 2000, 52.)

Amlicité změnili svůj vzhled, aby se více podobali Lamanitům. Mnozí Svatí posledních dnů dnes pociťují tlak následovat módní trendy, aby se více podobali lidem, kteří jsou ve světě populárními. Některé trendy však vedou lidi k tomu, aby „neuposlechli proroka a namísto toho následovali módní výstřelky světa“. („Questions and Answers“, New Era, Mar. 2006, 14; viz také Pro posílení mládeže [2012], 6–8.)

Starší M. Russell Ballard učil mladé muže, kteří jsou nositeli kněžství, že některé módní trendy oslabují jejich schopnost stát za pravdou:

„Existuje celá subkultura, která současné gangy a jejich trestné jednání oslavuje hudbou, stylem oblékání, vyjadřováním, postoji a chováním. Mnozí jste už viděli, jak přátelé, kteří následují moderní trendy, přijali tento styl jen jako něco ‚populárního‘ a ‚moderního‘, aby pak do této subkultury byli zataženi. …

Domnívám se, že nemůžete stát za pravdou a právem, zatímco na sobě máte něco, co pro nositele Božího kněžství není vhodné.“ („Standing for Truth and Right“, Ensign, Nov. 1997, 38–39.)

Studenti mohou mít během studia Almy 3 otázky ohledně znamení a prokletí, která byla vložena na Lamanity. Mohli byste vysvětlit, že mezi znamením a prokletím je rozdíl. Znamením, které bylo na Lamanity vloženo, byla tmavá kůže. (Viz Alma 3:6.) Účelem tohoto znamení bylo, aby Lamanité byli odlišeni a odděleni od Nefitů. (Viz Alma 3:8.) Závažnější však bylo prokletí, které bylo stavem, kdy byli „z přítomnosti Páně odříznuti“ (2. Nefi 5:20). Lamanité a Amlicité na sebe toto prokletí přivodili kvůli své vzpouře proti Bohu. (Viz 2. Nefi 5:20; Alma 3:18–19.) Přestože v tomto případě byla tmavá kůže použita, aby označila prokletí, které bylo na Lamanity vloženo, Kniha Mormonova učí, že Pán „neodpírá žádnému, který k němu přichází, černému ani bílému, porobenému ani svobodnému, muži ani ženě; … všichni jsou Bohu stejní“. (2. Nefi 26:33.) Evangelium Ježíše Krista je určeno pro každého. Církev jednoznačně odsuzuje rasismus, včetně jakéhokoli rasistického jednání, jehož se v minulosti dopustili jednotlivci v Církvi i mimo ni. President Gordon B. Hinckley prohlásil:

„Nikdo, kdo se pohrdavě vyjadřuje o lidech jiné rasy, se nemůže považovat za opravdového učedníka Krista. Ani se nemůže domnívat, že je v souladu s učením Církve. …

Kéž si všichni uvědomujeme, že každý z nás je synem nebo dcerou našeho Otce v nebi, který miluje všechny své děti.“ („Potřeba být laskavější“, Liahona, květen 2006, 58.) Další užitečné informace o tomto tématu naleznete v lekci 27.

Když se někteří nefitští členové Církve stali pyšnými, jejich špatný příklad se stal kamenem úrazu pro ty, kteří nebyli členy Církve. (Viz Alma 4:9–12; viz také Alma 39:11.) President Gordon B. Hinckley vyprávěl tento příběh, který důsledky špatného a dobrého příkladu ilustruje:

„Nebyl členem Církve. Spolu se svými rodiči byl aktivní v jiné církvi.

Vzpomíná, že když vyrůstal, někteří jeho druhové – Svatí posledních dnů – se k němu nechovali s úctou, dávali mu najevo, že k nim nepatří, a dělali si z něj legraci.

A tak získal doslova odpor k této Církvi i k jejím členům. Nespatřoval v nich nic dobrého.

Pak jeho otec přišel o práci a museli se přestěhovat. V novém bydlišti se v 17 letech přihlásil na vysokou školu. A tam, poprvé v životě, pocítil sílu přátelství, přičemž Richard, jeden z jeho přátel, mu nabídl, aby se stal členem klubu, jehož byl presidentem. Píše: ‚Poprvé v životě se o mě někdo zajímal. Nevěděl jsem, jak reagovat, ale s vděčností jsem do klubu vstoupil. … Byl to krásný pocit, pocit, že mám přítele. Modlil jsem se o to celý život. A teď, po 17 letech čekání, Bůh tuto modlitbu zodpověděl.‘

Když byl v 19 letech na letní brigádě, bydlel ve stanu s Richardem. Všiml si, že Richard si každý večer čte v nějaké knize. Zeptal se ho, co to čte. A Richard mu odpověděl, že čte Knihu Mormonovu. On pak dodává: ‚Rychle jsem změnil téma hovoru a šel jsem spát. Koneckonců, byla to kniha, která mi zničila dětství. Snažil jsem se na to zapomenout, ale týden uběhl a já jsem nemohl spát. Proč ji čte každý večer? Pak jsem to již nevydržel, musel jsem najít odpověď na svou otázku. A tak jsem se ho jednou večer zeptal, co je na té knize tak důležitého. O čem se v ní píše? … A on začal číst tam, kde přestal. Četl o Ježíšovi a o tom, jak se zjevil na americkém kontinentu. Byl jsem v šoku. Nemyslel jsem si, že mormoni věří v Ježíše.‘ …

Po nějaké době tento mladý muž a jeho přítel Richard někam cestovali. Richard mu podal Knihu Mormonovu a požádal ho, aby začal číst nahlas. A on začal, a náhle pocítil inspiraci Svatého Ducha.

Jak čas plynul, jeho víra rostla. Souhlasil s tím, že se dá pokřtít. …

Příběh zde končí, skrývají se v něm však velká ponaučení. Jedno spočívá v tom, jakým politováníhodným způsobem se k tomuto muži chovali jeho mladí mormonští druhové.

Další se skrývá v tom, jak se k němu choval jeho nově nalezený přítel Richard. Bylo to něco, co se zcela lišilo od jeho předešlé zkušenosti. Vedlo to k jeho obrácení a křtu, ačkoli pravděpodobnost, že se tak stane, byla velmi malá.“ („Potřeba být laskavější“, Liahona, květen 2006, 59–60.)

Když Alma viděl, že musí lid získat zpět tím, že jej přemůže „jasným svědectvím proti němu“ (Alma 4:19), vyzval ho k pokání. Avšak naše svědectví na postním a svědeckém shromáždění má být prostým prohlášením naší víry, ne nabádáním. President Spencer W. Kimball řekl:

„Neříkejte druhým, jak mají žít. Řekněte jim jen, jak se cítíte. To je svědectví. Ve chvíli, kdy druhým začnete kázat, vaše svědectví skončilo.“ (The Teachings of Spencer W. Kimball, ed. Edward L. Kimball [1982], 138.)