Veliké dary věčnosti: Usmíření Ježíše Krista, Vzkříšení a Znovuzřízení

Kdysi dávno jsme se na ranní lekci evangelia učili nazpaměť verše z Bible. Přirozeně mě lákaly krátké pasáže. Patřil k nim i Jan 11:35 – jeden z nejkratších veršů v písmech, který sestává pouze ze tří slov: „I zaplakal Ježíš.“

To, že Ježíš pláče zármutkem i radostí, svědčí podle mě o zázračné skutečnosti: Vznešený Syn Boží sestoupil do fyzické smrtelnosti a naučil se podle těla, jak být vždy s námi a žehnat nám.

Ať již voláme k Pánu v zármutku nebo v radosti, Ježíš Kristus nám dokonale rozumí. Může být přítomen ve chvílích, kdy nejvíce potřebujeme veliké dary věčnosti – Usmíření Ježíše Krista, Vzkříšení a znovuzřízení.

Maria a Marta pláčou kvůli svému bratru Lazarovi, který zemřel. Ježíš je pohnut soucitem a pláče. Křísí Lazara k životu.

Ježíš hledí na Jeruzalém v předvečer svátku přesnic. Pláče, protože není schopen shromáždit svůj lid tak, jako slepice shromažďuje kuřátka svá. Dnes nám Jeho Usmíření dává naději, když se rmoutíme nad tím, co by bývalo mohlo být.

Pán vinice pláče, když se ptá svých služebníků, mezi něž můžeme patřit jakožto bratři a sestry pověření pastýřskou službou i my: „Co více jsem mohl pro vinici svou učiniti?“

Maria stojí zdrcená u hrobky. Ježíš se jí vlídně ptá: „Co pláčeš?“ On ví, že „z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se [radost]“. Vzkříšení přináší svítání pro všechny.

Když k Ježíšovi v zemích Knihy Mormonovy přichází zástup věrných, Jeho radost je úplná. Pláče.

„A on bral jejich malé děti, jedno po druhém, a žehnal jim a modlil se za ně k Otci.

A když to učinil, plakal opět.“

Toto jsou Velikonoce v Ježíši Kristu – On odpovídá na touhy našeho srdce a na otázky naší duše. Stírá nám slzy, kromě slz radosti.

Když nám tečou slzy, někdy se v rozpacích omlouváme. Ale vědomí toho, že Ježíš Kristus rozumí životním bolestem i radostem, nám může dodávat sílu, která přesahuje naši vlastní, zatímco v životě zakoušíme to hořké i to sladké.

V Jižní Americe vzlyká jeden otec. Světlo jeho života, jeho malá dcerka, zemřela. „Dal bych cokoli za to, abych ji mohl znovu vidět,“ pláče mi v náručí. A já pláču s ním.

Při zasvěcení chrámu Puebla v Mexiku stékají jedné drahé sestře po tváři slzy štěstí. Její rysy vyzařují víru a obětavost. Říká: „Todos mis hijos están aquí en el templo hoy“ – „Všechny mé děti jsou dnes tady v chrámu.“ Generace shromážděné v domě Páně přinášejí slzy radosti a vděčnosti.

V kruté občanské válce se rodiny a sousedé vůči sobě dopouštěli úděsných věcí. Hořké slzy pomalu ustupují naději. Jedna žena z malé vesničky třesoucím se hlasem říká: „Sousede, než sestoupím do hrobu, chci, abys věděl, kde najdeš pohřešované členy své rodiny.“

Rozzářená nevěsta a pohledný ženich jsou pečetěni v domě Páně. Oběma je 70 let. Nádherná nevěsta na tento den dlouho způsobile čekala. Stydlivě zavlní svatebními šaty sem a tam. Proléváme slzy radosti. Zaslíbení, jež nám Bůh dává, se naplnila. Jeho smlouvy přinášejí požehnání.

Když Boyd K. Packer za mlada sloužil jako domácí učitel jedné ovdovělé sestry, dostalo se mu dojemného ponaučení. Tato sestra poté, co se nepohodla s manželem, pronesla poslední zraňující poznámku. Toho dne její manžel nečekaně přišel o život při nehodě. „Padesát let,“ vzlykala vdova, „mě trýzní vědomí toho, že poslední slova, která slyšel z mých úst, byla tato kousavá, zlomyslná poznámka.“

Velikonoce v Ježíši Kristu nám pomáhají usmířit se, napravit a dát do pořádku naše vztahy na obou stranách závoje. Ježíš dokáže vyléčit zármutek; umožňuje odpuštění. Může osvobodit nás i druhé od toho, co jsme řekli nebo udělali a co nás svazuje a tíží.

Velikonoce v Ježíši Kristu nám umožňují pociťovat Boží schválení. Tento svět nám říká, že jsme příliš vysocí, příliš malí, příliš širocí, příliš úzcí – že nejsme dost chytří, hezcí či duchovní. Díky duchovní proměně v Ježíši Kristu můžeme uniknout vysilujícímu perfekcionismu.

S velikonoční radostí zpíváme: „Život dal, by člověk žil, On nad smrtí zvítězil.“ Kristovo Vzkříšení nás osvobozuje od smrti, od časných slabostí i nedokonalostí fyzického těla. Usmíření Ježíše Krista nás znovuzřizuje také duchovně. Krvácel z každého póru, jako by ronil krvavé slzy, aby nám umožnil uniknout hříchu a odloučení. Znovu nás sjednocuje, ucelené a svaté, jednoho s druhým a s Bohem. Ježíš Kristus v nás štědře znovuzřizuje vše dobré – nejen to, co bylo, ale i to, co může být.

Ježíšův život a světlo svědčí o lásce, kterou Bůh chová ke všem svým dětem. Protože Bůh, náš Otec, miluje všechny své děti v každé době a v každé zemi, nacházíme Jeho láskyplnou výzvu, abychom v Něm našli pokoj a radost, v mnoha tradicích a kulturách. Ať již žijeme kdekoli, v jakékoli době a jsme kýmkoli, sdílíme jakožto děti téhož Stvořitele božskou identitu. V podobném duchu sdílejí vyznavači islámu, judaismu a křesťanství náboženské dědictví v otci Abrahamovi a smluvní spojení prostřednictvím událostí, jež se odehrály ve starověkém Egyptě.

Otec Abraham přišel do Egypta a byl požehnán.

Jozef, který byl prodán do otroctví v Egyptě, věděl, že faraonův sen znamená, že sedmi letům hojnosti bude následovat sedm let hladomoru. Jozef svou rodinu a svůj lid zachránil. Když viděl Boží širší plán, v němž všechno působí společně pro dobro těch, kteří dodržují své smlouvy, plakal dojetím.

Mojžíš, který vyrůstal v Egyptě ve faraonově domácnosti, obdržel a později znovuzřídil klíče ke shromažďování Božích dětí.

Jozef, Maria a děťátko Kristus naplnili proroctví, když vyhledali útočiště v Egyptě. Jeden oddaný vyznavač islámu v Káhiře s úctou říká: „Korán učí, že Jozef, Maria a děťátko Ježíš našli bezpečí a útočiště v mé zemi. V mé zemi Ježíš jako batole jedl naše jídlo, udělal první krůčky a řekl první slova. Tady v mé zemi věříme, že stromy se sklonily k zemi, aby Jemu a Jeho rodině daly ovoce. To, že zde pobýval, našemu lidu i naší zemi požehnalo.“

Boží plán morální svobody jednání ve smrtelnosti nám umožňuje učit se z vlastních zkušeností. Některá z našich největších životních ponaučení pocházejí z toho, co bychom si nikdy sami nevybrali. Ježíš Kristus, naplněn láskou, sestoupil pode vše a vystoupil nade vše. Raduje se z našich božských schopností tvořit a radovat se, být laskaví, aniž bychom očekávali cokoli na oplátku, mít víru ku pokání a odpouštět. A pláče zármutkem nad nesmírným lidským utrpením, krutostí a nespravedlností – často způsobenými lidskými rozhodnutími – a pláčí i nebesa a s nimi Bůh nebes.

Každé jarní velikonoční období dosvědčuje, že duchovní posloupnost a časové prolínání jsou součástí božského vzoru usmíření, vzkříšení a znovuzřízení prostřednictvím Ježíše Krista. Toto posvátné a symbolické prolínání se neděje náhodou ani shodou okolností. Květná neděle, Svatý týden a Velikonoce jsou oslavou Kristova Usmíření a Vzkříšení. Stejně jako dnes si pokaždé 6. dubna připomínáme založení a zorganizování Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Toto Znovuzřízení je důvodem, proč se každou první dubnovou neděli shromažďujeme na generální konferenci.

Znovuzřízení přišlo také díky tomu, že vzkříšený Ježíš Kristus, Mojžíš, Elias a Eliáš navrátili na zemi o velikonoční neděli roku 1836 kněžské klíče a pravomoc v nově zasvěceném chrámu Kirtland. Toho dne získala znovuzřízená Církev Ježíše Krista Boží pravomoc a požehnání ke shromažďování Božích dětí, k tomu, aby je připravovala na návrat k Bohu a sjednocovala rodiny na věčnost. Znovuzřízení tehdy naplnilo proroctví tím, že nastalo zároveň o Velikonocích i o přesnicích.

Nedávno jsem navštívil posvátná místa v Ohiu, včetně chrámu Kirtland, kde Prorok Joseph a další spatřili ve vidění Boha, našeho Otce, a Jeho Syna Ježíše Krista. Prorok Joseph viděl, jaké to je v nebi. Nebeský Otec dává v nebi prostřednictvím Ježíše Krista „spasení všem dílům rukou svých“ v určitém království slávy. Jedinou výjimkou jsou ti, kteří vědomě „popírají Syna poté, co ho Otec zjevil“.

Ježíš na počátku svého působení ve smrtelnosti oznámil své poslání požehnat nám všem vším, co jsme ochotni přijmout – v každé době, v každé zemi, za každé situace. Po 40denním půstu se vydal do synagogy, kde přečetl: „Duch Páně nade mnou, proto že pomazal mne, kázati evangelium chudým poslal mne, a uzdravovati skroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštění a slepým vidění, a propustiti ssoužené v svobodu.“

Chudí, zkroušení srdcem, jatí, slepí, soužení – to zahrnuje nás všechny.

V knize Izaiášově nacházíme pokračování mesiášského zaslíbení naděje, vysvobození a ujištění: „Abych způsobil radost [truchlícím] Sionským, a dal jim okrasu místo popela, olej [veselí] místo smutku, oděv chvály místo ducha sevřeného.“

A proto můžeme zvolat: „Velice se budu radovati v Hospodinu, a plésati bude duše má v Bohu mém; nebo mne oblékl v roucho spasení, a pláštěm spravedlnosti přioděl mne.“

Každé Velikonoce oslavujeme jako symbolický celek veliké dary věčnosti dané skrze Ježíše Krista – Jeho Usmíření; Jeho doslovné Vzkříšení (a zaslíbení našeho vzkříšení); a Znovuzřízení Jeho Církve v posledních dnech s kněžskými klíči a pravomocí žehnat všem Božím dětem. Radujeme se z roucha spasení a pláště spravedlivosti. Provoláváme: „Hosana Bohu a Beránkovi!“

„Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“

Kéž každý z nás nalezne v Ježíši Kristu usmíření, vzkříšení a znovuzřízení – pokoj, schopnost stát se takovým, jako je On, a sounáležitost – to, co je trvale skutečné a radostné, šťastné a věčné, o to se modlím ve svatém jménu Ježíše Krista, amen.