Vaše pokání není pro Ježíše Krista přítěží; je pro Něj zdrojem zářivé radosti

Před několika lety jsem při pobytu na Floridě seděla venku a četla si knížku. Její název naznačoval, že se nakonec můžeme dostat do nebe, i když nyní nejsme dokonalí. Žena, která procházela kolem, se mě zeptala: „Myslíte, že to je možné?“

Rozpačitě jsem na ni pohlédla a pak mi došlo, že mluví o knížce, kterou čtu. Odpověděla jsem něčím legračním ve smyslu: „Ještě jsem toho moc nepřečetla, ale dám vám vědět, jak to skončí.“

Jak moc bych si přála, abych se mohla vrátit v čase! Řekla bych jí: „Ano, je to možné! Protože nebe není pro ty, kteří jsou dokonalí; je pro ty, kterým bylo odpuštěno – kteří si znovu a znovu volí Krista.“

Dnes bych ráda promluvila k těm z nás, kteří mají občas pocit: „Pokání a odpuštění fungují zjevně pro všechny kromě mě.“ K těm, kteří si v duchu říkají: „Dělám pořád stejné chyby, asi jsem prostě takový.“ K těm, kteří – podobně jako já – mají dny, kdy jim cesta smlouvy připadá tak strmá, jako by to byla túra smlouvy.

Jeden úžasný misionář v Austrálii, starší QaQa z Fidži, se ve svém svědectví na rozloučenou zmínil o podobném pocitu: „Vím, že mě Bůh miluje, ale někdy si říkám: Ví Bůh, že já miluji Jeho? Protože nejsem dokonalý a pořád dělám chyby.“

Starší QaQa touto jednou citlivou a neodbytnou otázkou shrnul přesně to, co často dělá starosti i mně. Možná si také v nitru říkáte: „Tolik se snažím, ale ví Bůh, že se opravdu snažím? Když se mi znovu a znovu nedaří, ví Bůh, že Ho stále miluji?“

Připouštím to nerada, ale svůj vztah ke Spasiteli jsem poměřovala podle toho, jak dokonale žiji. Myslela jsem si, že když budu žít v poslušnosti, nebudu muset nikdy činit pokání. A když jsem dělala chyby, což se dělo úplně každý den, vytvářela jsem si od Něj odstup, protože jsem si říkala: „Musí být ze mě velmi zklamaný.“

To ale není pravda.

Zjistila jsem, že pokud čekáte na to, až budete dostatečně čistí nebo dokonalí, abyste mohli jít ke Spasiteli, uniká vám to nejpodstatnější.

Co kdybychom se na přikázání a poslušnost podívali jinak?

Svědčím o tom, že Bůh se zajímá o naše chyby, ale ještě více Ho zajímá, co se stane po tom, co nějakou chybu uděláme. Budeme se k Němu znovu a znovu obracet? Vytrváme v tomto smluvním vztahu?

Možná, že když slyšíte Pánova slova „Milujete-li mne, přikázaní [má zachovávejte]“, máte pocit, že jste zklamali, protože nedodržujete všechna přikázání. Dovolte mi připomenout, že existuje i přikázání, že máme činit pokání! Ve skutečnosti je to přikázání, které se v písmech objevuje snad nejčastěji.

Když Alma ve svém monologu zvolal: „Ó, kéž bych byl andělem a dostalo se mi přání srdce mého, abych mohl… hlásati pokání“, nesnažil se nás zahanbit tím, že by poukazoval na naše chyby. Chtěl hlásat pokání, abyste se vy i já mohli na světě vyhnout utrpení. Alma pociťoval odpor k hříchu mimo jiné proto, že hřích nám způsobuje bolest.

Někdy si musím připomínat, jako kdybych si na čelo nalepila lísteček, že přikázání jsou cestou, která vede směrem od bolesti. A touto cestou je i pokání. Náš prorok řekl: „Spasitel nás miluje neustále, ale obzvlášť tehdy, když činíme pokání.“

Takže když Pán říká: „Čiňte pokání, čiňte pokání“, zkuste si představit, že říká: „Mám vás moc rád. Mám vás moc rád.“ Představte si Ho, jak vás prosí, abyste zanechali jednání, které vám způsobuje bolest, a vybízí vás, abyste vystoupili z temnoty a obrátili se k Jeho světlu.

Ve sboru naší dcery Carly jeden nový kněz poklekl, aby požehnal svátost, a místo aby řekl: „Aby to mohli činiti na památku krve tvého Syna“, nechtě řekl: „Aby to mohli činiti na památku lásky tvého Syna.“ Když si Carly uvědomila, co řekl, vehnalo jí to slzy do očí.

Náš Spasitel byl ochoten vytrpět bolesti Usmíření, protože vás má velmi rád. Vy jste ve skutečnosti tou radostí, kterou měl před sebou, zatímco trpěl.

Výzva k pokání je projevem Boží lásky.

Odpověď „ano“ na tuto výzvu je projevem naší lásky.

Představte si svůj oblíbený výjev Krista. Nyní si Krista představte, jak se usmívá a vyzařuje z Něj radost pokaždé, když použijete Jeho dar, protože On představuje onen „dokonalý jas naděje“.

Ano, vaše pokání není pro Ježíše Krista přítěží; je pro Něj zdrojem zářivé radosti.

Učme tomu!

Protože pokání je naší nejlepší zprávou!

Na cestě smlouvy nezůstáváme díky tomu, že nikdy neděláme chyby. Na této cestě zůstáváme díky tomu, že každý den činíme pokání.

A když činíme pokání, Bůh nám odpouští, aniž by nás zahanboval, s někým nás srovnával nebo nás káral proto, že z toho samého jsme činili pokání už minulý týden.

Je nadšený pokaždé, když nás vidí klečet. Těší Ho nám odpouštět, protože my jsme pro Něj potěšením.

Pociťujete, že to je pravda?

Proč je tedy pro nás tak těžké tomu věřit?!

Satan, onen velký žalobce a podvodník, se nás snaží oddělit od Boha pomocí pocitu studu. Stud je temnota tak těžká, že vám připadá, že kdybyste si ji vyjmuli z těla, dala by se doslova zvážit nebo potěžkat.

Stud je hlas, který vám vyčítá: „Co jsi to udělal?“ „Musíš to pokaždé zpackat?“

Stud nám neříká, že jsme udělali chybu; stud nám říká, že my jsme ta chyba. Dokonce možná uslyšíte: „Skryj se.“ Protivník dělá vše, co je v jeho silách, aby tuto tíhu udržel v našem nitru, a říká nám, že cena by byla příliš vysoká a že bude snazší, když toto zůstane v temnotě, čímž nás připravuje o veškerou naději.

Satan je zloděj naděje.

A vy potřebujete toto slyšet, a tak tato slova řeknu nahlas: Vy nejste ten hlas ve vaší hlavě ani chyby, které jste udělali. Možná bude třeba, abyste si to nahlas řekli i vy. Řekněte Satanovi: „Dnes ne.“ Přeneste se přes to.

Vnímejte onu přitažlivost, onen zármutek podle Boha, který vás obrací ke Spasiteli, a sledujte, jak Jeho milost vstupuje do vašeho života a do života vašich blízkých. Slibuji, že ve chvíli, kdy k Němu odvážně přineseme zlomené srdce, tu bude okamžitě s námi.

Kdybyste viděli, jak se někdo topí, nenatáhli byste snad ruku a nezachránili ho? Dokážete si představit, že by Spasitel odmítl vaši nataženou ruku? Představuji si Ho, jak se potápí pod hladinu a sestupuje pod všechny věci, aby nás pozvedl a my se mohli znovu nadechnout! Nikdo nemůže klesnout níže, než kam dosáhne světlo Kristovo.

Spasitel je na věky jasnější než temnota studu. Nikdy by nezaútočil na vaši hodnotu. Pozorně se dívejte.

• Představte si, že tato ruka představuje hodnotu.

• Tato ruka představuje poslušnost. Možná jste se dnes ráno probudili, pronesli hodnotnou modlitbu a bádali jste v písmech, abyste mohli slyšet Boží hlas. Udělali jste správná rozhodnutí a chováte se k lidem kolem sebe tak, jak by to dělal Kristus. Posloucháte generální konferenci! Vaše poslušnost je zde!

• Nebo jste možná tak dobrý den neměli. Poslední dobou se vám nedaří dělat ony malé, prosté věci, které nás spojují s nebem. Udělali jste několik rozhodnutí, na která nejste hrdí.

• Kde je vaše hodnota? Pohnula se tato ruka vůbec?

Vaše hodnota nezávisí na poslušnosti. Vaše hodnota je stálá; nikdy se nemění. Dal vám ji Bůh a nemůže ji změnit nic z toho, co byste mohli udělat vy nebo kdokoli jiný. Poslušnost přináší požehnání; to je pravda. Ale hodnota není jedním z nich. Vaše cena je vždy „veliká v očích Božích“, ať již vás vaše rozhodnutí zavedla kamkoli.

Ačkoli dělám chyby, přeji si zůstat ve smluvním vztahu s Kristem, a řeknu vám proč.

V mládí jsem se závodně věnovala skokům do vody a naučila jsem se, že když rozhodčí hodnotí skok, sledují jeho provedení. Byl to dokonale kolmý dopad, s propnutými špičkami a malým vyšplíchnutím vody? Pak udělají něco mimořádného. Vezmou v potaz stupeň obtížnosti.

Každý skáče se svým vlastním stupněm obtížnosti. A váš Spasitel je jediný, kdo opravdu zná obtížnost, s níž skáčete. Chci rozvíjet vztah právě s tím, kdo mi rozumí, zná mé nitro a ví, jak moc se snažím.

On ví, že mlhy temnoty se snášejí na nás všechny, kteří putujeme, a že naše cesta vede kolem řeky špinavosti – takže i když se držíme železné tyče, budeme postříkáni.

Přicházet ke Kristu znamená říkat: „Pomůžeš mi, prosím?“, s nadějí a zjeveným ujištěním, že Jeho rámě je k vám vždy vztaženo. Domnívám se, že tento nový pohled na pokání znamená, že i když zatím nejsme dokonale poslušní, usilujeme nyní o láskyplnou poslušnost, což znamená, že se vždy znovu a znovu rozhodneme zůstat, protože Ho máme rádi.

Vzpomínáte na lid krále Beniamina, který již neměl sklon činit zlo, ale neustále činit pouze dobro? Myslíte si, že sbalili stany, odešli domů a už nikdy neudělali žádnou chybu? Samozřejmě, že ne! Rozdíl je v tom, že už nechtěli hřešit. To byla láskyplná poslušnost! Jejich srdce bylo obráceno a naladěno na Boha, ačkoli se potýkali s obtížemi!

Jednou jsem na pláži viděla ptáka, který letěl proti větru, přičemž mával křídly velmi rychle, až téměř zběsile, ale přesto zůstával na stejném místě. A pak jsem si všimla jiného ptáka, ve větší výšce. Ten využil vzestupný proud a nerušen větrem se jen tak lehce vznášel. To je onen rozdíl mezi tím, když se to snažíme zvládnout sami a když se obrátíme ke Spasiteli a dovolíme Mu, aby nás pozvedl s uzdravováním v křídlech svých.

Jako vedoucí misie v Austrálii jsme při závěrečném pohovoru s jednotlivými misionáři hovořili o 3. Nefim 17, kde se popisuje, jak lidé byli v blízkosti Spasitele a slyšeli Ho, jak se za ně modlí. Ptali jsme se: „Kdybyste mohli slyšet, jak se Spasitel modlí za vás, co by podle vás říkal?“

Možnost slyšet jejich odpovědi byla pro mě jedním ze zážitků nejvíce prostoupených Duchem. Jednotliví misionáři se odmlčeli a oči se jim zalily slzami, když jsme jim připomněli: „Tvůj Spasitel ví, jaký stupeň obtížnosti prožíváš. Sám ho pocítil.“

Zde jsou odpovědi, o něž se tito misionáři tiše a s dojetím podělili: Jedna sestra řekla: „Ježíš by Otci řekl: Ona dělá to nejlepší, co dokáže. Vím, jak moc se snaží.“ Jeden starší řekl: „Vzhledem k tomu všemu, co se mu v životě stalo, jsem na něj moc hrdý.“

Vyzkoušejte to. Než se dnes večer začnete modlit, představte si, že Ježíš Kristus je blízko vás. Je to váš Přímluvce u Otce. Položte si otázku: „Co by můj Spasitel řekl o mně Otci?“

A pak se ztište.

Zaměřte se na onen hlas, který o vás říká to dobré – hlas Spasitele, vašeho nejlepšího přítele, a vašeho Otce v nebi, který skutečně existuje. Pamatujte, Jejich láska a vaše hodnota jsou vždy velké, ať se děje cokoli.

Stojím zde, abych vydala svědectví o tom, že Ježíš Kristus dává světlo těm, kteří sedí v temnotě. A tak vás vyzývám, abyste ve dnech, kdy budete pociťovat, jak vám onen hlas říká, že se máte skrýt a že se máte schovat úplně sami v temné místnosti, byli stateční a věřili Kristu! Jděte dál a rozsvěcujte ono Světlo – náš dokonalý jas naděje.

Zalití Jeho světlem uvidíte všude kolem sebe lidi, kteří se také cítili osaměle, ale nyní se díky rozsvícenému světlu budete vy i oni divit: „Proč jsme se ve tmě tak báli? A proč jsme tam zůstávali tak dlouho?“

„Kéž [vás] Pán světel sevře ve své náruči a neustále [vás] utěšuje a projevuje [vám] lásku.“ Kéž Ho vytrvale milujeme a znovu a znovu si volíme Jeho. Ve jménu Ježíše Krista, amen.