Uctívání Boha

Jednou z nejběžnějších a nejdůležitějších forem uctívání Boha je shromažďování se na zasvěceném místě za účelem konání skutků náboženské oddanosti. Pán říká: „A aby ses mohl plněji uchovati neposkvrněným od světa, půjdeš do domu modlitby a budeš přinášeti svátosti své v můj svatý den.“ Toto je samozřejmě naše hlavní motivace při stavbě kaplí. Avšak v případě potřeby mohou stačit i nezasvěcené prostory, pokud je dokážeme naplnit určitou mírou posvátnosti.

Nejdůležitější je to, co děláme, když se v Pánův den shromažďujeme. Samozřejmě se co možná nejlépe oblečeme, dle svých možností – ne výstředně, ale slušně, tak abychom dali najevo svou úctu a uctivost k Božství. Podobně uctivé a na úctě založené je i naše chování. Uctíváme tím, že se společně modlíme; uctíváme zpěvem náboženských písní (nejenže je posloucháme, ale sami je zpíváme); uctíváme tím, že se navzájem učíme a společně studujeme. Ježíš říká: „Pamatuj, že v tento den Páně budeš přinášeti oběti své [myšleno ‚oběti času, nadání nebo prostředků ve službě Bohu a bližnímu‘] a svátosti své Nejvyššímu, vyznávaje hříchy své bratřím a před Pánem.“ Shromažďujeme se nikoli proto, abychom druhé umělecky povznesli nebo byli sami takto povzneseni – jako například vystoupením hudební kapely – ale abychom pamatovali na Něj a byli „poučeni dokonaleji“ v Jeho evangeliu.

Na poslední generální konferenci nám starší Patrick Kearon připomněl, že „v sabatní den se neshromažďujeme pouze proto, abychom se zúčastnili shromáždění svátosti a odškrtli si to ze seznamu povinností. Scházíme se, abychom uctívali Boha. Mezi tím je podstatný rozdíl. Zúčastnit se znamená být přítomen. Ale uctívat znamená cílevědomě chválit a uctívat našeho Boha způsobem, který nás proměňuje!“

Zasvěcování našich sabatů Pánu a Jeho záměrům je samo o sobě skutkem uctívání. Před několika lety tehdy starší Russell M. Nelson poznamenal: „Jak světíme sabatní den? Když jsem byl o mnoho let mladší, studoval jsem díla ostatních lidí, kteří sestavili seznamy toho, co máme o sabatu dělat, a toho, co dělat nemáme. Teprve později jsem se z písem dozvěděl, že moje chování a postoj během sabatu představují určité znamení mezi mnou a mým Nebeským Otcem [viz Exodus 31:13; Ezechiel 20:12, 20]. Díky tomuto porozumění jsem již nepotřeboval seznamy toho, co dělat, a co ne. Jakmile jsem se musel rozhodnout, zda je určitá činnost o sabatu vhodná, jednoduše jsem se sám sebe zeptal: ‚Jaké znamení tím chci Bohu dát?‘“

Uctívání Boha v Pánův den se vyznačuje tím, že se specificky zaměřujeme na velikou smírnou oběť Ježíše Krista. Příhodně a jedinečně oslavujeme o Velikonocích Jeho Vzkříšení, ale totéž činíme také každý týden, když přijímáme symboly svátosti odkazující na Jeho Usmíření, včetně Jeho Vzkříšení. Pro kajícné je přijímání svátosti vrcholem sabatního uctívání.

Když uctíváme Boha všichni společně jakožto „tělo Kristovo“, má to jedinečnou moc a přínosy, zatímco se vzájemně učíme, sloužíme si a podporujeme se. Je zajímavé, že z jedné nedávné studie vyšlo najevo, že u těch, kteří svůj duchovní život vnímají jako zcela soukromou záležitost, je méně pravděpodobné, že budou upřednostňovat duchovní růst nebo že budou říkat, že jejich víra je velmi důležitá, nebo že budou pravidelně věnovat čas pobožným činnostem. Jakožto společenství Svatých se navzájem posilujeme v uctívání Boha a ve víře.

Přesto však nesmíme zapomínat na každodenní skutky uctívání, které vykonáváme každý sám a v rodině. Spasitel nám připomíná: „Nicméně sliby tvé budou přinášeny ve spravedlivosti ve všech dnech a ve všech dobách.“ Jedna sestra moudře poznamenala: „Nedokážu si představit lepší způsob, jak uctívat Boha, než přivítat do svého života Jeho maličké, pečovat o ně a učit je o plánu, který pro ně má.“

Alma a Amulek učili Zoramity, kterým byl zakázán vstup do synagog, aby uctívali Boha nejen jednou týdně, ale neustále, „ať [jsou] na jakémkoli místě“. Jako formu uctívání zmínili modlitbu:

„Musíte vylíti duši svou v komůrce své a na tajných místech svých a v pustině své.

Ano, a když k Pánu nevoláte, nechť je srdce vaše plné, pohnuté neustále k modlitbě k němu za blaho vaše a také za blaho těch, kteří jsou kolem vás.“

Také mluvili o bádání v písmech, vydávání svědectví o Kristu, konání dobročinných skutků a služby, přijímání Ducha Svatého a každodenním díkůvzdání. Považte onu myšlenku: „Denně [žít] v díkůvzdání.“ To mě přivádí k druhé oblasti:

Pociťování a vyjadřování vděčnosti Bohu ve skutečnosti naplňuje uctívání pocitem radostné obnovy, místo abychom uctívání vnímali jen jako další povinnost.

Pravé uctívání znamená Boha milovat a odevzdávat Mu svou vůli – což je ten nejvzácnější dar, který můžeme nabídnout. Když se Ježíše zeptali, co je v celém zákoně velikým neboli hlavním přikázáním, odpověděl: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.“ Zároveň to nazval předním přikázáním.

Takový byl i Ježíšův způsob uctívání Otce. Jeho život a Jeho smírná oběť byly zasvěceny slávě Otce. S dojetím si připomínáme Ježíšovu srdceryvnou prosbu uprostřed nepředstavitelného utrpení a úzkosti: „Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento. A však ne jakž já chci, ale jakž ty.“

Uctívat Boha znamená snažit se následovat tento dokonalý příklad. V tomto ohledu nedosáhneme dokonalosti přes noc, ale pokud Mu budeme každý den „přinášeti jako oběť srdce zlomené a ducha zkroušeného“, pak nás znovu pokřtí svým Duchem a naplní svou milostí.

V prvním oddíle Nauky a smluv Pán pronáší toto nařčení světa:

„Odklonili [se] od obřadů mých a porušili věčnou smlouvu mou;

Nehledají Pána, aby zjednali spravedlivost jeho, ale každý člověk kráčí po své vlastní cestě a podle obrazu svého vlastního boha, jehož obraz má podobu světa.“

Je dobré připomenout si příklad tří židovských mladíků, Chananiáše, Mizaela a Azariáše, kteří byli odvedeni jako zajatci do Babylonu nedlouho poté, co Lehi a jeho rodina opustili Jeruzalém. Babylonský úředník je přejmenoval na Sidracha, Mizacha a Abdenága. Později král Nabuchodonozor, když tito tři odmítli uctívat sochu, kterou postavil, přikázal, aby byli uvrženi do rozpálené ohnivé pece, a řekl jim: „A který jest ten Bůh, ješto by vás vytrhl z ruky mé?“

Jistě si vzpomenete na jejich smělou odpověď:

„Buďto že Bůh, jehož my ctíme, (kterýž mocen jest vytrhnouti nás z peci ohnivé rozpálené, a tak z ruky tvé, ó králi), vytrhne nás.

[Pokud však nevytrhne,] známo buď tobě, ó králi, žeť bohů tvých ctíti a obrazu zlatému, kterýž jsi postavil, klaněti se nebudeme.“

Pec byla tak rozpálená, že usmrtila ty, kteří do ní ony tři uvrhli; ale Sidrachovi, Mizachovi a Abdenágovi se nic nestalo. „I mluvil Nabuchodonozor a řekl: Požehnaný Bůh jejich, totiž Sidrachův, Mizachův a Abdenágův, kterýž… vytrhl služebníky své, kteříž doufali v něho, … [a] těla svá vydali, aby nesloužili a neklaněli se žádnému bohu, kromě Bohu svému.“ Důvěřovali Jehovovi, že je vysvobodí, „ale pokud ne“ – tedy i kdyby Bůh ve své moudrosti jejich smrti nezabránil – přesto by Mu zůstali věrní.

Cokoli, co dostává přednost před uctíváním Otce a Syna, se stává modlou. Ti, kteří odmítají Boha jako zdroj pravdy nebo neuznávají jakoukoli odpovědnost vůči Němu, ve skutečnosti dosazují za svého boha sami sebe. Ten, kdo upřednostňuje oddanost nějaké straně nebo věci před božským vedením, uctívá falešného boha. Dokonce i ti, kteří tvrdí, že Boha uctívají, avšak nedodržují Jeho přikázání, kráčejí svou vlastní cestou: „Přibližují [se] ke mně rty svými, ale srdce jejich je daleko ode mne.“ Uctívat máme výlučně „samého pravého Boha, a kteréhož [On] poslal, Ježíše Krista“.

To, jak žijeme, může být nakonec tou nejlepší a nejryzejší formou uctívání Boha. Projevovat oddanost znamená napodobovat Otce a Syna – pěstovat v sobě Jejich vlastnosti a charakter. Pokud, jak se říká, napodobování je nejupřímnější formou lichocení, pak bychom mohli ve vztahu k Božství říci, že napodobování je nejupřímnější formou uctívání. To naznačuje, že z naší strany musíme vyvíjet aktivní a vytrvalé úsilí ve snaze dosáhnout svatosti. Avšak stávat se více takovými, jako je Kristus, je také přirozeným výsledkem našich skutků uctívání Boha. Již zmíněná slova staršího Kearona o uctívání „způsobem, který nás proměňuje“, jsou význačná. Pravé uctívání Boha člověka proměňuje.

V tomto spočívá nádhera cesty smlouvy – cesty uctívání, lásky a oddanosti Bohu. Na tuto cestu vstupujeme křtem, při němž se zavazujeme, že na sebe vezmeme jméno Kristovo a budeme dodržovat Jeho přikázání. Přijímáme dar Ducha Svatého, posla Spasitelovy milosti, která nás vykupuje z hříchu a očišťuje nás, když činíme pokání. Mohli bychom dokonce říci, že tím, že činíme pokání, Spasitele uctíváme.

Poté následují další kněžské obřady a smlouvy uzavřené v domě Páně, které nás dále posvěcují. Chrámové ceremonie a obřady představují vznešenou formu uctívání.

President Russell M. Nelson zdůraznil, že „každý muž a každá žena, kteří se účastní kněžských obřadů a kteří uzavírají a dodržují smlouvy s Bohem, mají přímý přístup k moci Boží“. Z této moci nečerpáme jen proto, abychom sloužili a žehnali. Je to také božská moc, která působí v našem nitru, aby nás zušlechťovala a očišťovala. Zatímco kráčíme po cestě smlouvy, projevuje se v nás posvěcující „moc božskosti“.

Kéž i my, tak jako dávní Nefité a Lamanité, padáme „k nohám Ježíšovým a [uctíváme] ho“. Kéž i my, podle Ježíšova příkazu, padneme a uctíváme „Otce ve jménu [Syna]“. Kéž přijmeme Svatého Ducha a odevzdáme své srdce Bohu, kéž před Ním nemáme žádné jiné bohy a kéž jako učedníci Ježíše Krista napodobujeme ve svém vlastním životě Jeho charakter. Svědčím o tom, že když tak budeme činit, budeme zakoušet radost z uctívání. Ve jménu Ježíše Krista, amen.