Jako malé dítě

Ježíš zahájil poslední rok svého života ve smrtelnosti tím, že zintenzivnil přípravu svých apoštolů. Pokud Ho Jeho poselství a Jeho Církev měly přežít, bylo zapotřebí toho do srdce dvanácti velmi obyčejných mužů, kteří Ho znali stěží 24 měsíců, zasadit ještě více.

Jednoho dne byl Ježíš svědkem toho, jak se těchto Dvanáct učedníků dohadovalo, a později se jich zeptal: „Co jste… mezi sebou rozjímali?“ Byli očividně v rozpacích, a tak mlčeli, jak se píše v písmech. Avšak tento největší ze všech učitelů vytušil myšlenky jejich srdce a rozpoznal první výkvět osobní pýchy. A tak, „zavolav [malé dítě], …

řekl: Amen pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako [malé děti], nikoli nevejdete do království nebeského.

Protož kdož by se koli ponížil jako [malé dítě] toto, tenť jest největší v království nebeském.“

Stojí za zmínku, že tato hlubokomyslná poznámka týkající se pokory dítěte se objevila dokonce ještě před Kristovým narozením v posledním kázání krále Beniamina. V něm čteme: „Přirozený člověk je nepřítelem Boha… a bude na věky věků, ledaže… [se stane] svatým skrze usmíření Krista Pána a stane se jako dítě, poddajným, … pokorným, … plným lásky, … stejně jako [dítě reaguje na otce svého].“

Existují samozřejmě určité dětinské sklony, které nepodporujeme. Před pětadvaceti lety můj tehdy tříletý vnuk kousl do ruky svou pětiletou sestru. Můj zeť, který onoho večera děti hlídal, na svou dceru horečně vychrlil všechna možná ponaučení o tom, jak máme odpouštět, která ho jen napadla, a nakonec dodal, že její bratříček nejspíš ani neví, jaké to je, když někdo někoho kousne do ruky. Tato krátkozraká otcovská poznámka fungovala asi minutu, možná minutu a půl, než se následně z dětského pokoje ozval křik, který otřásal okny, načež vnučka zvolala jakoby nic: „Teď už to ví!“

Co tedy máme vidět ve ctnostech období, kdy v životě hrajeme za juniorský tým? Co přivedlo samotného Krista k slzám v té nejdojemnější scéně v celé Knize Mormonově? Čemu Ježíš učil, když přivolal nebeský oheň a ochranné anděly, aby ony děti obklopili, a dospělým přikázal, aby pohlédli „na maličké své“?

Nevíme, co k tomu všemu vedlo, ale domnívám se, že to souviselo s jejich čistotou a nevinností, s jejich vrozenou pokorou a s tím, co to může přinést i do našeho života, pokud si to uchováme.

Proč kdosi označuje naše dny zoufalství jako „marnost nad marnostmi“? Proč slova „marnivé představy a pýcha dětí lidských“ charakterizují onu velikou a prostornou a tak duchovně mrtvou stavbu z Lehiova vidění? A co Zoramité, ona skupina lidí, která se modlila tak sobecky? O těch Alma řekl: „Ó Bože, [modlí se] k tobě ústy svými, a přitom jsou nadutí… pro marné věci světa.“

Existuje naproti tomu snad něco krásnějšího, čistšího nebo pokornějšího než dítě při modlitbě? Je to, jako by v místnosti bylo nebe. Bůh a Kristus jsou velmi skuteční, ale jiným může tento prožitek později připadat poněkud povrchní.

Jak před zhruba 60 lety citoval starší Richard L. Evans: „Mnozí z nás vyznáváme, že jsme křesťané, a přesto… [Krista] nebereme vážně. … Respektujeme Ho, ale nenásledujeme Ho. … Citujeme Jeho výroky, ale nežijeme podle nich.“ „Obdivujeme Ho, ale neuctíváme Ho.“

Jak odlišný by mohl život být, kdyby si svět čas od času Ježíše vážil nad úroveň pouhých rouhavých nadávek!

Děti Ho ale mají opravdu rády a tato láska se může rozšířit i do jejich dalších vztahů na hřišti života. Je pravidlem, že děti i v těch nejútlejších letech snadno milují, ochotně odpouštějí a smějí se tak rozkošně, že díky tomu roztaje i to nejchladnější a nejzatvrzelejší srdce.

A tak bych mohl v tomto výčtu pokračovat. Čistota? Důvěra? Odvaha? Charakter?

Pojďte se se mnou podívat na pokoru, kterou před Bohem projevil jeden chlapec, který je mým velmi dobrým přítelem.

5. ledna 2025, tedy před 91 dny, bylo Eastonu Darrinu Jolleymu předáno Aronovo kněžství a byl vysvěcen jáhnem v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů.

Easton toužil roznášet svátost večeře Páně tak dlouho, kam až jeho paměť sahá. Při představě této posvátné příležitosti se mu však svíral žaludek strachy, že se mu to nepodaří, že upadne, že si ho budou druzí dobírat nebo že ztrapní sebe i svou rodinu.

Easton má totiž vzácnou a velmi zhoubnou nemoc – Ullrichovu vrozenou svalovou dystrofii. Ta postupně naplnila jeho mladý život hrozivými obtížemi a zároveň otřásla jeho nadějemi a sny ohledně budoucnosti. Brzy bude Easton trvale upoután na invalidní vozík. O tom, co ho čeká poté, jeho rodina nemluví.

V neděli po svém vysvěcení měl Easton poprvé roznášet svátost. A jeho skrytou osobní motivací bylo to, že bude moci předstoupit před svého otce, který je biskupem onoho sboru, a tyto posvátné symboly mu nabídnout. V přípravě na tento úkol Easton žadonil a prosil a plakal a žadonil, aby si vymínil záruku, že se mu nikdo, nikdo nebude pokoušet pomoci. Z mnoha důvodů, známých pouze jemu, to potřeboval zvládnout sám a bez pomoci druhých.

Easton poté, co kněz nalámal a požehnal chléb – symbol představující zlomené tělo Kristovo – kulhavě předstoupil se svým zlomeným tělem, aby se chopil podnosu. Z podlahy sborového domu však na vyvýšené pódium vedly tři poměrně velké schody. A tak se Easton, když podnos dostal, natáhl tak vysoko, jak jen mohl, a podnos si odložil na dřevěné obložení. Pak se posadil na jeden z vyšších schodů a oběma rukama si vytáhl pravou nohu na první schod. Pak si na tentýž schod vytáhl i levou nohu a tak pokračoval, dokud se namáhavě nedostal na vrchol svého osobního tříschodového Mount Everestu.

Pak se přesunul k pilíři obložení, po kterém se vytáhl do vzpřímeného postoje. A zamířil zpátky k podnosu. Po několika následných krocích stanul před biskupem, svým otcem, který se se slzami v očích a stékajícími po tváři musel přemáhat, aby tohoto dokonale statečného a věrného syna neobjal. A Easton, s úlevou a s širokým úsměvem od ucha k uchu, by býval mohl klidně říci: „Jáť jsem oslavil [otce svého a] dílo jsem vykonal, kteréž… mi dal, abych činil.“

Víra, oddanost, čistota, důvěra, čest a nakonec i láska k otci, kterého si tolik přál potěšit. Tyto a spousta dalších vlastností vedou i nás k tomu, abychom pronesli: „Kdož by se koli ponížil jako [malé dítě toto], tenť jest největší v království nebeském.“

Sestry a bratři a přátelé, na prvních místech seznamu těch nejkrásnějších výjevů, které znám, jsou nemluvňata, děti a mladí dospívající, kteří jsou stejně svědomití a drahocenní jako ti, o nichž jsem se dnes zmínil. Svědčím o tom, že jsou to výjevy království Božího, jež na zemi vzkvétá v celé své síle a kráse.

V tomtéž duchu svědectví svědčím o tom, že Joseph Smith ve svých mladých letech viděl, co řekl, že viděl, a rozmlouval s těmi, o nichž řekl, že s nimi rozmlouval. Svědčím o tom, že pokorný a čistý Russell M. Nelson je Bohem ustanovený a dary obdařený prorok a vidoucí. Na základě své celoživotní četby vydávám svědectví o tom, že Kniha Mormonova je tou nejpřínosnější knihou, kterou jsem kdy četl, a že je závěrným kamenem mého malého obydlí v království mnohých příbytků. Vydávám svědectví o tom, že kněžství a modlitba mi navracejí život – Kristovo kněžství a vaše modlitby. Vím, že toto všechno je pravda, a vydávám o tom svědectví ve jménu toho nejoddanějšího a nejpokornějšího ze všech Božích synů – Alfy i Omegy, velikého Já Jsem, ukřižovaného, věrného svědka – samotného Pána Ježíše Krista, amen.