Jméno, jímž jste nazváni

President Russell M. Nelson učil, že kdyby Pán promlouval přímo k nám, chtěl by se v prvé řadě přesvědčit, že rozumíme své pravé identitě: že jsme děti Boží, děti smlouvy a učedníci Ježíše Krista. Jakékoli jiné označení nás nakonec zklame.

Sám jsem to poznal, když můj nejstarší syn dostal svůj první mobilní telefon. S velkým nadšením si začal do kontaktů ukládat jména členů rodiny a kamarádů. Jednou jsem zaslechl, jak mu zvoní telefon, a všiml si, že mu volá maminka. Na displeji se objevilo slovo „Matka“. To byl rozumný a důstojný výběr – a připouštím, že i známka úcty k tomu lepšímu z rodičů v naší rodině. Přirozeně jsem byl zvědavý. Pod jakým jménem si uložil mě?

Procházel jsem jeho kontakty a předpokládal, že pokud je Wendi „Matka“, tak já musím být „Otec“. Ale nic. Vyhledal jsem „Taťka“. Stále nic. Moje zvědavost přerůstala v mírné obavy. „Říká mi snad ‚Corey‘?“ Ne. V posledním zoufalém pokusu jsem si pomyslel: „Hrajeme fotbal – možná mi říká ‚Pelé‘.“ Zbožné přání. Nakonec jsem zavolal na jeho číslo a na displeji mu vyskočila dvě slova: „Ne matka“!

Bratři a sestry, jakým jménem jste nazýváni vy?

Ježíš nazýval své následovníky různými jmény: učedníci. Synové a dcery. Děti proroků. Ovce. Přátelé. Světlo světa. Svatí. Každé má věčný význam a podtrhuje osobní vztah se Spasitelem.

Mezi těmito jmény ale jedno všechny ostatní převyšuje – jméno Kristovo. Král Beniamin v Knize Mormonově mocně učil:

„Není dáno žádného jiného jména, jímž přichází spasení; tudíž, chtěl bych, abyste na sebe vzali jméno Kristovo, …

a stane se, že kdo toto učiní, bude shledán na pravici Boží, neboť pozná jméno, jímž je nazván; neboť bude nazván jménem Kristovým.“

Ti, kteří na sebe berou jméno Kristovo, se stávají Kristovými učedníky a svědky. V knize Skutků čteme, že po Vzkříšení Ježíše Krista bylo vyvoleným svědkům přikázáno, aby svědčili o tom, že každý, kdo uvěří v Ježíše, dá se pokřtít a přijme Ducha Svatého, obdrží odpuštění hříchů. Ti, kteří tyto posvátné obřady přijali, se shromáždili s Církví, stali se učedníky a nazývali se křesťané. Kniha Mormonova rovněž popisuje ty, kteří věřili v Krista, jako křesťany, a ty, kteří uzavřeli smlouvy s Bohem, jako děti Kristovy, Jeho syny a Jeho dcery.

Co to znamená být nazýváni jménem Kristovým? Znamená to uzavírat a dodržovat smlouvy, vždy na Krista pamatovat, dodržovat Jeho přikázání a být „ochotni… státi jako svědkové Boží za všech dob a ve všech věcech“. Znamená to stát po boku proroků a apoštolů, zatímco nesou Kristovo poselství – s jeho naukou, smlouvami a obřady – do celého světa. Znamená to také sloužit druhým, abychom zmírňovali utrpení, a být světlem a přinášet naději v Kristu všem lidem. Jedná se samozřejmě o celoživotní úsilí. Prorok Joseph Smith učil, že „toto je stav, kterého žádný člověk nikdy nedosáhl v jediném okamžiku“.

Vzhledem k tomu, že cesta učednictví vyžaduje čas a úsilí vynakládané „řádku za řádkou, předpis za předpisem“, je snadné nechat se pohltit světskými označeními. Ta ale přinášejí pouze dočasnou hodnotu a sama o sobě nebudou nikdy postačující. Vykoupení přichází a záležitosti věčnosti se uskutečňují pouze „ve Svatém Mesiáši a skrze něj“. Následování rad proroků, aby učednictví bylo naší prioritou, je tudíž příhodné a moudré, zvláště v době tolika protichůdných hlasů a vlivů. Toto bylo ústředním bodem rady krále Beniamina, když řekl: „Chtěl bych, abyste pamatovali na to, abyste si udržovali… jméno [Kristovo] vždy napsáno v srdci svém, … abyste uslyšeli a poznali hlas, jímž vás zavolá, a také jméno, jímž vás nazve.“

Vidím to sám i ve vlastní rodině. Můj pradědeček Martin Gassner se navždy změnil díky tomu, že jeden pokorný president odbočky zareagoval na Spasitelovo volání. V Německu v roce 1909 nastaly těžké časy a peněz bylo málo. Martin pracoval jako svářeč v továrně na výrobu trubek. Jak sám přiznal, téměř každý jeho výplatní den skončil pitím alkoholu, kouřením a kupováním pití pro přátele v hospodě. Jeho manželka ho nakonec varovala, že pokud se nezmění, opustí ho.

Když takto šel Martin jednou do hospody, potkal ho jeho spolupracovník s pomačkanou náboženskou brožurou v ruce. Našel ji na ulici a řekl Martinovi, že po přečtení knížečky s názvem Was wissen Sie von den Mormonen? neboli Co víte o mormonech? pocítil něco zvláštního. Jsem si jistý, že ten název se již změnil.

Adresa natištěná razítkem na zadní straně byla jen tak tak čitelná, aby bylo možné rozluštit, kde se nachází církevní budova. Byla dost daleko, ale to, co četli, na ně zapůsobilo, a tak se rozhodli, že se tam v neděli vypraví vlakem, aby zjistili, o co se jedná. Když dorazili na místo, zjistili, že na adrese není církevní budova, jak očekávali, ale pohřební ústav. Martin zaváhal, protože bohoslužba v pohřebním ústavu mu připadala jako trochu zvláštní kombinace.

Ale nahoře, v pronajatém sále, našli skupinku Svatých. Nějaký muž je pozval na svědecké shromáždění. Martina se dotkl Duch a prostá, upřímná svědectví na něj tak zapůsobila, že svědectví vydal i on sám. A právě tam, na tom nanejvýš nepravděpodobném místě, řekl, že již ví, že to musí být pravda.

Po shromáždění se jim onen muž představil jako president odbočky a zeptal se jich, zda zase přijdou. Martin vysvětlil, že bydlí příliš daleko a že si nemůže dovolit takto cestovat každý týden. President odbočky jen řekl: „Pojďte za mnou.“

Pěšky přešli několik bloků do nedaleké továrny, kde pracoval přítel tohoto presidenta odbočky. Po krátkém rozhovoru dostal Martin a jeho kamarád nabídku na práci. Pak je president odbočky zavedl do bytového domu a zařídil pro jejich rodiny bydlení.

To vše se odehrálo během dvou hodin. Martin se s rodinou přestěhoval následující týden. A o šest měsíců později se dali pokřtít. Muž, který byl kdysi považován za beznadějného opilce, se stal tak horlivým misionářem své nové víry, že mu lidé ve městě, možná ne až tak láskyplně, začali říkat „kněz“.

Pokud jde o onoho presidenta odbočky, nedokáži vám říci jeho jméno – jeho totožnost se ztratila v minulosti. Ale já ho nazývám učedníkem, vyslancem, křesťanem, milosrdným Samaritánem a přítelem. Jeho vliv pociťujeme i nyní, po 116 letech, a já stojím na ramenou jeho učednictví.

„Existuje rčení, že sice můžete spočítat semínka v jednom jablku, ale nespočítáte, kolik jablek vzejde z jednoho semínka.“ Semínko, které president odbočky zasadil, přineslo nespočet plodů. Těžko mohl tušit, že o 48 let později bude několik generací Martinovy rodiny na obou stranách závoje zpečetěno v chrámu Bern ve Švýcarsku.

Možná ta největší kázání jsou ta, která neslyšíme, ale vidíme v nenápadných, skromných krocích a skutcích, jež lze pozorovat v životě obyčejných lidí, kteří se snaží být jako Ježíš a konají dobro. To, co tento laskavý president odbočky udělal, nebyla položka na odškrtávacím seznamu. Prostě žil podle evangelia, jak je to popsáno v knize Almově: „Neodehnali nikoho, … kdo byl hladový nebo kdo žíznil nebo kdo byl nemocen…; tudíž byli štědří ke všem, jak ke starým, tak k mladým, … jak k mužům, tak k ženám.“ A neměli bychom přehlédnout, že neodehnali nikoho, „ať již mimo církev nebo z církve“.

Ti, kteří na sebe berou jméno Kristovo, si uvědomují, jak řekl Prorok Joseph Smith, že „člověk naplněný láskou Boží se nespokojí s tím, že žehná pouze své rodině, ale prochází celým světem a dychtí žehnat celé lidské rase“.

A právě tak žil Ježíš. Vlastně toho vykonal tolik, že to Jeho učedníci ani nedokázali všechno zapsat. Apoštol Jan zaznamenal: „Jestiť pak i jiných mnoho věcí, kteréž činil Ježíš, kteréž kdyby měly všecky, každá obzvláštně, psány býti, mám za to, že by ten svět nemohl přijíti těch knih, kteréž by napsány byly.“

Snažme se následovat Kristův příklad, konat dobro a mít učednictví jako svou celoživotní prioritu, aby druzí pokaždé, když se s nimi setkáváme, pociťovali Boží lásku a potvrzující moc Ducha Svatého. Pak se budeme moci připojit k mému pradědečkovi a k milionům dalších, kteří podobně jako učedník Ondřej prohlásili: „Nalezli jsme Mesiáše.“

V konečném důsledku naši identitu nedefinuje svět. Ale naše učednictví je definováno obřady, které přijímáme, smlouvami, jež dodržujeme, a láskou, kterou projevujeme Bohu a bližním jednoduše tím, že konáme dobro. Jak učil president Nelson, jsme vskutku děti Boží, děti smlouvy, učedníci Ježíše Krista.

Svědčím o tom, že Ježíš Kristus žije a že nás vykoupil. A právě On řekl: „Povolal jsem tě jménem. … Můj jsi ty.“ Ve jménu Ježíše Krista, amen.