Ozdobeni ctností umírněnosti

Když se president Russell M. Nelson v květnu 2021 přišel podívat na renovační práce na chrámu Salt Lake, žasl nad úsilím pionýrů, kteří s omezenými prostředky a neochvějnou vírou vystavěli onu posvátnou budovu, hmotné i duchovní mistrovské dílo, jež obstálo ve zkoušce času. Také si ale všiml účinků eroze, která v průběhu času způsobila mezery v původních kamenných základech chrámu a nestabilitu zdiva, což byly jasné známky toho, že je zapotřebí konstrukci budovy zpevnit.

Náš milovaný prorok nás poté učil, že právě tak jako bylo nutné provést rozsáhlá opatření ke zpevnění chrámových základů, aby chrám odolal silám přírody, musíme mimořádná opatření učinit i my – možná taková, jaká jsme dosud nepodnikli – abychom posílili své duchovní základy v Ježíši Kristu. Ve svém památném poselství nám zanechal k osobnímu zamyšlení dvě důležité otázky: „Jak pevné jsou vaše základy? A jaké zpevnění je potřeba provést na vašem svědectví a vědomostech o evangeliu?“

Evangelium Ježíše Krista nám poskytuje božsky inspirované a účinné prostředky, které zabraňují duchovní erozi naší duše, přičemž mocně posiluje naše základy a pomáhá nám vyhýbat se trhlinám ve víře a nestabilitě jak ve svědectví, tak v porozumění posvátným pravdám evangelia. Jedna zásada, která je pro dosažení tohoto účelu obzvláště důležitá, se nachází ve 12. oddíle Nauky a smluv, což je zjevení dané prostřednictvím Proroka Josepha Smitha Josephu Knightovi, spravedlivému muži, který se upřímně snažil porozumět vůli Páně, a to nikoli kvůli tomu, aby se změnil pouze navenek, ale aby zůstal neochvějný ve svém učednictví – „aby stál pevně jako sloupy nebes“. Pán prohlásil:

„Viz, promlouvám k tobě a také ke všem těm, kteří mají přání nastoliti a utvrditi toto dílo;

A nikdo nemůže pomáhati v tomto díle, ledaže bude pokorný a plný lásky, maje víru, naději a pravou lásku, jsa umírněný ve všech věcech, kterékoli budou do péče jeho svěřeny.“

Spasitelovy pokyny zaznamenané v tomto posvátném zjevení nám připomínají, že nezbytným prostředkem k posílení pevných základů v Ježíši Kristu je umírněnost. Je to jedna z nepostradatelných ctností nejen pro ty, kteří jsou povoláni sloužit, ale také pro všechny ty, kteří uzavřeli posvátné smlouvy s Pánem a souhlasí s tím, že Ho budou věrně následovat. Umírněnost slaďuje a posiluje další křesťanské vlastnosti zmíněné v tomto zjevení: pokoru, víru, naději, pravou lásku a čistou lásku, která z Krista vychází. Pěstování umírněnosti je navíc užitečný způsob, jak můžeme chránit svou duši před nenápadnou, ale vytrvalou duchovní erozí způsobenou světskými vlivy, které mohou naše základy v Ježíši Kristu oslabovat.

Mezi vlastnostmi, které zdobí pravé učedníky Kristovy, vyniká umírněnost jako odraz samotného Spasitele a je drahocenným ovocem Ducha dostupným všem, kdo se otevírají božskému vlivu. Je to ctnost, která do srdce vnáší harmonii a utváří touhy a emoce s moudrostí a klidem. V písmech se umírněnost popisuje jako nezbytná součást pokroku na naší duchovní cestě, jež nás vede k trpělivosti, božskosti a soucitu a zároveň tříbí naše pocity, slova a skutky.

Kristovi učedníci, kteří se snaží tuto křesťanskou vlastnost rozvíjet, se stávají pokornějšími a láskyplnějšími. Probouzí se v nich poklidná síla a jsou lépe schopni ovládat hněv, pěstovat trpělivost a jednat s druhými s tolerancí, úctou a důstojností, a to i tehdy, když proti nim vane prudký vítr protivenství. Snaží se nejednat impulzivně, ale rozhodují se jednat s duchovní moudrostí, vedeni mírností a jemným vlivem Svatého Ducha. Tímto způsobem se stávají méně náchylnými k duchovní erozi, protože – jak učil apoštol Pavel – vědí, že v Kristu, který je posiluje, mohou zvládnout vše, dokonce i tváří v tvář zkouškám, které by mohly jejich svědectvím o Něm otřást.

Pavel v epištole Titovi zapsal posvátné rady týkající se kvalifikačních předpokladů těch, kteří si přejí zastupovat Spasitele a konat Jeho vůli s vírou a oddaností. Řekl, že mají být pohostinní, rozvážní, spravedliví a svatí – což jsou vlastnosti, které jasně odrážejí vliv umírněnosti.

Pavel však varoval, aby nebyli svéhlaví, aby se hned nehněvali a aby nebyli surovci. Takovéto vlastnosti jsou v rozporu se smýšlením Spasitele a brání skutečnému duchovnímu růstu. V kontextu písem je člověk, který není svéhlavý, ten, kdo odmítá jednat arogantně a pyšně; člověk, který se hned nehněvá, je ten, kdo se vyhýbá přirozenému nutkání být netrpělivý a podrážděný; a člověk, který není surovec, označuje toho, kdo na úrovni verbální, fyzické i emoční odmítá svárlivé, agresivní a hrubé chování. Když se budeme snažit s vírou a pokorou měnit své chování, budeme moci být pevně ukotveni na pevné skále Jeho milosti a budeme se moci stát čistými a vybroušenými nástroji v Jeho svatých rukou.

Když přemýšlím o potřebě pěstovat ctnost umírněnosti, vybavují se mi slova Anny, matky proroka Samuela – ženy pozoruhodné víry, která i po velkých zkouškách přednesla píseň vděčnosti Pánu. Řekla: „Nemluvtež již více hrdě, a nevycházej z úst vašich slovo pyšné; nebo Bůh silný vševědoucí jest Hospodin, [on zvažuje činy].“ Její píseň je víc než jen modlitbou – je výzvou určenou jí samotné, aby jednala s pokorou, sebeovládáním a zdrženlivostí. Anna nám připomíná, že skutečná duchovní síla se neprojevuje impulzivními reakcemi ani povýšenými slovy, ale umírněným, ohleduplným postojem, který je v souladu s Pánovou moudrostí.

Lidé ve světě často vyzdvihují chování, které se rodí z agresivity, arogance, netrpělivosti a výstřednosti, a často tyto postoje ospravedlňují tlakem všedního života a sklonem usilovat o uznání a popularitu. Když odvracíme zrak od ctnosti umírněnosti a ignorujeme onen jemný a zklidňující vliv Svatého Ducha ve svém jednání a řeči, snadno padneme do pasti nepřítele, což nás nevyhnutelně vede k pronášení slov a zaujímání postojů, kterých budeme hluboce litovat, ať již se jedná o sociální, rodinné, či dokonce církevní vztahy. Evangelium Ježíše Krista nás vybízí, abychom tuto ctnost uplatňovali zvláště v náročných chvílích, neboť právě při těchto příležitostech se odhaluje pravý charakter jednotlivce. Martin Luther King ml. jednou řekl: „Skutečnou úroveň člověka neprozrazuje to, jak si stojí v pohodlných a příhodných okamžicích, ale to, jak si stojí v dobách těžkostí a sporů.“

Jakožto lidé smlouvy jsme povoláni žít se srdcem pevně zakořeněným v posvátných slibech, které jsme dali Pánu, a pečlivě se řídit vzorem, který zavedl svým dokonalým příkladem. On nám na oplátku slíbil: „Vpravdě, vpravdě pravím vám, že toto je nauka má a každý, kdo na ní staví, staví na skále mé a brány pekelné ho nepřemohou.“

Spasitelova služba na zemi se vyznačovala ctností umírněnosti ve všech aspektech Jeho charakteru. Svým dokonalým příkladem nás učil, abychom byli trpěliví ve strastech a nespílali těm, kteří spílají. Když učil, že nemáme podléhat hněvu kvůli sporům a svárům, prohlásil: „Musíte činiti pokání a státi se jako malé děti.“ Také učil, že všichni ti, kteří si přejí přijít k Němu s celým úmyslem srdce, se musí smířit s těmi, na které se hněvají, nebo s těmi, kteří proti nim něco mají. S umírněným postojem a soucitným srdcem nás ujistil, že když s námi druzí jednají hrubě, nelaskavě, neuctivě nebo přezíravě, Jeho laskavost se od nás neodvrátí a smlouva Jeho pokoje nebude z našeho života odňata.

Před několika lety jsme s manželkou měli posvátnou výsadu setkat se v Mexico City s některými věrnými členy Církve. Mnozí z nich, ať již osobně, nebo prostřednictvím svých blízkých, vytrpěli nepopsatelné zkoušky, včetně únosů, vražd a dalších srdcervoucích tragédií.

Když jsme se dívali do tváře těchto Svatých, neviděli jsme hněv, roztrpčení ani touhu po pomstě. Místo toho jsme viděli poklidnou pokoru. Z jejich tváře, i když poznamenané zármutkem, vyzařovala upřímná touha po uzdravení a útěše. Tito Svatí se tlačili kupředu s vírou v Ježíše Krista, i když měli srdce zlomené utrpením, a rozhodli se nedopustit, aby se jejich strasti staly trhlinami v jejich víře ani aby způsobily nestabilitu jejich svědectví o evangeliu.

Na konci tohoto posvátného shromáždění jsme se s každým z nich pozdravili. Každé potřesení rukou, každé objetí se stalo tichým svědectvím o tom, že s Pánovou pomocí se můžeme rozhodnout reagovat na životní zklamání a těžkosti s umírněností. Jejich poklidný a neokázalý příklad posloužil jako láskyplná výzva k tomu, abychom ve všech záležitostech kráčeli po Spasitelově cestě s umírněností. Měli jsme pocit, že jsme v přítomnosti andělů.

Ježíš Kristus, největší ze všech, za nás trpěl, až krvácel z každého póru, avšak nikdy nedopustil, aby Jeho srdce roznítil hněv, ani Mu uprostřed takového soužení ze rtů neunikla agresivní, urážlivá či vulgární slova. S dokonalou umírněností a s nesrovnatelnou mírností nemyslel na sebe, ale na všechny Boží děti – v minulosti, současnosti i budoucnosti. Apoštol Petr svědčil o Kristově vznešeném postoji, když prohlásil: „Kterýžto, když mu zlořečili, nezlořečil zase; trpěv, nehrozil, ale poroučel tomu, kterýž spravedlivě soudí.“ Dokonce i uprostřed největších muk projevoval Spasitel dokonalou a božskou umírněnost. Prohlásil: „Nicméně, sláva buď Otci, a já jsem vypil a dokončil jsem přípravy své pro děti lidské.“

Milovaní bratři a sestry, vybízím naléhavě nás všechny, abychom svou mysl a srdce ozdobili křesťanskou ctností umírněnosti v posvátné odpovědi na prorockou výzvu našeho drahého presidenta Russella M. Nelsona. Svědčím o tom, že když se budeme s vírou a pílí snažit vetkávat do svých skutků a slov umírněnost, budeme posilovat a bezpečněji ukotvovat svůj život na neochvějných základech našeho Vykupitele.

S vážností vydávám svědectví o tom, že vytrvalé úsilí o dosažení umírněnosti očišťuje naši duši a posvěcuje naše srdce před Spasitelem, pozvolna nás k Němu přibližuje a připravuje nás s nadějí a pokojem na onen slavný den, kdy se s Ním setkáme při Jeho Druhém příchodu. Tato posvátná slova pronáším ve jménu našeho Spasitele Ježíše Krista, amen.