Navzájem se povzbuzujme

Nedávno jsem četla o jedné události, která na mě hluboce zapůsobila. Došlo k ní na mistrovství USA v atletice Masters Championship určeném pro starší věkové kategorie.

Běhu na 1 500 metrů se zúčastnil i stoletý Orville Rogers. Autor článku napsal:

„Když zazněl startovní výstřel, běžci vyrazili a Orville se okamžitě dostal na poslední místo, kde zůstal sám po celý závod, zatímco se velmi pomalu šinul kupředu. [Když] do cíle doběhl předposlední běžec, zbývalo Orvillovi ještě dvě a půl kola. Téměř 3 000 diváků tiše sedělo a sledovalo, jak pomalu postupuje po trati – v naprostém tichu a nepříjemně sám.

Když ale začal poslední kolo, diváci se postavili a začali ho povzbuzovat a tleskat mu. Ve chvíli, kdy doběhl do cílové rovinky, tribuny burácely. Za povzbudivého jásotu tisíců diváků využil Orville poslední zbytky energie. Když proběhl cílovou čarou, dav vybuchl radostí a jeho soupeři ho začali objímat. Orville pokorně a vděčně zamával divákům a z oválu odešel se svými novými přáteli.“

Pro Orvilla to byl pátý závod tohoto mistrovství a ve všech ostatních disciplínách také obsadil poslední místo. Někdo mohl být v pokušení Orvilla odsoudit v domnění, že ve svém věku by už ani závodit neměl – že na závodní dráhu nepatří, protože při každém svém závodu jen všechny značně zdržel.

Ale i když Orville skončil pokaždé jako poslední, ten den překonal pět světových rekordů. Nikdo, kdo ho viděl závodit, by nevěřil, že je to možné, ale ani diváci, ani jeho soupeři nebyli rozhodčími. Orville neporušil žádná pravidla a sudí nesnížili žádná měřítka. Orville běžel stejný závod a splnil stejné požadavky jako všichni ostatní závodníci. Ale stupeň obtížnosti pro Orvilla – v tomto případě se zřetelem k jeho věku a omezeným fyzickým schopnostem – byl zohledněn tím, že byl zařazen do věkové kategorie 100+. A v této kategorii překonal pět světových rekordů.

Tak jako Orville potřeboval velkou odvahu pokaždé, když se vydával na trať, potřebují i někteří naši bratři a sestry velkou odvahu k tomu, aby každý den vstoupili do arény života s vědomím, že mohou být nespravedlivě souzeni, ač se navzdory hrozivým překážkám snaží ze všech sil následovat Spasitele a ctít své smlouvy s Ním.

Bez ohledu na to, kde na světě žijeme nebo kolik nám je let, je základní lidskou potřebou každého z nás pociťovat sounáležitost, to, že nás druzí přijímají a potřebují a že náš život má účel a smysl, bez ohledu na okolnosti či omezení.

V posledním kole závodu diváci Orvilla ohromně povzbuzovali, a dodávali mu tím sílu pokračovat. Nezáleželo na tom, že skončí jako poslední. Účastníci i diváci v tom viděli něco mnohem důležitějšího než jen soutěž. V mnoha ohledech to byl nádherný příklad Spasitelovy lásky v praxi. Když Orville závod dokončil, všichni se společně radovali.

Naše kongregace a rodiny mohou být tak jako toto mistrovství místem setkávání, kde se navzájem povzbuzujeme – společenstvím smlouvy poháněným láskou Kristovou, kterou k sobě navzájem chováme – kde jeden druhému pomáháme překonávat překážky, jimž čelíme, a dodáváme si sílu a povzbuzení, aniž bychom jeden druhého soudili. Navzájem se potřebujeme. Božská síla pochází z jednoty, a právě proto je Satan odhodlaný nás rozdělovat.

Chodit na shromáždění může být pro některé z nás naneštěstí někdy těžké, z mnoha různých důvodů. Může to být někdo, kdo zápolí s otázkami víry nebo kdo trpí sociální úzkostí či depresí. Může to být někdo z jiné země, jiné rasy nebo s odlišnými životními zkušenostmi či názory, kdo může mít pocit, že nezapadá do škatulky. Mohou to být i nevyspalí a emočně vyčerpaní rodiče nemluvňat či malých dětí nebo někdo svobodný v kongregaci plné manželských párů a rodin. Může to být také někdo, kdo sbírá odvahu se po letech vrátit nebo kdo má neodbytný pocit, že není dost dobrý a nikdy nezapadne.

President Russell M. Nelson řekl: „Pokud se ve vašem sboru některý pár rozvádí nebo pokud se některý misionář vrací domů předčasně nebo pokud má některý dospívající pochybnosti o svém svědectví, nikdo z nich nepotřebuje, abyste ho soudili. Potřebují pociťovat čistou lásku Ježíše Krista, která se odráží ve vašich slovech a skutcích.“

Naše prožitky na shromáždění se mají stát zdrojem životně důležitých vztahů mezi námi a Pánem a mezi námi navzájem, které jsou tak potřebné pro naše duchovní a emoční blaho. Nedílnou součástí smluv, jež uzavíráme s Bohem, počínaje křtem, je naše zodpovědnost mít se navzájem rádi a pečovat jeden o druhého – jakožto členové rodiny Boží, části těla Kristova – a ne si jen odškrtávat v seznamu úkolů.

Křesťanská láska a péče jsou vyšší a svatější. Pravá láska je čistá láska Kristova. Jak učil president Nelson: „Pravá láska nás podněcuje k tomu, abychom ‚si [nesli] navzájem břemena svá‘ [Mosiáš 18:8] namísto toho, abychom je vršili na druhé.“

Spasitel řekl: „Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ A president Nelson dodal: „Pravá láska je hlavním rysem pravého následovníka Ježíše Krista.“ „Spasitelovo poselství je jasné: Jeho praví učedníci rozvíjejí, pozvedají, povzbuzují, přesvědčují a inspirují. … Na tom, jak mluvíme s druhými a o druhých…, opravdu záleží.“

Spasitelovo učení na toto téma je velmi jednoduché. Je to shrnuto ve zlatém pravidle: Čiň druhým to, co bys chtěl, aby druzí činili tobě. Vžijte se do dané osoby a chovejte se k ní tak, jak byste chtěli, aby se lidé chovali k vám, kdybyste byli na jejím místě.

Křesťanské jednání s druhými dalece přesahuje naši rodinu a kongregaci. Zahrnuje i naše sestry a bratry, kteří jsou jiné víry nebo bez vyznání. Týká se i našich bratrů a sester z jiných zemí a kultur i těch, kteří zastávají odlišné politické názory. Všichni jsme součástí Boží rodiny a Bůh miluje všechny své děti. Velmi si přeje, aby Jeho děti měly rády Jeho, a také, aby se měly rády navzájem.

Spasitelův život byl příkladem toho, jak milovat, shromažďovat a pozvedat i ty, které společnost odsuzuje jako vyvržence a nečisté. Spasitel nám dal příklad, který máme podle přikázání následovat. Jsme zde, abychom rozvíjeli křesťanské vlastnosti a nakonec se stali takovými, jako je náš Spasitel. Jeho evangelium nejsou seznamy úkolů k odškrtávání; jeho cílem je umožnit nám stát se – stát se takovými, jako je On, a milovat jako On. Přeje si, abychom se stali lidem Sionu.

Když mi bylo bezmála 30 let, procházela jsem obdobím hluboké deprese a během té doby jako by skutečnost, že Bůh existuje, náhle zmizela. Nedokážu ten pocit v plné míře vysvětlit jinak než tím, že jsem se cítila naprosto ztracená. Již od dětství jsem věděla, že můj Otec v nebi existuje a že s Ním mohu mluvit. V té době jsem však již nevěděla, zda nějaký Bůh vůbec existuje. Nikdy předtím v životě jsem nic takového nezažila a měla jsem pocit, jako by se celé mé základy hroutily.

V důsledku toho pro mě bylo obtížné chodit na shromáždění. Chodila jsem, ale částečně z obavy, abych nebyla označena za „neaktivní“ nebo „méně věrnou“ a abych se nestala projektem, kterým bude někdo pověřen. V té době jsem od druhých kolem sebe opravdu potřebovala upřímnou lásku, pochopení a podporu, a ne odsuzování.

Některé domněnky, u kterých jsem se obávala, že si je lidé vytvoří o mně, jsem si předtím sama vytvořila o druhých, když oni nechodili pravidelně na shromáždění. Tato bolestná osobní zkušenost mi dala cenná ponaučení ohledně toho, proč nám bylo přikázáno, abychom jeden druhého nespravedlivě nesoudili.

Jsou mezi námi tací, kteří trpí v tichosti ze strachu, aby se druzí nedozvěděli o problémech, které skrývají, protože nevědí, jaké reakce se od nich dočkají?

Jen Pán plně zná skutečnou úroveň obtížnosti, se kterou se každý z nás potýká při svém běhu života – břemena, výzvy a překážky, kterým čelíme a které druzí často nevidí. Jen On plně rozumí zraněním, jež mění člověku život, a traumatům, která někteří z nás možná zažili v minulosti a která nás ovlivňují i nyní.

Často přísně soudíme i sami sebe a myslíme si, že bychom měli být na trati mnohem dál. Jen Pán plně zná naše osobní omezení a schopnosti, a proto je tím jediným, kdo je plně způsobilý posoudit náš výkon.

Sestry a bratři, buďme jako diváci v onom příběhu a navzájem se povzbuzujme na cestě učednictví, bez ohledu na okolnosti! Není kvůli tomu třeba porušovat pravidla ani snižovat měřítka. Jde vlastně o ono druhé veliké přikázání – milovat svého bližního jako sebe sama. A jak řekl náš Spasitel: „Cožkoli jste činili jednomu z… těchto… nejmenších, mně jste učinili,“ jak v dobrém, tak ve zlém. Také nám řekl: „Nejste-li jedno, nejste moji.“

V životě každého z nás nastanou chvíle, kdy budeme sami potřebovat pomoc a povzbuzení. Zavažme se nyní k tomu, že si je vždy budeme poskytovat navzájem. Budeme-li tak činit, dosáhneme větší jednoty a vytvoříme prostor pro Spasitele, aby mohl pro každého z nás konat své posvátné dílo uzdravování a proměňování.

Každému z vás, kteří možná máte pocit, že v tomto běhu života, na této cestě smrtelností, značně zaostáváte, říkám: Prosím, vytrvejte. Jen Spasitel může plně posoudit, kde byste v tuto chvíli měli být, a je soucitný a spravedlný. On je velikým soudcem běhu života a jen On plně chápe úroveň obtížnosti, s níž běžíte, jdete nebo se šinete kupředu. Bude brát v úvahu vaše omezení, vaše schopnosti, vaše životní zkušenosti a skrytá břemena, která nesete, a také přání vašeho srdce. I vy možná právě překonáváte symbolické světové rekordy. Prosím, neztrácejte naději. Prosím, vytrvejte! Prosím, zůstaňte s námi! Patříte sem! Pán vás potřebuje a my také!

Ať žijete na světě kdekoli, na jakkoli odlehlém místě, vždy prosím pamatujte na to, že váš Otec v nebi a váš Spasitel vás skrz naskrz znají a milují vás dokonalou láskou. Nikdy na vás nezapomínají. Přejí si přivést vás domů.

Stále hleďte ke Spasiteli. On je vaše železná tyč. Nepouštějte se Ho. Svědčím o tom, že žije a že Mu můžete důvěřovat. Také svědčím o tom, že vás povzbuzuje.

Kéž všichni následujeme Spasitelův příklad a jeden druhého povzbuzujeme, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.