A nyní vidím

S láskou nepředstíranou opakujeme slova presidenta Oakse, která pronesl v souvislosti s úmrtím presidenta Russella M. Nelsona. A se stejnou láskou a hlubokým zármutkem jsme si vědomi tragédií, ke kterým nedávno došlo v Michiganu a téměř každý den po celém světě. Přijímáme to, co se děje, s láskou a s důvěrou v Pána Ježíše Krista.

Devátá kapitola Jana zaznamenává zážitek, kdy Ježíš a Jeho učedníci procházeli kolem žebráka, který byl od narození slepý. To vedlo učedníky k tomu, aby Ježíšovi položili několik složitých náboženských otázek ohledně vzniku a přenosu tohoto mužova omezení. Mistr odpověděl tím, že udělal něco velmi jednoduchého a velmi překvapivého. Plivl do hlíny, zamíchal ji a vytvořil trochu bláta. Poté jím pomazal oči onoho muže a řekl mu, aby se umyl v rybníku Siloe. Toto vše onen nevidomý muž poslušně udělal a vyšel „vida“, jak se píše v písmech. Důkaz je nesmírně důležitý, na rozdíl od přání nebo argumentu, nebo dokonce zlého úmyslu v rozporu s pravdou.

Nuže, nepřátelé Spasitele se obávali, že tento zázrak opět ještě více posílí hrozbu, kterou pro jejich domnělou pravomoc Ježíš již tehdy představoval, a tak se na muže, který nově nabyl zraku, rozhněvaně obořili: „My víme, že [Ježíš] hříšník jest.“ Muž chvíli poslouchal a pak řekl: „Jest-li hříšník, nevím, [co však] vím, že byv slepý, nyní vidím.“

Ježíš mluvil o prvním významu této příhody, když svým učedníkům řekl, že se to vše stalo proto, „aby zjeveni byli skutkové Boží“. Vzpomeňte si, že v tomto vyprávění byl Spasitelův čin dvakrát zmíněn jako pomazání slepcových očí, přičemž tento úkon měl být završen omytím. Tento popis toho, jak „zjeveni byli skutkové Boží“, by mohl naznačovat, že se odehrál určitý obřad.

Další pravdou, která se zde projevuje, jsou nástroje, které Stvořitel nebe a země a všeho, co je na nich, použil, aby tento zázrak uskutečnil: sliny a hrstka hlíny! Tyto značně pochybné ingredience vypovídají o tom, že Bůh nám může požehnat jakoukoli metodou, kterou si vybere. Stejně jako pro Námana, který se vzpíral vstoupit do řeky Jordán, nebo jako pro děti Izraele, které se odmítly podívat na hada na tyči, je i pro nás velmi snadné zavrhnout zdroj našeho vykoupení, protože se příslušné ingredience či nástroje zdají být trapně jednoduché.

My si však z Knihy Mormonovy pamatujeme, že některé věci jsou jasné i cenné a že již před narozením Ježíše bylo prorokováno, že nebude důstojného ani krásného vzezření, pro které, až Ho uvidíme, bychom po Něm dychtili. Jak často Bůh sesílá své velkolepé poselství prostřednictvím nově povolané a velmi nervózní presidentky Pomocného sdružení, nebo neučeného chlapce z farmy ve státě New York, nebo nově povolaného misionáře, nebo děťátka ležícího v jeslích!

Co když tedy odpovědi na naše modlitby přicházejí prostými či spletitými způsoby? Jsme ochotni vytrvat a stále se snažit žít podle Kristova evangelia bez ohledu na to, kolik slin a hlíny to bude vyžadovat? Možná nám není vždy jasné, co se děje nebo proč, a čas od času se všichni budeme cítit tak trochu jako ona postarší sestra, která zvolala: „Pane, což takhle nějaké požehnání, které není skryté?“

Považte důkaz o další pravdě – tentokrát týkající se svatého kněžství. Při dokumentování uspořádání Církve v zenitu času zní první věta Lukáše takto: „I svolav dvanácte učedlníků svých, dal jim sílu a moc“ – dary, které se neudílejí na základě působivého renomé ani se o nich nerozhoduje na základě tradice či dědičného práva. Neuděluje je žádná bohoslovecká škola ani teologický seminář. Jsou předávány pouze vkládáním rukou toho, na něhož byly vloženy oprávněné ruce v nepřerušené posloupnosti, kterou lze sledovat zpět až ke zdroji veškeré božské pravomoci – Pánu Ježíši Kristu.

A nebylo by snad v církvi, která rozumí daru milosrdenství, dalším úžasným důkazem o pravdivosti oné církve vidět, že tato požehnání a smlouvy jsou dostupné i našim zesnulým příbuzným, těm z naší rodiny, kteří nás předešli? Měli by snad být potrestáni za to, že neměli přístup k evangeliu, nebo proto, že se narodili v době nebo na místě, kde pro ně božské obřady a smlouvy nebyly dostupné? Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů má posvátné, zasvěcené domy Páně, v nichž se za tyto zesnulé v zastoupení každý den a večer vykonává milosrdenstvím naplněná a spásonosná práce a které nabízejí příležitosti k uctívání Boha a obřady pro žijící. Pokud je mi známo, tento konkrétní důkaz Boží pravdy, Jeho univerzální lásky k žijícím i zemřelým, není nikde jinde ve světě znám – s výjimkou jedné církve, která v tomto konkrétním ohledu projevuje pravdu: Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.

K mému prvnímu setkání s opravdovým důkazem o pravdě přinášejícímu prozření a život nedošlo po pomazání blátem, ani v rybníku Siloe. Ne, onen nástroj pravdy, který mi přinesl uzdravení od Pána, přišel v podobě stránek v jisté knize, ano, v Knize Mormonově – dalším svědectví o Ježíši Kristu! Tvrzení ohledně této knihy někteří nevěřící napadají a odmítají a jejich hněv je často srovnatelný s jízlivostí těch, kteří uzdravenému muži tvrdili, že nemohl zažít to, o čem věděl, že to skutečně zažil.

Tito lidé na mě chrlí, že způsob, jakým tato kniha vznikla, je neproveditelný, neuvěřitelný, trapný, či dokonce bezbožný. Nuže, to jsou příkrá slova od někoho, kdo si dovoluje tvrdit, že zná prostředek, kterým tato kniha vznikla – vzhledem k tomu, že tento prostředek byl popsán jediným způsobem, totiž že byla přeložena „darem a mocí Boží“. To je všechno. Nic víc. Každopádně vliv Knihy Mormonovy na můj život není o nic méně zázračný než sliny a hlína, jimiž byly pomazány oči onoho slepce. Tato kniha je pro mě bezpečnou tyčí pro duši a nadpozemským a pronikavým světlem zjevení a osvětluje cestu, po níž musím kráčet, ve chvílích, kdy přicházejí mlhy temnoty. A to se již rozhodně stalo a rozhodně ještě stávat bude.

A díky náhledu na Spasitelovu univerzální lásku a vykupující milost, který mi tato kniha poskytla, vám vydávám své svědectví, které je ospravedlněno podobně jako svědectví onoho nově požehnaného muže, jehož rodiče řekli, ať si poslechneme přímo jeho, protože „máť léta“. Nuže, to já mám také. Byl již dostatečně starý na to, aby ho druzí brali vážně, jak jeho rodiče naznačovali. Nuže, to já jsem také. Do 85. narozenin mi zbývají dva měsíce. V životě jsem zažil okamžik mezi životem a smrtí. Kráčel jsem s králi a proroky, presidenty a apoštoly. Co je však nejlepší, občas mě přemáhá Boží Svatý Duch. Věřím tedy, že mému svědectví by zde měla být přikládána alespoň nějaká vážnost.

Nuže, bratři a sestry, k přesvědčení vycházejícímu z hloubi mé duše, že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je pravou znovuzřízenou novozákonní církví – a mnohým více – jsem dospěl díky tomu, že nemohu popřít důkaz onoho znovuzřízení. Předpokládám, že od oněch prvních zážitků jsem získal tisíc – nebo snad deset tisíc? – dalších důkazů o tom, že to, o čem jsem dnes mluvil, je pravda. A tak jsem rád, že se nyní mohu připojit ke svému příteli choulícímu se v ulicích Jeruzaléma, kde svým slábnoucím hlasem zpívám:

Ve jménu Ježíše Krista, amen.