Vlastního milosrdenství Božího se nezbavuj
Máte okamžitý přístup k božské pomoci a k uzdravení navzdory svým lidským nedokonalostem.
Jistá učitelka kdysi učila, že velryba – přestože je veliká – nemůže spolknout člověka, protože má úzké hrdlo. Jedna dívka namítla: „Ale Jonáše spolkla velryba.“ Učitelka odvětila: „To není možné.“ Odpověď dívku nepřesvědčila, a tak řekla: „Až se dostanu do nebe, zeptám se ho.“ Učitelka se ušklíbla: „Co když byl Jonáš hříšník a do nebe nešel?“ Dívka odvětila: „Pak se ho můžete zeptat vy.“
Smějeme se, ale neměli bychom opomíjet moc, kterou Jonášův příběh nabízí každému „člověku, který v… pokoře hledá štěstí“, a to zejména těm, kteří s něčím zápolí.
Bůh přikázal Jonášovi, aby šel do Ninive kázat pokání. Ninive bylo ale krutým nepřítelem dávného Izraele, takže Jonáš okamžitě zamířil přesně opačným směrem a lodí se vydal do Tarsu. Zatímco pluje pryč od svého povolání, zvedne se bouře, kvůli níž lodi hrozí ztroskotání. Jonáš si je jistý, že příčinou bouře je jeho neposlušnost, a tak se dobrovolně nechá hodit přes palubu. Tím se rozbouřené moře uklidní, což zachrání ostatní na palubě.
Jonáš zázrakem unikne smrti, když ho spolkne veliká ryba, kterou Pán připravil. V onom neuvěřitelně temném a odporném prostředí ale živoří tři dny, než ho ryba konečně vyplivne na souš. Poté své povolání jít do Ninive přijímá. Když však obyvatelé města činí pokání a jsou ušetřeni zničení, Jonáš nese milosrdenství projevené jeho nepřátelům nelibě. Bůh trpělivě učí Jonáše, že miluje všechny své děti a snaží se je zachránit.
Příběh Jonáše, který ve svých povinnostech nejednou klopýtl, vydává barvité svědectví o tom, že ve smrtelnosti jsou „všichni… padlí“. O svědectví o Pádu se příliš často nezmiňujeme. Je však velkým požehnáním, když rozumíme nauce a máme duchovní svědectví o tom, proč každý z nás zápolí s morálními, fyzickými a životními zkouškami. Zde na zemi roste ošklivý plevel, lámou se i pevné kosti a nikdo nedosahuje „slávy Boží“. Ale tento smrtelný stav – důsledek rozhodnutí, která učinili Adam a Eva – je zcela zásadní pro samotný důvod naší existence: „[abychom] mohli míti radost“! Jak zjistili naši první rodiče, pouze když okusíme hořkost a pocítíme bolest padlého světa, budeme si teprve moci skutečné štěstí vůbec představit, natož se z něj těšit.
Svědectví o Pádu neomlouvá hřích ani nedbalý přístup k povinnostem života, které vždy vyžadují píli, ctnost a odpovědnost. Má však zmírňovat naši frustraci, když se něco prostě nepodaří nebo když jsme svědky morálního selhání u člena rodiny, přítele nebo vedoucího. Něco takového až příliš často způsobí, že se necháme pohltit svárlivou kritikou či záští, které oslabují naši víru. Ale silné svědectví o Pádu nám může pomáhat být více takovými, jako je Bůh, jak ho popsal Jonáš, to jest „[milosrdný], dlouhočekající a hojný v milosrdenství“ ke všem – včetně nás samotných – v našem nevyhnutelně nedokonalém stavu.
Jonášův příběh nejenže ukazuje důsledky Pádu, ale hlavně nás mocně směruje ke Spasiteli, který nás může z těchto důsledků vysvobodit. Jonášovo sebeobětování, aby zachránil ostatní na lodi, bylo vskutku křesťanské. A když na Ježíše třikrát dorážejí, aby ukázal zázračné znamení své božskosti, zahřímá: „Znamení [vám] nebude dáno, jediné to znamení Jonáše,“ a prohlašuje, že stejně jako byl Jonáš „v břiše [velryby] tři dni a tři noci; takť bude Syn člověka v srdci země tři dni a tři noci“. Jonáš je jakožto symbol Spasitelovy obětní smrti a slavného Vzkříšení možná nedokonalý. Ale právě proto je jeho osobní svědectví o Ježíši Kristu a oddanost vůči Němu, které v břiše velryby projevil, tak dojímavé a inspirující.
Jonášovo volání je voláním dobrého člověka, který je v krizi, kterou si do značné míry způsobil sám. Svatého, v jehož případě dojde vinou jeho politováníhodného zvyku, slov či rozhodnutí ke katastrofě, a to i navzdory tomu, že má mnoho jiných dobrých úmyslů a upřímně se snaží žít spravedlivě, to může hluboce zasáhnout a zanechat v něm pocit, že je opuštěn. Ale bez ohledu na příčinu či rozsah pohromy, jimž čelíme, vždy existuje souše naděje, uzdravení a štěstí. Naslouchejte Jonášovi:
„Z ssoužení svého volal jsem k Hospodinu… z břicha hrobu křičel jsem. …
Nebo jsi mne uvrhl do hlubiny, do prostřed moře. …
[A] řekl [jsem]: Vyhnán jsem od očí tvých, ale ještěť pohledím na tvůj svatý chrám.
Obklíčily mne vody až k duši, propast obklíčila mne, lekno otočilo se okolo hlavy mé.
Až k spodkům hor dostal jsem se, … ty jsi však vysvobodil od porušení život můj. …
Když se svírala… duše má, na Hospodina jsem se rozpomínal, i přišla… modlitba má do chrámu svatého tvého.
[Ti,] kteříž [následují] marností pouhých, [vlastního milosrdenství Božího] se zbavují.
Já pak s hlasem díkčinění obětovati budu tobě; což jsem slíbil, splním. Hojné vysvobození jest u Hospodina.“
Ačkoli je to již mnoho let, dokáži vám přesně říci, kde jsem seděl a co jsem právě pociťoval, když jsem hluboko v nitru osobního pekla objevil tyto verše z písem. Pro kohokoli, kdo se dnes cítí tak, jako jsem se tehdy cítil já – že jste zavrženi, potopeni v nejhlubších vodách, hlavu máte omotanou mořskými řasami a všude kolem vás se tříští hory oceánů – mé naléhavé volání, inspirované slovy Jonáše, zní: Vlastního milosrdenství Božího se nezbavuj. Máte okamžitý přístup k božské pomoci a k uzdravení navzdory svým lidským nedokonalostem. Toto úžasné milosrdenství přichází v Ježíši Kristu a skrze Něj. A protože vás dokonale zná a miluje, nabízí vám ho jako vaše vlastní, což znamená, že je vám dokonale přizpůsobeno a navrženo k tomu, aby zmírnilo vaše osobní utrpení a vyléčilo vaše konkrétní bolesti. A tak se k němu pro lásku Boží i pro své vlastní dobro neotáčejte zády. Přijměte ho. Začněte tím, že odmítnete naslouchat lživým marnostem protivníka, který vás pokouší, abyste si mysleli, že naleznete úlevu tím, že od svých duchovních zodpovědností odplujete pryč. Místo toho následujte příklad kajícného Jonáše. Volejte k Bohu. Obracejte se ke chrámu. Přimkněte se ke svým smlouvám. Služte Pánu, Jeho Církvi a druhým s obětí a díkůvzdáním.
Když toto budete dělat, získáte vizi zvláštní smluvní lásky, kterou k vám Bůh chová – té, která se v hebrejské Bibli nazývá hesed. Uvidíte a pocítíte moc, kterou mají loajální, neúnavná, nevyčerpatelná a „láskyplná milosrdenství“ Boží, jež vás mohou učinit „mocnými… k… vysvobození“ z jakéhokoli hříchu nebo z jakéhokoli nezdaru. Počáteční a intenzivní úzkost může tuto vizi zprvu zatemnit. Budete-li však i nadále plniti to, „cožkoli [jste slíbili]“, tato vize bude ve vaší duši zářit čím dál jasněji. A s touto vizí naleznete nejen naději a uzdravení, ale překvapivě naleznete i radost, a to i uprostřed ohně zkoušek. President Russell M. Nelson nás dobře učil: „Když se v životě zaměřujeme na Boží plán spasení… a na Ježíše Krista a Jeho evangelium, můžeme pociťovat radost bez ohledu na to, co se v našem životě děje – nebo neděje. Radost pochází od Něho a skrze Něho.“
Ať již čelíme hluboké katastrofě podobné té Jonášově, nebo každodenním obtížím, jež přináší náš nedokonalý svět, výzva je tatáž: Vlastního milosrdenství Božího se nezbavuj. Pohleďte na znamení Jonáše – žijícího Krista, toho, který vstal po třech dnech z hrobu poté, co přemohl vše – pro vás. Obracejte se k Němu. Věřte v Něj. Služte Mu. Usmívejte se. Neboť v Něm, a jedině v Něm, se nachází úplné a šťastné uzdravení z Pádu, které všichni tak naléhavě potřebujeme a o které pokorně usilujeme. Svědčím o tom, že je to pravda. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.