Nikdo nesedí o samotě

Již 50 let se zabývám studiem kultury, včetně kultury evangelia. Začal jsem sušenkami štěstí.

Rodinné večeře Gongových v čínské čtvrti v San Franciscu končívaly sušenkou štěstí a moudrým rčením, jako například: „Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem.“

Jako mladý dospělý jsem sušenky štěstí pekl. V bílých bavlněných rukavicích jsem kulaté sušenky skládal do správného tvaru, dokud byly po vytažení z trouby ještě horké.

Ke svému překvapení jsem zjistil, že sušenky štěstí nejsou původní součástí čínské kultury. Abych dokázal vymezit čínské, americké a evropské pojetí sušenek štěstí, vyhledával jsem tyto sušenky na různých kontinentech – podobně jako se k nalezení ohniska lesního požáru používá triangulace neboli zaměření z několika míst. Čínské restaurace v San Franciscu, Los Angeles a New Yorku sice podávají sušenky štěstí, ale čínské restaurace v Pekingu, Londýně ani Sydney nikoli. Pouze Američané slaví Národní den sušenek štěstí. A pouze čínské reklamy nabízejí „pravé americké sušenky štěstí“.

Sušenky štěstí jsou zábavným a jednoduchým příkladem. Ale tatáž zásada, spočívající v porovnávání zvyklostí v různých kulturních prostředích, nám může pomoci vymezit i kulturu evangelia. A Pán nám nyní otevírá nové příležitosti učit se kultuře evangelia, zatímco se naplňují alegorie z Knihy Mormonovy a novozákonní prorocká podobenství.

Lidé po celém světě jsou v pohybu. Organizace spojených národů hlásí 281 milionů mezinárodních migrantů. To je o 128 milionů osob více než v roce 1990 a trojnásobek odhadovaného počtu v roce 1970. Všude po světě se k Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů přidává rekordní počet obrácených. O každém sabatu se členové a přátelé Církve ve 195 zemích a teritoriích shromažďují v 31 916 církevních kongregacích. Mluvíme 125 jazyky.

Nedávno jsem byl v Albánii, Severní Makedonii, Kosovu, Švýcarsku a Německu svědkem toho, jak noví členové naplňují alegorii o olivovníku z Knihy Mormonovy. V Jákobovi 5 Pán vinice a Jeho služebníci posilují kořeny i větve olivovníku tím, že shromažďují a roubují olivovníky z různých míst. V dnešní době se děti Boží shromažďují v jedno v Ježíši Kristu; Pán nám nabízí pozoruhodné přirozené prostředky k tomu, abychom dokázali prohlubovat prožívanou plnost Jeho znovuzřízeného evangelia.

V rámci přípravy na nebeské království nám Ježíš vypráví podobenství o veliké večeři a svatební hostině. V těchto podobenstvích přicházejí pozvaní hosté s výmluvami, proč se nemohou dostavit. Pán svým služebníkům nařizuje, aby vyšli „rychle na rynky a na ulice města“ a „na cesty a mezi ploty“ a přivedli chudé, chromé, kulhavé a slepé. V duchovním slova smyslu se jedná o každého z nás.

V písmech se píše:

„Všechny národy [budou pozvány]“ na večeři „domu Páně“.

„Připravujte cestu Páně, … aby království jeho mohlo vyjíti na zem, aby ho obyvatelé její mohli obdržeti a mohli býti připraveni na dny, které přijdou.“

V dnešní době pocházejí ti, kteří jsou zváni na večeři Páně, ze všech možných míst a kultur. Staří i mladí, bohatí i chudí, místní i z celého světa – lidé v našich církevních kongregacích vypadají jako společenství, v nichž žijeme.

Petr, jakožto vedoucí apoštol, viděl otevřené nebe a ve vidění „prostěradlo veliké, za čtyři rohy [uvázané], … na [němž] byla všeliká… zvířata“. Petr učil: „V pravdě jsem shledal, že Bůh [nikomu nestraní]. … V každém národu, kdož se… bojí [Pána], a činí spravedlnost, příjemný jest jemu.“

V podobenství o milosrdném Samaritánovi nás Ježíš vybízí, abychom přišli jeden k druhému a k Němu samotnému do Jeho hostince – do Jeho Církve. Vyzývá nás, abychom byli dobrými bližními. Milosrdný Samaritán slibuje, že se vrátí a odmění péči o ty, kteří jsou v Pánově hostinci. Součástí života podle evangelia Ježíše Krista je vytvářet místo pro všechny v Jeho znovuzřízené Církvi.

Duch „místa v hostinci“ zahrnuje i to, že „nikdo nesedí o samotě“. Když přijdete na shromáždění a uvidíte někoho o samotě, mohli byste ho prosím pozdravit a přisednout si k němu? Možná to nemáte ve zvyku. Dotyčný se v tom, jak vypadá či jak mluví, od vás může lišit. A jak by samozřejmě mohlo být napsáno na lístečku v sušence štěstí: „Cesta přátelství a lásky v evangeliu začíná prvním pozdravem a tím, že nikdo nebude sedět o samotě.“

„Nikdo nesedí o samotě“ také znamená, že nikdo nesedí o samotě z pohledu emočního či duchovního. Navštívil jsem s jedním zarmouceným otcem jeho syna. Před lety byl jeho syn nadšený z toho, že se stane novým jáhnem. Při této příležitosti mu rodina koupila jeho první pár nových bot.

Ale na shromáždění se mu jáhni smáli. Měl sice nové boty, ale ne módní. Zahanbený a dotčený mladý jáhen prohlásil, že již nikdy na shromáždění nepřijde. Dosud mě to kvůli němu a jeho rodině velmi mrzí.

Každému z nás se na prašné cestě do Jericha stalo, že se nám druzí smáli, zahanbovali nás či zraňovali, a možná se nám vysmívali či nás uráželi. A každý z nás, více či méně úmyslně, také přehlížel druhé, neviděl je ani neslyšel, a možná je i záměrně zraňoval. A právě kvůli tomu, že nám bylo ublíženo a že jsme ublížili druhým, nás všechny Ježíš Kristus do svého hostince přivádí. V Církvi Ježíše Krista a prostřednictvím Jeho obřadů a smluv přicházíme k sobě navzájem a k Němu samotnému. Máme rádi druhé a druzí mají rádi nás, sloužíme druhým a druzí slouží nám, odpouštíme druhým a druzí odpouštějí nám. Pamatujte prosím na to, že „země nezná zármutku, který by nebesa uzdravit nemohla“; pozemská břemena lze ulehčit – radost našeho Spasitele je skutečná.

V 1. Nefim 19 čteme: „Dokonce samého Boha Izraelského lidé pošlapávají nohama; … pokládají ho za nic. … Pročež oni ho bičují, a on to snáší; a oni ho bijí, a on to snáší. Ano, oni na něj plivají, a on to snáší.“

Můj přítel, profesor Terry Warner, říká, že souzení, bičování, bití a plivání nebyly občasné případy, které se odehrály pouze během Kristova smrtelného života. To, jak se chováme k sobě navzájem – zvláště k hladovějícím, žíznícím, k těm, kteří zůstali sami – značí to, jak se chováme i k Němu.

V Jeho znovuzřízené Církvi je nám všem lépe, když nikdo nesedí o samotě. Nespokojujme se s prostou vstřícností či tolerancí. Snažme se druhé upřímně přijímat, vážit si jich, sloužit jim a mít je rádi. Kéž žádný přítel, sestra ani bratr není cizincem ani hostem, ale dítětem ve vlastním domově.

V dnešní době se mnozí cítí osaměle a izolovaně. Sociální sítě a umělá inteligence v nás dokáží zanechat touhu po lidské blízkosti a lidském doteku. Chceme slyšet hlas druhých lidí. Chceme opravdovou sounáležitost a laskavost.

Existuje mnoho důvodů, proč můžeme mít pocit, že do Církve nezapadáme – že tam, obrazně řečeno, sedíme o samotě. Možná si děláme starosti kvůli svému přízvuku, oblečení či rodinné situaci. Možná trpíme pocity nedostatečnosti; jsme cítit kouřem; toužíme po morální čistotě; zrovna jsme se s někým rozešli a cítíme se zraněni a zahanbeni; nebo nás znepokojuje to či ono církevní pravidlo. Možná jsme svobodní, rozvedení či ovdovělí. Naše děti jsou možná hlučné; nebo děti nemáme. Možná jsme nesloužili na misii nebo jsme se z ní vrátili předčasně. A mohl bych pokračovat.

Mosiáš 18:21 nás vyzývá, abychom spojili svá srdce v lásce. Vyzývám nás, abychom si méně dělali starosti, méně soudili, méně kladli na druhé nároky – a když to bude zapotřebí, abychom byli méně tvrdí sami na sebe. Sion nevybudujeme za jeden den. Ale každý pozdrav, každé vřelé gesto Sion přibližuje. Důvěřujme více Pánu a s radostí se rozhodněme, že budeme poslušni všech Jeho přikázání.

Z naukového hlediska nesedí díky smluvní sounáležitosti s Ježíšem Kristem mezi domácími ve víře a ve společenství Svatých nikdo o samotě.

Prorok Joseph Smith učil: „Nám je dáno, abychom viděli slávu posledních dnů, podíleli se na ní a pomáhali jí, aby se valila kupředu, ‚dispensace plnosti časů…‘, kdy Svatí Boží budou shromážděni v jedno z každého národa a pokolení a lidu.“

Bůh „nečiní ničeho, kromě toho, co je pro dobro světa; … aby mohl přitáhnouti všechny lidi k sobě. …

Zve všechny, aby [přišli] k němu a [podíleli] se na dobrotivosti jeho; … a všichni jsou Bohu stejní.“

Obrácení se v Ježíši Kristu vyžaduje, abychom odložili přirozeného člověka a světskou kulturu. Jak učí president Dallin H. Oaks, máme se vzdát veškerých tradic a kulturních zvyklostí, které jsou v rozporu s Božími přikázáními, a stát se Svatými posledních dnů. Vysvětluje: „Existuje jedinečná kultura evangelia – soubor hodnot, očekávání a zvyklostí společný všem členům Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.“ Ke kultuře evangelia patří cudnost, každotýdenní chození na shromáždění a nepožívání alkoholu, tabáku, čaje a kávy. Součástí této kultury je poctivost a bezúhonnost; pochopení toho, že v církevních funkcích postupujeme kupředu, a nikoli nahoru či dolů.

Učím se od věrných členů a přátel ze všech zemí a kultur. Písma studovaná v různých jazycích a z různých kulturních hledisek prohlubují porozumění evangeliu. Díky různým vyjádřením křesťanských vlastností pociťuji hlubší lásku ke Spasiteli a lépe Mu rozumím. Všichni jsou požehnáni, když definujeme svou kulturní identitu tím, jak učil president Russell M. Nelson, že jsme děti Boží, děti smlouvy a učedníci Ježíše Krista.

Pokoj Ježíše Krista je určen nám osobně. Nedávno se mě jeden mladý muž upřímně zeptal: „Starší Gongu, mohu se přes to všechno dostat do nebe?“ Kladl si otázku, zda mu vůbec kdy může být odpuštěno. Zeptal jsem se, jak se jmenuje, pozorně jsem mu naslouchal, vybídl jsem ho, aby si promluvil s biskupem, a pevně jsem ho objal. Odešel s nadějí v Ježíše Krista.

Zmínil jsem tohoto mladého muže i při jiné příležitosti. Později jsem dostal nepodepsaný dopis, který začínal slovy: „Starší Gongu, společně s manželkou jsme vychovali devět dětí… a sloužili jsme na dvou misiích.“ Ale „neustále jsem měl pocit, že mi nebude umožněno dostat se do celestiálního království… kvůli tak velkým hříchům, kterých jsem se dopustil jako mladý!“

V dopise se dále psalo: „Starší Gongu, když jste vyprávěl o onom mladém muži, který získal naději na odpuštění, naplnila mě radost a začal jsem si uvědomovat, že bych možná [mohl získat odpuštění].“ Dopis končí slovy: „Teď se už dokonce mám rád!“

Když přicházíme jeden k druhému a k Pánu do Jeho hostince, smluvní sounáležitost se prohlubuje. Když nikdo nesedí o samotě, Pán žehná nám všem. A kdo ví? Možná se ten, vedle koho sedíme, může stát naším nejlepším přítelem z lístečku v sušence štěstí. Kéž nacházíme a vytváříme místo u večeře Beránkovy pro Něho i pro sebe navzájem, o to se pokorně modlím ve svatém jménu Ježíše Krista, amen.