Pamatujme na ovce

Kristus je Dobrý pastýř. Každý ze stáda je pro Něj drahocenný. Vytvořil vzor pastýřské péče a slovem i skutkem nás učil vlastnostem dobrého pastýře – včetně toho, že máme své ovce znát jménem, mít je rádi, nacházet ty, které se ztratily, sytit je a nakonec je dovést zpátky domů. Očekává od nás, že budeme jakožto Jeho pomocní pastýři dělat totéž.

O tom, jak sloužit Pánovým způsobem, se můžeme naučit mnohému od dávného proroka – a výjimečného pastýře – Moroniho. Žil ve velmi obtížné době, kdy neměl k dispozici mobilní telefon, počítač ani internet. Ale měl přehled o svých ovcích. A jak to dělal? S jeho metodikou se můžeme letmo seznámit v Moronim 6. Čteme tam, že členové „byli počítáni mezi lid církve Kristovy; a jejich jména byla zaznamenána, aby na ně mohlo býti pamatováno a aby mohli býti vyživováni dobrým slovem Božím, aby je udržovalo na správné cestě. … Církev se často scházela, aby se postili a modlili a aby jeden s druhým mluvili o blahu svých duší.“ (Moroni 6:4–5; zvýraznění přidáno.)

Moronimu šlo především o lidi – o jména! Uplatňoval zásadu mít o druhých přehled a pečovat o ně, aby bylo pamatováno na všechny. Svatí věděli o každém, kdo měl potíže nebo bloudil, což jim umožňovalo diskutovat o jeho blahu na radách. I od nás se žádá, abychom tak jako pastýř, který zanechal oněch devadesát devět ovcí (jsem si jist, že v bezpečí) a vydal se za tou, která se ztratila (viz Lukáš 15:4–7), věnovali pozornost svému stádu – abychom si všímali a pamatovali a šli a činili totéž.

Vzpomínám si, jak jsem se jako vedoucí misie v Indii zeptal jednoho mladého presidenta odbočky na jeho cíle pro nadcházející rok: „Kolik mužů připravíte na přijetí Melchisedechova kněžství?“ Jeho okamžitá odpověď zněla: „Sedm!“

Přemýšlel jsem, odkud to velmi konkrétní číslo vyčaroval. Než jsem stačil zareagovat, vytáhl kus papíru s čísly od jedné do sedmi napsanými po straně. Na prvních pěti řádcích byla jména skutečných lidí, které se on a jeho kvorum starších chystali vyzvat a povzbudit k tomu, aby ve svém životě obdrželi požehnání kněžství. Samozřejmě jsem se musel zeptat na prázdné řádky šest a sedm. „Ano, presidente,“ řekl a souhlasně kýval hlavou, „určitě pokřtíme na začátku roku nejméně dva muže, kteří by mohli obdržet kněžství do konce roku.“ Tento znamenitý vedoucí rozuměl zásadě mít o druhých přehled a pečovat o ně.

Kristus zorganizoval svou Církev tak, že by mělo být těžké zapomenout na jakoukoli duši, neboť každá je Mu drahá. Nad každým ve sboru, bez ohledu na jeho věk nebo pohlaví, bdí mnoho správců – pastýřů – jejichž úkolem je starat se o něj a pamatovat na něj. O blaho mladého muže se například stará biskupstvo, bratři pověření pastýřskou službou, poradci pro mládež z řad dospělých, učitelé semináře, předsednictva kvor a mnozí další – všichni slouží jako záchranné sítě, které jsou pod tímto mladým člověkem pevně nataženy, aby ho v případě pádu zachytily. I kdyby byla správně umístěna jen jedna síť, bude tento mladý muž v bezpečí, bude mu věnována pozornost a bude na něj pamatováno. A přesto často nenajdeme ani jednu síť na svém místě. Běžně se stává, že se lidé zatoulají do mlhy – aniž by si toho někdo všiml. Jak můžeme být lepšími pastýři? Můžeme se naučit mít přehled a pečovat.

A právě proto nám Církev poskytuje zprávy a nástroje – abychom pamatovali. Typickým příkladem je čtvrtletní zpráva. Ta nám umožňuje opakovaně přepočítat každého člena a všimnout si těch, kteří chybějí nebo potřebují naši pomoc a lásku. Ze Seznamu kroků a pohovorů je zřejmé, kdo právě teď vyžaduje naši pozornost, a stejně tak ze Zprávy o stavu chrámových doporučení a z dalších zpráv. Tyto nástroje, které nám pomáhají mít přehled a pečovat, nás zaměřují na lidi. Kdo potřebuje povolání, postoupit v kněžství nebo pomoci vzít jména předků do chrámu? Komu bychom mohli pomoci s přípravou na misii na plný úvazek? Kdo se tento měsíc ztratil? Tyto nástroje nám pomáhají pamatovat na lidi.

Znal jsem jednu rodinu ze Spojených států, která přijala pověření sloužit v Africe. Hned první neděli vstoupili do jediné církevní jednotky v dané zemi, kde je nadšeně přivítali. Ještě toho dopoledne byla manželka povolána presidentkou Pomocného sdružení a manžel vedoucím Mladých mužů! Ten se zeptal zjevně vyčerpaného presidenta odbočky, kolik je tam mladých mužů. Tento věrný vedoucí, který patřil k první generaci členů, ukázal dozadu do sálu a řekl: „Tihle dva tamhle.“ Onen muž byl patřičně skeptický, a tak si vzal seznam členů odbočky domů a rychle si všiml, že mladých mužů je na něm ve skutečnosti dvacet. Obrátil se na presidenta odbočky a požádal ho, aby mu jako rádci sloužili dva energičtí, bilingvní mladí dospělí, a pak si s nimi a s oběma chlapci sedl, aby si jména prošli.

Pak se tito pilní mladí lidé pustili do práce. Během několika následujících měsíců se jim podařilo najít všechny chlapce uvedené na seznamu. Jméno po jménu byly tyto ztracené ovce vítány zpět svými vrstevníky a vyživovány duchovně i fyzicky! Do roka chodilo každou neděli v průměru 21 mladých mužů. Díky Bohu za mladé muže, kteří měli přehled a pečovali!

Jeden můj drahý přítel se jako mladý postgraduální student přestěhoval s rodinou do velkého amerického města, aby tam pokračoval ve studiu. Okamžitě byl povolán, aby předsedal kvoru starších. Z prvního pohovoru s presidentem kůlu byl trochu nervózní, a tak chtěl přijít připravený. Presidentovi kůlu řekl, že má pro nadcházející rok tři cíle: 1) 90procentní plnění pastýřské služby, 2) hodnotné každotýdenní lekce evangelia a 3) dobře naplánovanou akci kvora každý měsíc.

Tento moudrý president kůlu se na mého přítele usmál a zeptal se: „Mohl byste jmenovat některého méně aktivního člena kvora, kterému byste mohl pomoci dostat se letos s rodinou do chrámu?“ To mého přítele překvapilo. Důkladně se zamyslel a zmínil jedno jméno. „Zapište si ho,“ řekl president kůlu. Pak tento zkušený vedoucí položil stejnou otázku ještě třikrát – a pohovor skončil. Tento mladý muž odcházel z pohovoru s jedním z největších ponaučení ohledně vedení a pastýřské služby. Na pohovor šel s myšlenkami na programy, lekce a akce. Odcházel se jmény! Na tato čtyři jména se následně zaměřil jak on, tak i jeho kvorum.

Jako vedoucí misie jsem jednou v neděli ráno navštívil jednu ze svých odboček. Všiml jsem si, že president odbočky neustále vytahuje z kapsy kartičku a píše na ni. Rozhodl jsem se, že se ho na to po závěrečné modlitbě zeptám. Ještě než jsem se mohl po skončení shromáždění na kartičku zeptat, přiběhl ke stupínku odbočkový vedoucí misionářské práce, kde si kartičku převzal. Hned jsem se vydal za tímto nadšeným vedoucím na každotýdenní misionářskou koordinační schůzku. Před začátkem setkání vytáhl kartičku z kapsy. Byla na ní jména členů, kteří chyběli na shromáždění svátosti. Během několika minut si každý člen rady jedno až dvě jména vybral s tím, že dotyčné ještě téhož dne navštíví a ujistí se, že jsou v pořádku, a dá jim najevo, že mu dnes chyběli. Tomu říkám mít o druhých přehled a pečovat o ně.

Vzpomínám si na jeden okrsek, vzdálený několik hodin letadlem od nejbližšího chrámu, kde bylo vysokou prioritou mít platné chrámové doporučení i přesto, že ho lidé nejspíš nikdy nepoužijí. Během první neděle v měsíci používali vedoucí nástroje k sečtení obdarovaných členů, aby o ně mohli pečovat. Pokud zjistili, že někomu platnost doporučení brzy vyprší, naplánoval výkonný tajemník pohovor pro jeho obnovení. Ohledně těch, kterým platnost doporučení vypršela, se radili a poté usilovali o to, aby jim pomohli navrátit se na cestu smlouvy. Zeptal jsem se, kolik z tamních obdarovaných členů má platné doporučení. Odpověď byla ohromující – 98,6 procenta. Když padla otázka na oněch šest lidí, kterým platnost doporučení vypršela, vedoucí dokázali uvést jejich jména a popsat, co dělají pro to, aby jim pomohli zpět!

Před několika lety jsme se s rodinou přestěhovali zpátky do Spojených států. Byli jsme nadšeni, že po úžasných 26 letech strávených v menších, izolovanějších jednotkách můžeme navštěvovat zdejší shromáždění. Byl jsem povolán jako misionář sboru. Měli jsme skvělého sborového vedoucího misionářské práce a dělali jsme úžasné věci a učili úžasné lidi. Požádal jsem o možnost zúčastnit se schůzky rady sboru, abych ji mohl sledovat a požádat o pomoc s přáteli, s nimiž jsme pracovali. Překvapilo mě, když se mluvilo jen o nadcházející akci sboru. Po radě jsem se obrátil na vedoucího misionářské práce s domněnkou, že ani nedostal příležitost podat o našich lidech zprávu. Jeho odpověď? „Tuto příležitost nedostávám nikdy.“

Porovnal jsem to se schůzkou rady odbočky v pákistánském Láhauru, které jsem se zúčastnil jen několik týdnů předtím. Tato skupinka seděla společně u malého stolu a mluvila jen o lidech. O jménech. Každý vedoucí podal zprávu o svém správcovství a o jednotlivcích a rodinách, ohledně kterých si dělal starosti. Všichni měli možnost vyjádřit své myšlenky ohledně toho, jak by mohli dotyčným nejlépe požehnat. Byly vypracovány plány a zadány úkoly. Naši bratři a sestry z první generace členů nám skvěle předvedli, jak mít o druhých přehled a pečovat o ně jméno po jménu.

V Církvi Ježíše Krista jsme poučováni minulými i současnými proroky a máme vzor – který stanovil náš Spasitel – jak sloužit. Vezmeme jména, pamatujeme na dotyčné a radíme se o blahu jejich duší. Vedoucím, kteří tak činí, nikdy na schůzkách rady nedojdou body programu! Zásada mít o druhých přehled a pečovat o ně funguje. Je to Pánův způsob. A můžeme si vést lépe. Pro Boha, jenž stvořil vesmír a vládne nade vším, je toto dílo – Jeho dílo a sláva – velmi osobní. A tak by to měl vnímat i každý z nás, jakožto nástroj v Jeho rukou v Jeho úžasné práci na spasení a oslavení. Výsledkem budou zázraky v životě skutečných lidí. Ve jménu Ježíše Krista, amen.