Jednoduchost v Kristu

Před třiceti třemi lety jsem obdržel povolání sloužit jako misionář v Utažské misii Ogden. Jelikož pocházím z Evropy, některé místní utažské tradice, jako například „zelené želé s mrkví“ nebo „pohřební brambory“ pro mě byly samozřejmě poněkud zvláštní!

Hluboce na mě však zapůsobila oddanost a učednictví mnoha Svatých, ohromný počet lidí, kteří navštěvují církevní shromáždění, a rozsah plně fungujících církevních programů. Když má misie skončila, chtěl jsem zajistit, aby radost, kterou jsem pociťoval, a duchovní síla a zralost, kterých jsem byl svědkem, byly dostupné i mé budoucí rodině. Byl jsem rozhodnut, že se rychle vrátím a budu žít ve „stínu věčných pahorků“.

Pán měl ale jiné plány. Hned první neděli doma mě můj moudrý biskup povolal, abych v našem sboru sloužil jako president Mladých mužů. Při službě této úžasné skupině mladých mužů jsem záhy zjistil, že radost plynoucí z toho, že jsem učedníkem Krista, má jen velmi málo společného s velikostí církevních shromáždění či s rozsahem programů.

A tak když jsem se oženil se svou krásnou ženou Margret, s radostí jsme se rozhodli zůstat v Evropě a založit rodinu v rodném Německu. Společně jsme byli svědky toho, čemu před mnoha lety učil president Russell M. Nelson: „Pocity radosti mají s naší životní situací společného jen málo, ale s tím, na co se v životě zaměřujeme, mají společné úplně všechno.“ Když se v životě zaměřujeme na Krista a Jeho poselství evangelia, můžeme zažívat plnost požehnání plynoucí z učednictví, ať žijeme kdekoli.

Jak se však můžeme ve světě, který je čím dál více sekulární, složitý a matoucí, s rozličnými a často protichůdnými poselstvími a požadavky, vyvarovat toho, aby naše oči byly zaslepeny a naše srdce zatvrzeno, a neustále se zaměřovat na „jasné a cenné věci“ evangelia Ježíše Krista? Apoštol Pavel dal Svatým v Korintu během období zmatků skvělou radu, když jim připomněl, aby se zaměřovali na jednoduchost, „kteráž jest v Kristu“.

Nauka Kristova a zákon evangelia jsou tak prosté, že jim mohou porozumět i malé děti. Budeme-li uplatňovat víru v Ježíše Krista, činit pokání, dáme-li se pokřtít, budeme-li posvěceni darem Ducha Svatého a vytrváme-li do konce, budeme moci získat přístup k vykupující moci Ježíše Krista a obdržet všechna duchovní požehnání, která pro nás náš Nebeský Otec připravil. President Nelson popsal tuto cestu krásně jako „cestu smlouvy“ a proces, jak se stát „oddanými učedníky Ježíše Krista“.

Je-li toto poselství tak prosté, proč nám často připadá náročné žít podle Kristova zákona a řídit se Jeho příkladem? Je možné, že si jednoduchost mylně vykládáme jako něco, čeho lze snadno dosáhnout bez vynaložení úsilí či svědomité práce. Následování Krista vyžaduje neustálé úsilí a kontinuální změnu. Je třeba, abychom odložili „přirozeného člověka a… [stali se takovými, jako je malé] dítě“. To zahrnuje vkládat důvěru v Pána a nic nekomplikovat, tak jako to dělají malé děti. Uplatňování nauky Kristovy zjednodušeným a cíleným způsobem nám bude pomáhat nacházet radost v každodenním životě, poskytovat nám vedení v našich povoláních, odpovídat na nejsložitější životní otázky a dodávat nám sílu čelit největším těžkostem.

Jak ale můžeme tuto jednoduchost prakticky uplatňovat na své celoživotní cestě jakožto Kristovi učedníci? President Nelson nám připomněl, abychom se při snaze následovat Spasitele zaměřovali na „čistou pravdu, čistou nauku a čisté zjevení“. Když se pravidelně ptáme: „Co by si přál Pán Ježíš Kristus, abych udělal?“, získáváme důležité vedení. Následování Jeho příkladu nám poskytuje bezpečnou cestu skrz nejistotu a láskyplnou ruku, která nás vede každý den. On je Kníže pokoje a Dobrý pastýř. Je to náš Utěšitel a Vysvoboditel. Je to naše Skála a Útočiště. Je to Přítel – váš přítel i můj přítel! Všechny nás vyzývá, abychom milovali Boha, dodržovali Jeho přikázání a milovali své bližní.

Když se rozhodneme následovat Jeho příklad a jít vpřed s vírou v Krista, přijmout moc pramenící z Jeho Usmíření a pamatovat na své smlouvy, srdce se nám naplní láskou, naděje a uzdravení nás pozvednou na duchu a hořkost a bolest budou nahrazeny vděčností a trpělivostí při čekání na slíbená požehnání. Někdy je třeba se distancovat od určité nezdravé situace nebo vyhledat odbornou pomoc. V každém případě nám však uplatňování jednoduchých zásad evangelia pomůže čelit životním těžkostem Pánovým způsobem.

Někdy podceňujeme sílu, kterou získáváme díky prostým skutkům, jako je modlitba, půst, studium písem, každodenní pokání, každotýdenní přijímání svátosti či pravidelné uctívání Boha v domě Páně. Když si ale uvědomíme, že nemusíme dělat „jakkoli velikou věc“, a zaměříme se na uplatňování čisté a jednoduché nauky, začneme chápat, jak úžasně evangelium v našem životě funguje, a to i v těch nejnáročnějších situacích. Nacházíme sílu a „[sebedůvěru] před Bohem“, i když zažíváme zármutek. Starší M. Russell Ballard nám mnohokrát připomínal: „Právě v této jednoduchosti [budeme nacházet] pokoj, radost a štěstí.“

Uplatňování jednoduchosti, která je v Kristu, nás vede k tomu, abychom upřednostňovali lidi před postupy a kladli důraz na věčné vztahy namísto na pomíjivé chování druhých. V Boží práci na spasení a oslavení se zaměřujeme na to, „na čem záleží nejvíce“, místo aby nás zajímalo pouhé plnění úkolů v rámci pastýřské služby. Můžeme se svobodně rozhodnout upřednostňovat to, co udělat můžeme, místo aby nás zatěžovalo to, co udělat nemůžeme. Pán nám připomíná: „Pročež, nebuďte znaveni konáním dobra, neboť kladete základ velikého díla. A z malých věcí pochází to, co je veliké.“ Jak mocné povzbuzení, abychom jednali v jednoduchosti a pokoře, ať již se nacházíme v jakékoli situaci!

Moje babička Marta Czieslová byla nádherným příkladem toho, jak dělat „malé a prosté věci“, aby se uskutečnily věci veliké. Láskyplně jsme jí říkali Oma Czieslová. Oma přijala evangelium v malé vesničce Selbongen (Zełwągi) ve východním Prusku společně s mou prababičkou 30. května 1926.

Marta Czieslová (vpravo) v den svého křtu.

Milovala Pána a Jeho evangelium a byla odhodlaná dodržovat smlouvy, které uzavřela. V roce 1930 se provdala za mého dědečka, který nebyl členem Církve. V té době již nebylo možné, aby Oma navštěvovala církevní shromáždění, protože statek mého dědečka byl od nejbližší kongregace velmi daleko. Ale Oma se zaměřovala na to, co dělat mohla. Dál se modlila, četla písma a zpívala písně Sionu.

Někteří lidé si možná mysleli, že již není ve své víře aktivní, ale to ani zdaleka nebyla pravda. Když se narodila moje teta a můj tatínek, dělala Oma opět – bez kněžství v domácnosti a bez církevních shromáždění nebo přístupu k obřadům v okolí – co mohla, a zaměřovala se na to, aby své děti učila modlit se a kráčet „zpříma před Pánem“. Četla jim z písem, zpívala s nimi písně Sionu a samozřejmě se s nimi modlila – každý den. Šlo o zcela v domově soustředěné zkušenosti s Církví.

V roce 1945 sloužil můj dědeček ve válce daleko od domova. Když se k jejich statku přiblížili nepřátelé, Oma vzala své dvě malé děti a milované hospodářství opustila, aby hledala útočiště na bezpečnějším místě. Po náročné cestě, na které šlo o život, nakonec našli v květnu 1945 útočiště v severním Německu. Nezbylo jim nic než oblečení, které měli na sobě. Ale Oma pokračovala v tom, co byla schopna dělat: Modlila se se svými dětmi – každý den. Zpívala s nimi písně Sionu, které se naučila nazpaměť – každý den.

Život byl nesmírně těžký a po mnoho let se točil jen kolem toho, aby bylo co jíst. Ale v roce 1955 chodil můj tatínek, kterému bylo tehdy 17 let, na obchodní školu ve městě Rendsburg. Když procházel kolem jedné budovy, uviděl na fasádě ceduli s nápisem „Kirche Jesu Christi der Heiligen der Letzten Tage“ – „Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů“. Pomyslel si: „To je zajímavé; tohle je maminčina církev.“ A tak, když se vrátil domů, řekl Omě, že našel její církev.

Asi si dokážete představit, jak se musela cítit po téměř 25 letech bez jakéhokoli kontaktu s Církví. Byla rozhodnuta, že následující neděli půjde na shromáždění, a přesvědčila mého tatínka, aby ji doprovodil. Rendsburg byl od jejich malé vesnice více než 30 kilometrů daleko. To však Omě nezabránilo, aby se shromáždění zúčastnila. V neděli nasedla s mým tatínkem na kolo a vyrazili.

Když shromáždění svátosti začalo, sedl si tatínek do poslední řady a doufal, že nebude dlouho trvat. Byla to Omina církev, ne jeho. To, co viděl, nebylo příliš povzbudivé – bylo přítomno jen několik starších žen a dva mladí misionáři, kteří v podstatě řídili celé shromáždění. Ale pak začali zpívat a zpívali písně Sionu, které můj tatínek slýchával už jako malý chlapec: „Pojďte, Svatí“, „Otče můj“, „Chvála buď muži“. Když slyšel toto malé stádo zpívat písně Sionu, které znal od dětství, zasáhlo ho to u srdce a okamžitě a bez pochybností věděl, že Církev je pravdivá.

První shromáždění svátosti, které babička po 25 letech navštívila, bylo shromážděním, na kterém můj tatínek obdržel osobní potvrzení o pravdivosti znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista. Dal se pokřtít o tři týdny později, 25. září 1955, společně s mým dědečkem a tetou.

Od onoho maličkého shromáždění svátosti v Rendsburgu uplynulo již více než 70 let. Často myslím na Omu, jak se asi cítila během oněch osamělých nocí, kdy se věnovala oněm malým a prostým věcem, kterým mohla, jako je modlitba, četba písem a zpěv. Zatímco zde dnes stojím na generální konferenci a hovořím o své Omě, její odhodlání dodržovat smlouvy a důvěřovat Pánu navzdory těžkostem mi naplňuje srdce pokorou a vděčností – nejen za ni, ale i za mnohé naše úžasné Svaté po celém světě, kteří se ve svých náročných situacích zaměřují na jednoduchost v Kristu a nyní možná vidí jen malou změnu, ale věří, že jednou v budoucnosti nastanou veliké věci.

Na základě svých zkušeností jsem zjistil, že malé a prosté věci evangelia a věrné zaměřování se na Krista nás vedou k opravdové radosti, přinášejí mocné zázraky a dodávají nám důvěru, že všechna slíbená požehnání se naplní. To platí pro vás stejně jako pro mě. Slovy staršího Jeffreyho R. Hollanda: „Některá požehnání přicházejí brzo, některá pozdě, a některá přijdou až v nebi; ale k těm, kteří přijmou evangelium Ježíše Krista, přijdou.“ O tom rovněž svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.