„Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci“
Naše láska k Bohu a Jeho dětem je mocným svědectvím světu, že toto je skutečně Spasitelova Církev.
Před mnoha lety jsme se sestrou Uchtdorfovou projížděli jižním Německem. Bylo těsně před Velikonocemi a my jsme pozvali jednu naši dobrou přítelkyni, která nebyla členkou Církve, aby s námi šla na nedělní bohoslužbu. Měli jsme tuto drahou přítelkyni rádi, a tak bylo běžné a přirozené mluvit s ní o našich pocitech ohledně Spasitele a Jeho Církve a pozvat ji, aby se přišla podívat. Pozvání přijala a zúčastnila se s námi shromáždění v nedaleké odbočce.
Pokud jste někdy přivedli někoho z přátel poprvé na shromáždění, nejspíš si dokážete představit, jak jsem se onoho nedělního dopoledne cítil. Chtěl jsem, aby vše probíhalo dokonale. Naše přítelkyně byla velmi vzdělaná a duchovně založená. Upřímně jsem doufal, že shromáždění této odbočky na ni udělají dobrý dojem a budou dobře reprezentovat Církev.
Odbočka se scházela v několika pronajatých místnostech ve druhém patře obchodu s potravinami. Abychom se tam dostali, museli jsme vyjít po schodech v zadní části budovy a vnímat výrazné vůně ze zboží, které tam bylo uskladněno.
Když začalo shromáždění svátosti, pomyslel jsem na to, že ho naše přítelkyně zažívá poprvé, a nemohl jsem si nevšimnout věcí, které mě uváděly trochu do rozpaků. Například zpěv nezněl zrovna jako zpěv sboru Tabernacle Choir. Během svátosti bylo slyšet neposedné a hlučné děti. Řečníci se snažili, ale neměli mnoho zkušeností s mluvením na veřejnosti. Shromáždění jsem proseděl s nervozitou, a tak jsem doufal, že Nedělní škola snad bude lepší.
Nebyla.
Celé dopoledne jsem s obavami myslel na to, co si asi naše přítelkyně o tomto shromáždění, kam jsme ji vzali, myslí.
Když jsme později jeli domů, začal jsem si s ní povídat. Chtěl jsem jí vysvětlit, že to byla jen malá odbočka, která ve skutečnosti nereprezentuje Církev jako celek. Než jsem ale stačil cokoli říct, ozvala se ona.
„Bylo to nádherné,“ řekla.
Nebyl jsem schopen slova.
Pokračovala: „Velmi na mě zapůsobilo, jak se k sobě lidé ve vaší církvi chovají. Všichni zjevně pocházejí z různých prostředí, ale přesto je zřejmé, že se mají opravdu rádi. Myslím si, že právě takhle si Kristus přál, aby Jeho Církev vypadala.“
Hned jsem začal ze svého kritického postoje činit pokání. Chtěl jsem, aby shromáždění byla dokonalá, aby tak na naši přítelkyni udělala dojem. Členové této odbočky však vytvořili dokonalého ducha lásky, laskavosti, trpělivosti a soucitu.
Aby víra mohla růsti na zemi
Drazí bratři a sestry, drazí přátelé, mám Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů moc rád. Je to Spasitelova pravá a živá Církev a učí znovuzřízené plnosti evangelia Ježíše Krista. Spočívá v ní Jeho kněžská moc a pravomoc. Ježíš Kristus tuto Církev osobně vede prostřednictvím služebníků, které povolal a zplnomocnil, a prostřednictvím žijícího proroka, presidenta Russella M. Nelsona. Spasitel dal Svatým posledních dnů jedinečné poslání shromažďovat Boží děti a připravovat svět na Spasitelův Druhý příchod. Svědčím o tom, že toto všechno je pravda.
Je však důležité pamatovat na to, že když se většina lidí setkává s Církví Ježíše Krista poprvé, nepřemýšlejí o kněžské pravomoci či obřadech ani o shromažďování Izraele. Především si nejspíš všimnou toho, jak se cítí, když jsou s námi, a jak se k sobě my navzájem chováme.
Ježíš řekl, abychom se měli navzájem rádi. „Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci.“ Člověk často získává první svědectví o Ježíši Kristu ve chvíli, kdy v přítomnosti učedníků Ježíše Krista pocítí, že ho mají rádi.
Spasitel prohlásil, že svou Církev znovuzřídil proto, „aby… víra mohla růsti na zemi“. Proto, když lidé navštíví naše církevní shromáždění, Spasitel chce, aby odcházeli se silnější vírou v Něj! Láska, kterou mezi námi naši přátelé pocítí, je pozvedne blíže k Ježíši Kristu! To je náš jednoduchý cíl pokaždé, když se shromáždíme.
Každý, kdo usiluje o větší víru v Krista nebo o bližší spojení s Nebeským Otcem, by se měl v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů cítit jako doma. Pozvat druhé na naše shromáždění můžeme tak běžně a přirozeně, jako když je zveme k sobě domů.
Ideál a realita
Uvědomuji si však, že popisuji ideální stav. A v tomto smrtelném životě zažíváme ideální stavy jen zřídkakdy. A než „přijde dokonalý den“, bude vždy existovat propast mezi ideálem a realitou. Co tedy máme dělat, když máme v Církvi pocit, že tento dokonalý den ještě nepřišel? Že náš sbor, z jakéhokoli důvodu, stále ještě nevykazuje dokonalou víru či lásku? Nebo když máme pocit, že do Církve nezapadáme?
Co bychom rozhodně neměli dělat, je vzdávat se ideálu!
Titulní strana Knihy Mormonovy obsahuje toto důležité varování: „Pokud jsou v ní chyby,“ píše se tam, „jsou to chyby lidské; pročež, nezavrhujte věci Boží.“
Může mít kniha – nebo církev či člověk – „chyby“, a přesto být Božím dílem?
Moje odpověď je jednoznačné ano!
A tak, zatímco se držíme Pánových vysokých měřítek, mějme se sebou navzájem rovněž trpělivost. Každý z nás je rozpracované dílo a všichni se ohledně svého pokroku spoléháme na Spasitele. To platí jak pro nás jako jednotlivce, tak i pro království Boží na zemi.
Pán nás vyzývá nejen k tomu, abychom vstoupili do Jeho království, ale abychom byli také horlivě zapojeni do jeho budování. Bůh si v duchu představuje lid, který je „jednoho srdce a jedné mysli“. A abychom byli jednoho srdce, musíme usilovat o srdce čisté a to vyžaduje mocnou změnu srdce.
To ale neznamená, že změním své srdce tak, aby bylo v souladu s vaším. Ani to neznamená, že vy změníte své srdce tak, aby bylo v souladu s mým. Znamená to, že všichni změníme své srdce tak, aby bylo v souladu se Spasitelem.
I když tak daleko ještě nejsme, pamatujte, že s Pánovou pomocí není nic nemožné.
Pocit, že zapadáme, a pocit sounáležitosti
A pokud někdy máte pocit, že sem úplně nezapadáte, vězte prosím, že nejste osamocení. Nezažili jsme snad všichni životní situace, kdy jsme se cítili jako někdo cizí? Já jsem to zažil několikrát. Když mi bylo 11 let, byli jsme s rodinou nuceni opustit domov a přestěhovat se do nám neznámé oblasti. Všechno bylo jiné, než na co jsem byl zvyklý. A kvůli mému přízvuku bylo ostatním dětem jasné, že já jsem jiný, než na co byly zvyklé ony. V době, kdy jsem zoufale potřeboval přátelství a pocit sounáležitosti, jsem se cítil osamělý a odsunutý.
Zde na zemi se většina rozdílů, kterých si všímáme – rozdíly, kterými se někteří z nás navzájem kategorizují – týká pozemských věcí: fyzického vzhledu, národnosti, jazyka, oblečení, zvyků a tak dále. Bůh se však nedívá stejným způsobem jako lidé. „Člověk zajisté hledí na to, což jest před očima, ale Hospodin hledí k srdci.“
Z Jeho pohledu je jedna kategorie důležitější než všechny ostatní – dítě Boží. A do této kategorie dokonale zapadáme všichni.
Je přirozené chtít mít kolem sebe lidi, kteří vypadají, mluví, jednají a myslí jako my. To je zcela na místě.
Avšak ve Spasitelově Církvi shromažďujeme všechny Boží děti, které jsou ochotné být shromážděny a které hledají pravdu. Nespojuje nás náš fyzický vzhled, politické názory, kultura ani etnický původ. Nesjednocuje nás to, že pocházíme ze stejných poměrů. Spojuje nás náš společný cíl, naše láska k Bohu a láska k bližním a naše oddanost Ježíši Kristu a Jeho znovuzřízenému evangeliu. Jsme „jedno… v Kristu“.
Jednota, o kterou usilujeme, nespočívá v tom, že všichni budeme mít stejné názory; znamená to, že všichni budeme hledět stejným směrem – k Ježíši Kristu. Jsme sjednoceni ne kvůli tomu, kde jsme, ale kvůli tomu, kam se snažíme jít; ne kvůli tomu, kdo jsme, ale kvůli tomu, kým se snažíme stát.
Právě toto je podstatou Kristovy pravé Církve.
Jedno tělo
Pokud milujete Boha a pokud Ho chcete lépe poznat tím, že budete následovat Jeho Syna, pak sem náležíte. Pokud se upřímně snažíte dodržovat Spasitelova přikázání – i když v tom ještě nejste dokonalí – pak do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů dokonale zapadáte.
A co když jste jiní než lidé kolem vás? Neznamená to, že sem nezapadáte – znamená to, že jste potřebnou součástí těla Kristova. V těle Kristově je zapotřebí každého. Uši vnímají to, co by oči nikdy nedokázaly. Nohy dělají to, čeho by ruce nebyly schopny.
To neznamená, že vaším úkolem je změnit každého tak, aby byl takový, jako jste vy. Znamená to však, že můžete přispívat něčím důležitým – a že se máte něčemu důležitému naučit!
Jeden hlas
Na každém zasedání generální konference jsme požehnáni inspirativními písněmi talentovaných pěveckých sborů. Při poslechu si můžete všimnout, že všichni zpěváci nezpívají stejné tóny. Někdy melodii zpívá jedna sekce a jindy zase jiná. Všichni ale přispívají k nádhernému souzvuku a dohromady jsou zcela jednotní. Každý člen sboru má tentýž hlavní cíl: chválit Boha a pozvedat k Němu naše srdce. Každý musí mít mysl a srdce upřené na tentýž božský záměr. A když toto nastane, stanou se skutečně jedním hlasem.
Pokud dosud nejste členy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, zveme vás, abyste se k nám připojili a společně se s námi radovali ze Spasitelovy „[písně] vykupitelské lásky“. Potřebujeme vás. Máme vás rádi. Díky vašemu úsilí sloužit Pánu a Jeho dětem bude Církev lepší.
Pokud jste již křtem a uzavřením smluv s Bohem projevili touhu „přijíti do stáda Božího a býti nazýváni lidem jeho“, děkujeme vám za to, že jste součástí tohoto velikého a božského díla a že pomáháte vytvářet z Církve Ježíše Krista to, čím ji chce Spasitel mít.
Jak jsem zjistil od naší přítelkyně v Německu, naše láska k Bohu a Jeho dětem je mocným svědectvím světu, že toto je skutečně Spasitelova Církev.
Kéž nám Bůh žehná, abychom se trpělivě, ale pilně snažili žít podle ideálů, jež pro nás stanovil náš Spasitel, Vykupitel a Mistr – aby tak všichni poznali, že jsme Jeho učedníci. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.