Božská pravomoc, vznešení mladí muži

Děkujeme, starší Andersene, za ten nádherný popis kněžské moci a moci Spasitelova Usmíření.

Letos v lednu jsem byl na nedělním shromáždění svátosti přítomen tomu, jak byla více než deseti mladým mužům vyjádřena podpora, aby mohli postoupit v Aronově kněžství. Pocítil jsem přitom, jak se nám svět mění pod nohama.

Náhle jsem si totiž uvědomil, že po celém světě, v různých časových pásmech, je na shromážděních svátosti, jako bylo toto, právě vyjadřována podpora desítkám tisíc jáhnů, učitelů a kněží – podobně jako Eastonovi, onomu mladému příteli presidenta Hollanda z dnešního dopoledne – aby byli vysvěceni k celoživotní kněžské službě, která ovlivní shromažďování Izraele v celé Církvi.

Každý rok v lednu jsou vloženy ruce na hlavu asi 100 000 mladých mužů, aby byli prostřednictvím obřadu připojeni ke zřejmé linii pravomoci, která sahá až do období Znovuzřízení k Josephovi a Oliverovi, k Janu Křtiteli a k Ježíši Kristu.

Naše Církev po většinu času nepůsobí nikterak okázale. Nevychloubáme se.

Ale když jsem si představoval tyto nově vysvěcené nositele kněžství, kteří se šíří po zemi jako burácení hromu, říkal jsem si, zda by se v církvi radosti toto nemělo provolávat i ze střech. „Dnes,“ pomyslel jsem si, „by měly znít trubky a hřmotné činely a měl by zářit ohňostroj. Měly by se pořádat slavnostní průvody!“

Díky tomu, že víme, co je ve skutečnosti Boží moc, jsme byli svědky toho, jak se narušilo samotné uspořádání tohoto světa tím, že se po celé zemi rozšířila božská pravomoc.

Toto vysvěcení je pro tyto mladé muže začátkem celoživotní služby, kdy se budou dostávat do navazujících situací, v nichž bude hluboce záležet na jejich přítomnosti, modlitbách a moci kněžství Božího, jehož jsou nositeli.

Tato řízená řetězová reakce započala službou andělů seslaných Bohem. Vzkříšený Jan Křtitel, který žil v dávných dobách, se zjevil Josephovi a Oliverovi, vložil jim ruce na hlavu a pravil: „Vám, spoluslužebníci moji, ve jménu Mesiáše, předávám kněžství Aronovo, které drží klíče služby andělů a evangelia pokání a křtu ponořením na odpuštění hříchů.“ (Nauka a smlouvy 13:1.)

Jan tuto pravomoc nazval „kněžství Aronovo“, podle bratra a kněžského společníka Mojžíše. V dávných dobách měli nositelé kněžství Aronova učit a pomáhat s vykonáváním obřadů – obřadů, které zaměřovaly učednictví lidí na budoucího Mesiáše, Pána Ježíše Krista (viz Deuteronomium 33:10).

Kniha Numeri nositele kněžství Aronova výslovně pověřuje, aby se starali o nádoby určené k vykonávání obřadů. „V… opatrování [Arona a synů jeho] bude… stůl… a nádobí svatyně, jímž přisluhovati budou.“ (Numeri 3:10, 31).

Starozákonní obřad zvířecích obětí byl naplněn a nahrazen Spasitelovým životem a Usmířením. Tento dávný obřad byl nahrazen obřadem, který nyní nazýváme svátostí večeře Páně.

Pán v dnešní době svěřuje nositelům kněžství Aronova, aby dělali do značné míry totéž co nositelé v dávných dobách – aby učili a aby vykonávali obřady – to vše proto, aby nám připomínali Jeho Usmíření.

Když jáhni, učitelé a kněží pomáhají se svátostí, přijímají požehnání, která z ní plynou, stejně jako všichni ostatní: tím, že dodržují smlouvu, kterou uzavírají, zatímco sami osobně přijímají chléb a vodu. Vykonáváním těchto posvátných povinností se však také učí něčemu dalšímu o svých kněžských rolích a zodpovědnostech.

Aronovo kněžství se nazývá přípravným kněžstvím částečně proto, že jeho obřady mladým mužům umožňují zažít tíhu i radost plynoucí z toho, že jednají v Pánově pověření, a připravují je na budoucí kněžskou službu, kdy možná budou povoláni sloužit i nepředvídatelnými způsoby – včetně pronášení inspirovaných požehnání ve chvílích, kdy naděje a sny, nebo dokonce i život a smrt budou viset na velmi tenkém vlásku.

Takováto vážná očekávání vyžadují důkladnou přípravu.

V Nauce a smlouvách se vysvětluje, že jáhnové a učitelé mají „varovati, vysvětlovati, nabádati a učiti a zváti všechny, aby šli ke Kristu“ (Nauka a smlouvy 20:59). Kněží mají navíc kromě těchto příležitostí také „kázati… a křtíti“ (Nauka a smlouvy 20:50).

To vše nezní jako málo, ale ve skutečnosti toto probíhá přirozeně a po celém světě.

Jeden biskup učil těmto povinnostem své nové předsednictvo kvora jáhnů. Mladí členové předsednictva tedy začali mluvit o tom, jak by to mohli uplatňovat ve svém kvoru a sboru. Rozhodli se, že by měli začít navštěvovat starší členy sboru, aby zjistili, co potřebují, a pak to pro ně udělat.

Jedním z těch, kterým sloužili, byl i Alan – hrubý, často vulgární a někdy i nepřátelsky naladěný soused. Alanova manželka Wanda se stala členkou Církve, ale Alan byl takříkajíc komplikovaná osoba.

Jáhnové se přesto pustili do práce a s humorem ignorovali jeho narážky, zatímco odklízeli sníh a vynášeli odpadky. Jáhny je těžké nemít rád a Alan si je časem oblíbil. Po určité době ho pozvali na shromáždění.

„Nemám shromáždění rád,“ odpověděl.

„Ale máte rád nás,“ řekli. „Tak pojďte s námi. Můžete jít jenom na shromáždění našeho kvora, jestli chcete.“

A tak se souhlasem biskupa přišel – a poté chodil i nadále.

Z těchto jáhnů se stali učitelé, a zatímco mu nepřestávali sloužit, učil je opravovat auta a vyrábět různé věci. Když se tito učitelé, kteří předtím byli jáhny, stali kněžími, Alan jim už říkal „moji kluci“.

Připravovali se svědomitě na misii a požádali ho, zda by si s ním mohli procvičovat misionářské lekce. Přísahal, že nikdy nebude naslouchat ani nikdy neuvěří, ale mohli cvičit u něj doma.

A pak Alan onemocněl. A jeho srdce se obměkčilo.

A jednou je na shromáždění kvora láskyplně požádal, aby se za něj modlili, aby přestal kouřit, a tak to udělali. Ale pak ho doprovodili domů a zabavili jeho zásoby tabákových výrobků.

Když Alan kvůli zhoršujícímu se zdraví pobýval v nemocnicích a rehabilitačních centrech, „jeho kluci“ mu sloužili a tiše vyzařovali moc kněžství a nepředstírané lásky (viz Nauka a smlouvy 121:41).

Zázrak pokračoval, když Alan požádal o křest – ale než k němu mohlo dojít, Alan zemřel. Na jeho žádost jeho jáhnové, kteří se postupně stali kněžími, nesli jeho rakev a promlouvali na pohřbu, kde – příhodně – varovali, vysvětlovali, nabádali, učili a zvali všechny ke Kristu.

A později to byl jeden z „Alanových kluků“, kdo v chrámu pokřtil někdejšího presidenta kvora jáhnů v zastoupení za Alana.

Vše, co Jan Křtitel uvedl, že učiní, oni udělali. Udělali to, co dělají jáhni, učitelé a kněží v celé této Církvi a na celém tomto světě.

Jednou z věcí, jejichž vykonávání mají nositelé kněžství Aronova na starost, je obřad svátosti.

Vloni jsem se setkal s jedním inspirovaným biskupem a jeho úžasnou manželkou. Krátce předtím, když v sobotu ráno jeli autem na křest svého syna, přišli tragicky a náhle o svou milovanou dvouletou dcerušku Tess.

Druhý den ráno se členové jejich sboru sešli na shromáždění svátosti naplněni soucitem a bolestí nad ztrátou tohoto dokonalého děvčátka. Nikdo nečekal, že biskup s rodinou budou onoho rána na shromáždění, ale několik minut před začátkem shromáždění tiše vešli do kaple a zamířili na svá místa.

Biskup došel k pódiu, prošel kolem svého obvyklého místa mezi svými rádci a posadil se místo toho mezi své kněze u stolu se svátostí.

Během oné úzkostné a bezesné noci, kdy usiloval o porozumění a pokoj, obdržel silné vnuknutí ohledně toho, co jeho rodina nejvíce potřebuje – a co nejvíce potřebuje jeho sbor. A sice slyšet hlas svého biskupa, presidenta Aronova kněžství jejich sboru, a svého truchlícího otce, jak pronáší zaslíbení obsažená ve smlouvě svátosti.

A tak v příslušném čase poklekl s oněmi kněžími a začal promlouvat ke svému Otci. Se zármutkem, který v té chvíli pociťoval, pronesl jedna z nejsilnějších slov, která kdy kdokoli v tomto životě smí vyslovit.

Slova s věčným dopadem.

Slova obřadu.

Slova smlouvy.

Pokyny, které nás spojují se samotným účelem tohoto života – a s těmi nejvelkolepějšími cíli plánu, který pro nás připravil Nebeský Otec.

Dovedete si představit, co lidé shromáždění v oné kapli toho dne slyšeli – a co pociťovali ve slovech, která slýcháme každou neděli v našich kaplích?

„Ó Bože, Věčný Otče, prosíme tě ve jménu tvého Syna, Ježíše Krista, abys požehnal a posvětil tento chléb duším všech těch, kteří jej přijímají, aby jej mohli jísti na památku těla tvého Syna a tobě dosvědčiti, ó Bože, Věčný Otče, že jsou ochotni vzíti na sebe jméno tvého Syna a vždy na něj pamatovati a zachovávati jeho přikázání, jež jim dal; aby mohli vždy míti jeho Ducha, aby byl s nimi. Amen.“ (Nauka a smlouvy 20:77.)

A následně: „Ó Bože, Věčný Otče, prosíme tě, ve jménu tvého Syna, Ježíše Krista, abys požehnal a posvětil [tuto vodu] duším všech těch, kteří [ji] pijí, aby to mohli činiti na památku krve tvého Syna, která byla pro ně prolita; aby ti mohli dosvědčiti, ó Bože, Věčný Otče, že na něj vždy pamatují, aby mohli míti jeho Ducha, aby byl s nimi. Amen.“ (Nauka a smlouvy 20:79.)

Tento dobrý otec a tato dobrá matka jsou svědectvím o tom, že toto zaslíbení se naplnilo. Ke své věčné útěše skutečně mají „jeho Ducha, aby byl s nimi“.

Budu na věky vděčný, že nositelé Aronova kněžství s jeho mocí, obřady a povinnostmi nám všem žehnají prostřednictvím klíčů samotné „služby andělů a evangelia pokání a křtu ponořením na odpuštění hříchů“ (Nauka a smlouvy 13:1). Ve jménu Ježíše Krista, amen.