Usmíření Ježíše Krista poskytuje nejspolehlivější záchranu

Usmíření Ježíše Krista nám poskytuje nejspolehlivější záchranu ze zkoušek, kterým v tomto životě čelíme. Koncem loňského roku mě president Russell M. Nelson pověřil, abych zasvětil chrám Casper ve Wyomingu. Byl to hluboký emocionální a duchovní zážitek. Přinesl mi hlubší porozumění tomu, jakou roli hrají chrámy při záchraně Božích dětí prostřednictvím Spasitelova Usmíření.

Na území kůlů v chrámovém okrsku chrámu Casper se nachází část cesty po souši, kterou v letech 1847 až 1868 využívali pionýři Svatých posledních dnů. Při přípravě na zasvěcení chrámu jsem si znovu pročetl něco z historie této cesty, která vede podél řeky Platte poblíž Casperu a pokračuje do Salt Lake City. Po této cestě procházely tímto územím statisíce vystěhovalců putujících na západ. Zaměřil jsem se především na více než 60 000 pionýrů z řad Svatých posledních dnů, kteří tudy projížděli.

Většina našich pionýrů přijela v krytých vozech, ale přibližně 3 000 jich přišlo v deseti výpravách s ručními vozíky. Osm z těchto výprav zvládlo tuto nesmírně namáhavou cestu s pozoruhodným úspěchem a pouze s malým počtem úmrtí. Výjimkou byly výpravy Willieho a Martina z roku 1856.

Procházel jsem si zprávy o Willieově a Martinově výpravě s ručními vozíky od doby, kdy začalo extrémně špatné počasí. Podrobně jsem se seznámil s těžkostmi, kterým Svatí čelili, když se brodili přes řeku Sweetwater a procházeli oblastmi Martin’s Cove, Rocky Ridge a Rock Creek Hollow.

Between Storms [Mezi bouřemi], Albin Veselka

V chrámu Casper jsem před jeho zasvěcením nikdy nebyl. Když jsem vkročil do vstupní haly, mou pozornost okamžitě upoutal originál obrazu s ručními vozíky s názvem Between Storms [Mezi bouřemi]. Je zřejmé, že tento obraz nebyl namalován se záměrem zachytit tragédie, k nimž docházelo. Když jsem se na něj díval, pomyslel jsem si: „Tento obraz je správný; velká většina pionýrů s ručními vozíky tragédie nezažila.“ Nemohl jsem se ubránit pocitu, že je to jako se životem obecně. Někdy se nacházíme mezi bouřemi a jindy mezi mraky a slunečním svitem.

Heaven’s Portal [Nebeská brána], Jim Wilcox

Když jsem se podíval na originál obrazu s názvem Heaven’s Portal [Nebeská brána] na další stěně, uvědomil jsem si, že toto nádherné letní vyobrazení toho, čemu se říká „Ďáblova brána“, a klidné a průzračné řeky Sweetwater představuje krásu toho, co Pán stvořil, a nikoli pouze těžkosti, kterým pionýři čelili v onom strašlivém zimním období.

Pak jsem se podíval dopředu za pult, kde se kontrolují doporučení, a uviděl jsem nádherný obraz Spasitele. To ve mně okamžitě vyvolalo nesmírný pocit vděčnosti. Ve světě mnoha krás existují také obrovské těžkosti. Když se obrátíme k Ježíši Kristu, Spasiteli světa, On nás prostřednictvím svého Usmíření a v souladu s Otcovým plánem zachrání z bouří života.

Vstupní hala byla podle mě dokonalou přípravou na vstup do obřadních místností chrámu, které nám umožňují přijímat obřady týkající se oslavení, uzavírat posvátné smlouvy a plně přijímat a zakoušet požehnání plynoucí ze Spasitelova Usmíření. Otcův plán štěstí je založen na Spasitelově smírné záchraně.

Zkušenost pionýrů poskytuje Svatým posledních dnů jedinečnou historickou tradici a mocný kolektivní duchovní odkaz. Někteří se na stěhování připravovali několik let, poté co byli násilně vyhnáni z Missouri i z Nauvoo. Pro jiné započaly přípravy poté, co president Brigham Young oznámil plán zahrnující ruční vozíky, jehož cílem bylo umožnit cestu větší skupině lidí. Ruční vozíky stály mnohem méně než vozy a voli.

Millen Atwood, misionář sloužící v Anglii, po oznámení plánu s ručními vozíky řekl: „Zpráva se šířila rychlostí blesku a srdce chudých Svatých poskočilo radostí a veselím.“ Mnozí se „modlili a postili den za dnem a noc za nocí, aby mohli mít výsadu připojit se ke svým bratřím a sestrám v horách“.

Většina Svatých s ručními vozíky zakusila těžkosti, ale vyhnula se hlavním nepříznivým událostem. Avšak dvě výpravy s ručními vozíky, Willieova a Martinova, zažily hladovění, byly vystaveny mrazivému počasí a mnoho jejich účastníků zemřelo.

Většina těchto cestujících vyplula z Liverpoolu v Anglii v květnu 1856 na dvou lodích. Na místo v Iowa City, kde se vystěhovalci vybavovali ručními vozíky na cestu, dorazili v červnu a červenci. Navzdory varováním vyrazily obě výpravy do údolí Solného jezera vzhledem k ročnímu období příliš pozdě.

President Brigham Young se o nebezpečné situaci těchto výprav dozvěděl poprvé 4. října 1856. Druhý den předstoupil před Svaté v Salt Lake City a řekl: „Mnoho našich bratří a sester s ručními vozíky je na pláních, … a musejí být přivedeni sem; musíme jim poslat pomoc, … než nastane zima.“

Požádal biskupy, aby zajistili 60 spřežení mul, 12 nebo více krytých vozů a 11 tun mouky, a řekl: „Jděte a přiveďte ty lidi, kteří jsou nyní na pláních.“

Willieovy a Martinovy výpravy s ručními vozíky se zúčastnilo dohromady asi 1 100 pionýrů. Přibližně 200 těchto drahocenných Svatých cestou zemřelo. Bez oné včasné záchrany by jich zahynulo mnohem více.

Zimní bouře začaly téměř dva týdny poté, co ze Salt Lake City vyrazili první zachránci. Záznamy členů Willieovy a Martinovy výpravy popisují zničující těžkosti, které po příchodu bouří nastaly. Tyto záznamy také popisují velikou radost, když k výpravám dorazili zachránci.

Mary Hurrenová popsala scénu jejich příchodu takto: „Po tvářích mužů stékaly slzy a děti tančily radostí. Jakmile byli lidé schopni ovládnout své pocity, všichni poklekli ve sněhu a vzdali díky Bohu.“

O dva dny později se musela Willieova výprava vydat na nejobtížnější část cesty přes horský hřeben Rocky Ridge v mrazivé bouři. Poslední z jejích členů dorazili do tábora až v 5 hodin ráno druhého dne. Třináct lidí zemřelo a bylo pohřbeno do společného hrobu.

7. listopadu se Willieova výprava blížila k údolí Solného jezera, ale toho rána zemřeli další tři lidé. O dva dny později Willieova výprava konečně dorazila k Solnému jezeru, kde se jim dostalo nádherného přivítání a Svatí je přijali do svých domovů.

Téhož dne byla Martinova výprava stále ještě na cestě, 523 kilometrů daleko, a nadále trpěla zimou a nedostatkem jídla. O několik dní dříve přebrodila řeku Sweetwater, aby dorazila k místu, které se dnes nazývá Martin’s Cove, kde doufala, že nalezne útočiště před přírodními živly. Jeden z pionýrů řekl: „Byl to ten nejhorší přechod přes řeku z celé výpravy.“ Někteří zachránci – jako například můj pradědeček David Patten Kimball, kterému bylo pouhých 17 let, a jeho mladí přátelé „George W. Grant, Allen Huntington, Stephen Taylor a Ira Nebeker – strávili hodiny v ledové vodě“ a hrdinně pomáhali výpravě řeku Sweetwater přebrodit.

Ačkoli se této události dostalo značné pozornosti, tak když jsem se o těchto zachráncích dozvídal více, uvědomil jsem si, že všichni následovali proroka a sehráli při záchraně uvázlých Svatých rozhodující roli. Všichni zachránci se chovali hrdinně, stejně jako oni vystěhovalci.

Při studiu příběhů těchto vystěhovalců jsem pocítil vděčnost za vzácné vztahy a dlouhodobou vizi věčnosti, kterou měli. John a Maria Linfordovi a jejich tři synové byli členy Willieovy výpravy. John zemřel několik hodin předtím, než dorazili první zachránci. Řekl Marii, že je rád, že se na cestu vydali. „Příchodu k Solnému jezeru se nedožiji,“ řekl, „ale ty a chlapci ano, a já nelituji ničeho, čím jsme prošli, jestliže naši chlapci budou moci vyrůstat a vychovávat svou rodinu v Sionu.“

President James E. Faust poskytl toto úžasné shrnutí: „Díky hrdinskému úsilí pionýrů s ručními vozíky se učíme veliké pravdě. Všichni musí projít tavičovým ohněm, a to bezvýznamné a nedůležité v našem životě se může roztavit jako struska a učinit naši víru jasnou, neporušenou a silnou. Zdá se, že plná míra úzkosti, bolesti a často hlubokého žalu existuje pro každého, včetně těch, kteří se upřímně snaží činit to, co je správné, a snaží se být věrnými. Přesto je toto součástí očištění nutného k poznání Boha.“

Spasitel díky svému Usmíření a Vzkříšení, jež mají vliv na věčnost, zlomil „pouta smrti, získav vítězství nad smrtí“ pro všechny. Pro ty, kteří činí pokání ze svých hříchů, na sebe vzal „nepravost jejich a přestupky jejich, vykoupiv je a uspokojiv požadavky spravedlnosti“.

Bez Usmíření se nemůžeme sami spasit od hříchu a smrti. Zatímco hřích může hrát v našich zkouškách významnou roli, protivenství jsou v našem životě umocněna chybami, špatnými rozhodnutími, zlými skutky druhých a mnoha dalšími skutečnostmi, které nemůžeme ovlivnit.

Příručka Kažte evangelium mé učí: „Když se spoléháme na Ježíše Krista a na Usmíření, které vykonal, může nám [Kristus] pomoci přestát naše zkoušky, nemoci a bolest. Můžeme být naplněni radostí, pokojem a útěchou. Vše, co je v životě nespravedlivé, může být prostřednictvím Usmíření Ježíše Krista dáno do pořádku.“

Během tohoto velikonočního období se zaměřujeme na Spasitele a Jeho smírnou oběť. Usmíření poskytuje naději a světlo v době, která se mnohým zdá temná a bezútěšná. President Gordon B. Hinckley prohlásil: „Když prozkoumáme celou historii, … [není nic] tak… nádherné, tak vznešené, tak nesmírné jako tento skutek milosti.“

Podělím se s vámi o tři doporučení, která jsou podle mého názoru pro naši dobu obzvláště důležitá.

Zaprvé – nepodceňujte, jak důležité je dělat vše, co je v našich silách, abychom zachránili druhé před fyzickými, a především duchovními těžkostmi.

Zadruhé – s vděčností přijímejte Spasitelovo Usmíření. Všichni se máme snažit projevovat radost a spokojenost, i když čelíme těžkostem života. Naším cílem má být žít optimisticky na slunné straně ulice. Pozoruji svou drahou společnici Mary, jak toto dělá celý svůj život. Vážím si jejího jiskrného, povznášejícího přístupu, a to i tehdy, když jsme v průběhu let čelili problémům.

Mou třetí radou je to, abychom si pravidelně vyhrazovali čas na to, abychom s vírou přemítali o Spasitelově Usmíření. Existuje mnoho způsobů, jak to můžeme v rámci osobního dodržování náboženských zásad dělat. Zvláště důležitá je však účast na shromážděních svátosti a přijímání svátosti.

Neméně důležitá je pravidelná návštěva chrámu, je-li to možné. Chrám nám poskytuje trvalou připomínku Spasitelova Usmíření a toho, co toto Usmíření překonává. A co je ještě důležitější, navštěvování chrámu nám umožňuje poskytovat duchovní záchranu našim zemřelým blízkým i vzdálenějším předkům.

President Russell M. Nelson na naší poslední konferenci tuto zásadu zdůraznil a dodal: „Požehnání [chrámu]… pomáhají připravovat lid, který bude pomáhat připravovat svět na Druhý příchod Páně!“

Nikdy nesmíme zapomenout na oběti a příklady předchozích generací, ale náš obdiv, vděčnost a uctívání se mají zaměřovat na Spasitele světa a Jeho smírnou oběť. Svědčím o tom, že klíčem k Otcovu plánu štěstí je Usmíření, které uskutečnil náš Spasitel Ježíš Kristus. On žije a vede svou Církev. Usmíření Ježíše Krista nám poskytuje nejspolehlivější záchranu ze zkoušek, kterým v tomto životě čelíme. Ve jménu Ježíše Krista, amen.