Ve víře v to, na čem rodiče lpěli

Když jsem byl na kontrolní prohlídce v chrámu Nashville v Tennessee, měl jsem výsadu si v rámci tohoto pověření onen nádherný dům Páně projít a prohlédnout. Obzvlášť silně na mě zapůsobil obraz Mary Wanlassové nazvaný Kráčej dál, který visel na stěně v kanceláři vedoucí sestry chrámu.

Toto je příběh, který se za onou malbou skrývá:

„V roce 1862 slíbila 14letá Mary Wanlassová své umírající nevlastní matce v Missouri, že se postará o to, aby se její invalidní otec [a čtyři o hodně mladší sourozenci dostali] do údolí Velkého Solného jezera. … Mary poháněla voly a dojné krávy táhnoucí vůz, v němž ležel její [nemohoucí] otec, a starala se o své… sourozence. Po každém dni cesty nasytila rodinu jedlými rostlinami, květy a bobulemi, které nasbírala v okolí. Jejím jediným vodítkem byl pokyn, který dostala, aby pokračovala v cestě na západ, ‚dokud se z mraků nestanou hory‘.

Do Utažského údolí dorazili v září, poté co putovali celé jaro a léto. Maryin otec zemřel nedlouho poté, co se rodina usadila v kraji Utah, kde se Mary později vdala a založila [vlastní] rodinu.“

Je to úžasný příběh víry a síly 14leté mladé ženy, který může pomoci kráčet dál i každému z nás v dnešní době.

„Jen kráčej dál“ – volně přeloženo do mé rodné nizozemštiny jako Gewoon doorgaan – je celoživotním mottem také mých rodičů.

Moji rodiče a tchán s tchyní jsou pionýry naší rodiny. Přešli své vlastní „pláně“ stejně jako všichni ti, kteří přicházejí do Církve, Pánova stáda, každý den. Jejich příběhy mají jen málo společného s voly a vozy, ale mají stejný dopad na budoucí generace.

Přijali evangelium a dali se pokřtít jako mladí dospělí. Oba moji rodiče měli těžké dětství. Tatínek vyrůstal na indonéském ostrově Jáva. Během druhé světové války byl násilně oddělen od své rodiny a internován v koncentračním táboře, kde v útlém věku přestál nevýslovné útrapy.

Maminka vyrůstala v rozvrácené rodině a také trpěla hladem a útrapami druhé světové války. Někdy musela dokonce jíst cibulky tulipánů. Kvůli jednání jejího otce a následnému rozvodu rodičů pro ni bylo někdy obtížné vnímat Nebeského Otce jako Otce milujícího.

Moji rodiče se seznámili na jedné církevní akci a krátce nato se rozhodli uzavřít sňatek a být zpečetěni v chrámu Bern ve Švýcarsku. Své poslední úspory použili na cestu do chrámu, a tak při čekání na nádraží přemýšleli, jak vyjdou s penězi, ale měli důvěru v to, že vše dobře dopadne. A tak se i stalo.

Svou rodinu založili ve velmi skromném jednopokojovém podkrovním bytě v samém centru Amsterodamu. Po několika letech, kdy prali oblečení v ruce, si konečně našetřili dost peněz na to, aby si mohli koupit pračku. Těsně před koupí je navštívil biskup a požádal je o příspěvek na stavbu sborového domu v Amsterdamu. Rozhodli se darovat vše, co našetřili na pračku, a nadále tak prali ručně.

Naše rodina procházela těžkostmi jako každá jiná rodina. Ty nás posílily a pomohly nám prohloubit víru v Pána Ježíše Krista, stejně jako tomu bylo v případě Almy, který vyprávěl svému synu Helamanovi o tom, jak se mu dostalo opory „ve zkouškách a v trápení všeho druhu“ díky tomu, že vkládal důvěru v Pána Ježíše Krista.

Jak se dva lidé, kteří v mládí zakusili tolik zkoušek, mohli stát těmi nejlepšími rodiči, jaké jsem si kdy mohl přát? Odpověď je jednoduchá: Přijali evangelium celým srdcem a dodnes žijí podle svých smluv!

Moje maminka, která trpěla Alzheimerovou chorobou, zemřela letos v únoru po více než 65 letech manželství. Tatínek, kterému je 92 let a stále bydlí doma, navštěvoval maminku tak často, jak jen mohl, až do její smrti. Před časem se zmínil mým mladším sourozencům, že hrůzné zážitky z tábora v Indonésii za druhé světové války ho připravily na to, aby se dokázal mnoho let trpělivě starat o svou ženu poté, co onemocněla touto hroznou nemocí a její stav se stále zhoršoval, a také na onen osudný den, kdy ji musel svěřit do péče jiným lidem a již nemohl být po jejím boku. Mottem mých rodičů bylo a stále je „jen kráčej dál“, s dokonalou nadějí v Kristu, že budou posledního dne vzkříšeni a budou s Ním přebývat ve slávě na věky.

Jejich víra a svědectví jsou hnací silou pro generace, které přišly po nich.

Ve vesnici, kde vyrostla moje manželka, přijali její velmi zbožní rodiče evangelium jako mladý manželský pár; mé ženě byly tehdy dva roky a byla jejich jediným dítětem. Rozhodnutí stát se členy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů přineslo do jejich života trpké důsledky – vesničané a členové rodiny se jich stranili. Vyžádalo si to mnoho let úsilí, láskyplných vzkazů členům rodiny a služby druhým v jejich vesnici, než je opět přijali.

Otec mé manželky byl jednou, když sloužil jako biskup, z něčeho křivě obviněn a okamžitě uvolněn ze svého povolání. Mé tchyně se to tak dotklo, že se manžela zeptala, zda má smysl chodit dál na shromáždění. Odpověděl, že samozřejmě budou dál na shromáždění chodit, protože to není církev lidí, ale Církev Ježíše Krista.

Než pravda vyšla najevo a než se jim dostalo omluvy, nějakou dobu to trvalo. To, co mohlo být kamenem úrazu, jim naopak přidalo na síle a umocnilo jejich přesvědčení.

Proč někteří z nás považují víru a svědectví svých rodičů, kteří zůstali věrní navzdory všem těžkostem, za samozřejmost? Myslíme si snad, že nedokáží věcem rozumět dost jasně? Nebyli a nejsou oklamáni! Mají zkrátka již mnoho zkušeností s Duchem, a tak mohou spolu s Prorokem Josephem říci: „Věděl jsem to… a nemohl jsem to popříti.“

Líbí se vám píseň o Helamanově armádě, která se nachází ve Zpěvníku pro děti?

I když tomu tak ve vašem případě možná nebylo – podobně jako v dětství mé maminky – můžete se těmito dobrými rodiči, kteří milují Pána, stát vy a být pro druhé spravedlivým příkladem.

Cítíme při zpěvu této písně, že je to absolutní pravda? Máte pocit, že jste „jako armáda Helamanova“ a že chcete „celému světu o pravdě… vydávat svědectví“? Pociťoval jsem to již nesčetněkrát, když jsem tuto píseň zpíval na konferencích FSY a dalších setkáních mládeže.

Nebo co pociťujeme, když zpíváme píseň „Věrni víře“?

Vy, kteří patříte k dorůstající generaci, ať jste kdekoli a ať se nacházíte v jakékoli situaci, prosím, učte se a čerpejte sílu z víry a ze svědectví těch, kteří vás předešli. Pomůže vám to porozumět tomu, že k získání či prohloubení svědectví bude zapotřebí obětí a že „oběť přinese nebeské dary“.

Až budete přemýšlet o tom, jaká oběť by vám v životě skutečně požehnala, zamyslete se prosím nad výzvou našeho milovaného proroka, presidenta Russella M. Nelsona, a modlete se ohledně ní: „Pán žádá každého způsobilého a schopného mladého muže, aby se připravoval na misii a sloužil na ní. Pro mladé muže Svatých posledních dnů je misionářská služba kněžskou zodpovědností. …

Pro… mladé a schopné sestry… je misie také mocnou, avšak dobrovolnou příležitostí.“

Můžete být povoláni na misii zaměřenou na službu nebo na výuku. Oba druhy misionářské služby přispívají ke stejnému cíli přivádět duše ke Kristu, každý svým jedinečným a mocným způsobem.

Oběma druhy služby ukazujete Pánu, že Ho máte rádi a že Ho chcete lépe poznat. Pamatujte: „Neboť jak může člověk poznati pána, jemuž nesloužil a jenž je pro něho cizincem a jenž je daleko od myšlenek a od záměrů srdce jeho?“

My všichni, ať jsme v evangeliu první generací, nebo pátou, si máme položit otázku: Jaké příběhy víry, síly a celestiální oddanosti předám příští generaci?

Nepřestávejme se všichni snažit poznávat našeho Spasitele Ježíše Krista a činit Ho středobodem svého života. On je tou skálou, na níž musíme stavět, abychom v těžkých časech dokázali pevně stát.

Buďme věrni „ve víře v to, na čem rodiče lpěli, ve víře v to, pro co mnozí zemřeli, zůstaneme, dál půjdeme, víře věrni my vždy budeme“. Ve jménu Ježíše Krista, amen.