Učedníci na cestě do Emaus: Cesta zjevení a poznání

Shaun Stahle

Církevní časopisy

I naše srdce se nám v nitru může podobně, jako tomu bylo v případě toho, co prožili tito učedníci, rozhořet na svědectví Spasitelova Usmíření a Vzkříšení.

Odpoledne oné neděle, kdy došlo ke Vzkříšení, se dva učedníci vydali pěšky na třináctikilometrovou cestu z Jeruzaléma do Emaus. Byl to den plný emocí – vlastně několik takových dnů.

Učedníkům bylo těžko u srdce. Mysl měli naplněnou údivem a zármutkem. Mluvili o Ježíši Nazaretském – o Jeho smrti, o zvěstech o Jeho zmrtvýchvstání a o bolestné nejistotě ohledně toho, co to všechno znamená.

Cestou se do jejich rozhovoru vmísil neznámý člověk. Byl to Ježíš, ale oni Ho nepoznali. Měli zastřený zrak a zamlženou mysl. Onen neznámý se jich zeptal: „Které jsou to věci, o nichž rozjímáte vespolek, jdouce, a jste smutní?“ (Lukáš 24:17.)

Jeden z učedníků, Kleofáš, se s podivem nad tím, že by někdo mohl být tak nevědomý a natolik odtržený od dění, pokud jde o dramatické události, jež na konci onoho týdne otřásly Jeruzalémem, otázal: „Ty sám jsi z příchozích do Jeruzaléma, ještos nezvěděl, co se stalo v něm těchto dnů?“

„I co?“ zeptal se Ježíš.

Odpověď učedníků byla upřímná a okamžitá: „O Ježíšovi Nazaretském, kterýž byl muž prorok, mocný v slovu i v skutku, před Bohem i přede vším lidem.“ (Lukáš 24:18–19.) Řekli, že věřili, že Ježíš vykoupí Izrael, ale že od Jeho smrti uplynul již třetí den. A že ačkoli několik žen prohlašovalo, že je navštívili andělé, kteří tvrdili, že Ježíš žije, apoštolové, kteří se to vydali prozkoumat, Ho neviděli.

Pak promluvil Ježíš – nikoli jako někdo neznámý, ale jako učitel: „Ó nesmyslní a zpozdilí srdcem k věření všemu tomu, což mluvili proroci.“ (Lukáš 24:25.) Vysvětloval jim písma, od Mojžíše přes všechny proroky, a zjevoval jim to, co se týkalo Jeho samotného. Představte si, že byste několik hodin kráčeli se Synem Božím, Pánem života, a naslouchali Jeho výkladu proroctví o Mesiášovi. Zármutek učedníků se začal rozplývat a nahradil ho úžas a záchvěvy v jejich nitru.

Zůstaň s námi

Když již byli poblíž Emaus, Ježíš naznačil, že hodlá pokračovat v cestě. Učedníci však na Něj naléhali: „Zůstaň s námi, nebo se již připozdívá, a den se nachýlil.“ (Lukáš 24:29.) Zůstal tedy s nimi, sedl si a rozlámal chléb.

O tom, co se stalo pak, starší James E. Talmage (1862–1933) z Kvora Dvanácti apoštolů napsal: „Ve vroucnosti proneseného požehnání nebo ve způsobu lámání a rozdávání chleba možná bylo něco, co oživilo vzpomínky na dřívější dny; nebo možná zahlédli probodnuté ruce; ale ať již byla bezprostřední příčina jakákoli, upřeně pohlédli na svého Hosta ‚i otevříny jsou oči jejich, a poznali ho. On pak odnesl se od nich‘ [Lukáš 24:31].“

Následně se učedníci obrátili jeden na druhého a řekli: „Zdaliž srdce naše v nás nehořelo, když mluvil nám na cestě, a když otvíral nám písma?“ (Lukáš 24:32.) Toto hoření nebylo zmatení ani strach – bylo to poznání. „Takto popsané pocity jsou nezvratným svědectvím o božském synovství,“ učil starší Bruce R. McConkie (1915–1985) z Kvora Dvanácti apoštolů.

Naše vlastní cesta do Emaus

„Co by vám řekl, kdybyste se s Ním mohli projít a popovídat si?“ zeptal se starší Patricio M. Giuffra ze Sedmdesáti.

A poznamenal, že podobně jako tito učedníci si ani my možná neuvědomujeme, že Spasitel kráčí s námi. „Možná nevidíme, jak s námi zůstává, jak se spolu s námi snaží, pracuje s námi a pláče s námi.“ Rušivé vlivy života – ať již zkoušky, nebo úspěchy – mohou Jeho přítomnost zastírat.

Každý z nás kráčí po své vlastní cestě do Emaus. A na této cestě čelíme nemocem, slabostem, finančním potížím, či dokonce pýše, která se může dostavovat s úspěchem. Přesto nemusíme nikdy kráčet sami, řekl starší Giuffra. „Můžeme Spasitele požádat, aby byl s námi.“

Zatímco se učíme o Kristu, jsme poslušni Jeho přikázání, modlíme se, studujeme písma, následujeme žijící proroky a zveme Ho, aby s námi přebýval, začínáme rozpoznávat Jeho vliv. Starší Giuffra řekl, že prosba učedníků – „Zůstaň s námi“ – má být i prosbou naší. A pokud tomu tak bude, bude srdce hořet v nitru i nám.