Víra v Pánovu „všeobecně začleňující“ cestu smlouvy

Na začátku loňského roku jsem se při jídle sešel s jednou kamarádkou. Nedlouho před naším setkáním jsme se oba začali řídit výzvou presidenta Nelsona, abychom si prostudovali všechno, „co Pán slíbil, že pro Izrael smlouvy udělá“, přemítali
o těchto zaslíbeních a pak o nich diskutovali
„s rodinou a s přáteli“. Byli jsme dojatí, když jsme společně žasli nad Pánovými sliby. Svěřila se mi, že dokud nezačala sama studovat, „chtělo se jí křičet“, když
v církevních proslovech a při lekcích uslyšela výraz „cesta smlouvy“. Tato slova jí moc nedávala smysl. Pak se díky úsilí a soustředění její rozzlobenost rozplynula a nahradilo ji porozumění a radost.

Naše vlastní studium tématu Izrael smlouvy (přičemž jméno Izrael může znamenat „nechť Bůh převládne“) nás může naučit tomu, že Pánova zaslíbení zapouštějí v našem životě kořeny uprostřed našich každodenních starostí a obav – a nikoli při jejich absenci. Abram a Sarai (kteří se stali Abrahamem a Sárou), jejich syn Izák a jeho manželka Rebeka, a jejich vnuk Jákob (který se stal Izraelem) a jeho rodina, ti všichni se stejně jako kdokoli jiný museli starat o bydlení, jídlo, vodu, rodinu, národ, mír a identitu jak pro sebe, tak pro lidi v budoucnu. Známe ten pocit.

Pán jim však nabídl smělé řešení – neusilujte o tyto věci obvyklým lidským způsobem, nesnažte se je získat horečně. Bůh jim řekl: Místo toho se nejprve spojte se Mnou, jednejte podle slov, která vám dám, a pak vás budu propojovat s těmi, kteří jsou kolem vás, ukážu vám, postarám se o vás, ochráním vás, dám vám potomstvo a určím vám jméno.

Taková rozmluva s Bohem může být zpočátku nekomfortní, protože odporuje přirozeným instinktům. Náš pud nám říká – něčeho dosáhneš, pokud to pro tebe bude prioritou. Pán nás vybízí, abychom místo toho přijali určité napětí – abychom zmírnili své horečné lpění na jistotě v přítomnosti a zajistili si tak jistou budoucnost. Tomuto Mojžíš učil Izraelity, zatímco Pán jeho prostřednictvím po více než čtyřech stoletích egyptského otroctví obnovoval identitu Izraele založenou na smlouvě. „I ponížil tě a dopustil na tebe hlad, potom tě krmil mannou, … aby známé učinil tobě, že ne samým chlebem živ bude člověk, ale vším tím, což vychází z úst Hospodinových, živ bude člověk.“

Čteme o tom, že Ježíš zopakoval tutéž pravdu na počátku své služby. Zatímco pro Izrael znamenal jeho čtyřicetiletý pobyt v pustině obnovení jeho povědomí o smlouvách, Ježíš zažil to, že během jeho dlouhého půstu v pustině byla Jeho božská smluvní identita zpochybněna. „A postiv se čtyřidceti dnů
a čtyřidceti nocí, potom zlačněl. A přistoupiv k němu pokušitel, řekl: Jsi-li Syn Boží, rciž, ať kamení toto chlebové jsou. On pak odpovídaje, řekl: Psánoť jest: Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží.“ Slova života v souladu se smlouvou jsou v Ježíši tak hluboce zakořeněna a On je tak dokonale naplňuje, že zformují Jeho přirozenou reakci v okamžiku, kdy jsou Jeho identita a smluvní závazek napadeny.

Nedlouho poté Ježíš toto učení znovu zdůrazňuje: „Nepečujtež tedy, říkajíce: Co budeme jísti? aneb co budeme píti? aneb čím se budeme odívati? … Víť zajisté Otec váš nebeský, že toho všeho potřebujete. Ale hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.“

Budeme-li mít toto na mysli, budeme lépe rozumět jedné ze závěrečných výzev presidenta Nelsona: „Nyní nastal čas, aby se naše učednictví stalo naší nejvyšší prioritou. … Není ani příliš brzy, ani příliš pozdě na to, abyste se stali oddanými učedníky Ježíše Krista.“ Vskutku, jak nás povzbuzoval president Nelson: „Cesta smlouvy je otevřená pro všechny. Všechny vroucně žádáme, aby tou cestou kráčeli s námi. Žádné jiné dílo není tak všeobecně začleňující.“