Půjdu tam, kde chceš mne mít

Emma se narodila 26. června 1883 jako sedmé dítě Viliama a Matafuy Purcellových. Její rodina byla jednou z několika euronéských (částečně evropských a částečně polynéských) rodin v Malaele a jejím okolí. Její matka pocházela z ostrova Savai‘i, severozápadně od Upolu. Její otec byl synem Angličana, který dorazil na Samou kolem roku 1834, oženil se se Samojkou a usadil se v Malaele.

Emma se o znovuzřízeném evangeliu pravděpodobně poprvé dozvěděla, když žila s Johnem a Nanave Rosenquistovými, manželským párem Svatých posledních dnů, kteří se k ní chovali jako k adoptivní dceři. Dala se pokřtít 3. listopadu 1895 ve věku 12 let. Jeden z misionářů, který se shromáždění účastnil, svědčil o mocném duchu, kterého při křtu pociťovali.

O několik měsíců později získal John W. Beck, president Samojské misie, od Prvního předsednictva schválení, že může poslat Emmu a další samojské děti do Utahu do školy. Emma vyplula s presidentem Beckem a dalšími misionáři z Apie, hlavního přístavu na Upolu, 23. dubna 1896. I když její biologičtí rodiče s jejím odjezdem souhlasili, při loučení měli v očích slzy.

Emmě trvalo téměř tři týdny, než se parníkem a po železnici dostala do Salt Lake City. Město bylo mnohem větší než její vesnice na Upolu a určitě se musela cítit ohromena rušnými ulicemi a neznámými zvuky. V té době žilo v Utahu poměrně málo polynéských obyvatel. Většinu dní neviděla nikoho, kdo by vypadal jako ona.

V Utahu žila Emma ve třináctém sboru Salt Lake City, dostalo se jí dobrého vzdělání ve školách vlastněných Církví a byla v kontaktu s navrátivšími se misionáři ze Samojské misie. Její biskup brzy rozpoznal její potenciál a řekl jí, aby se připravila na službu na misii ve své rodné zemi.

Emma si jeho slova vzala k srdci, a když na začátku roku 1901 dostala své povolání, byla připravena.

Emma se vrátila na Upolu 25. července 1901 a měla radost, když se v přístavu setkala se svým otcem, který tam na ni čekal. Během své nepřítomnosti Emma ztratila do určité míry schopnost mluvit samojsky. Když ji ale požádali, aby na shromáždění pronesla závěrečnou modlitbu, Duch ji inspiroval, a ona pronesla modlitbu ve svém rodném jazyce.

Emma byla pověřena sloužit ve svém rodném městě Malaela, kde Církev od roku 1896 provozovala školu. Ujala se výuky studentek. Vedla také Vzájemné osvětové sdružení mladých dam v odbočce Malaela. O nedělích i v průběhu týdne kázala a učila po boku dalších misionářů.

Někteří členové Emminy rodiny na ostrově se zpočátku proti její práci stavěli a naléhali na ni, aby z Církve odešla. Podle presidenta misie Williama G. Searse si však „uhájila své přesvědčení“ a byla odhodlána dodržovat své smlouvy i navzdory protivenství.

Obstála i mezi ostatními misionáři. Jednou jí dva misionáři z legrace vyměnili při snídani vodu z kokosového ořechu za obyčejnou. Tento vtip Emmu „rozladil“, ale starším to oplatila tím, že jim naservírovala kokosový ořech posypaný solí místo cukrem.

Avšak žerty stranou – misionáři si „sestry Purcellové“ nesmírně vážili. Jeden misionář poznamenal, že byla „naplněna duchem svého úřadu a povolání“. Jiný starší psal o tom, jak si cení její laskavosti. Jednou Emma nechala u cesty banány, aby měl onen misionář se společníkem cestou co k jídlu.

Záznamy dokládají, že kázala o pravomoci kněžství, o Knize Mormonově a o dalších tématech týkajících se evangelia. Jeden misionář poté, co si vyslechl Emmu kázat o životě a poslání Josepha Smitha, napsal: „Její slova se mi moc líbila; a když domluvila, přišlo mi to líto.“

Emma ke konci misie naneštěstí onemocněla elefantiázou a byla ze svého povolání předčasně uvolněna. Když se ženy a dívky ve škole dozvěděly, že se vrací do Utahu, plakaly. Odbočka Malaela pro ni uspořádala rozlučkové shromáždění, které jí poskytlo poslední příležitost kázat. Zápis z onoho shromáždění uvádí, že „mluvila dosti důrazně a nabádala všechny, aby byli věrni evangeliu“.

Sama Emma zůstala věrná evangeliu – a svým smlouvám – až do konce života. V Utahu pokračovala ve studiu, zapojovala se do práce v polynéském společenství ve státě Utah a poskytovala konzultace při tvorbě prvního zpěvníku Svatých posledních dnů v samojštině. Časem se také seznámila s havajským Svatým Henrym Kahalemanuem. Byli oddáni 31. ledna 1907 v chrámu Salt Lake.

O tři roky později Emma ve věku 26 let zemřela a byla pohřbena v Iosepě, osadě polynéských Svatých asi 100 kilometrů západně od Salt Lake City. Ačkoli její život byl krátký, její oddanost znovuzřízenému evangeliu Ježíše Krista zůstává mocným příkladem pro Svaté po celém světě, obzvláště pro mladé ženy, které dnes přijímají povolání sloužit.