Věrnost a proroci – v minulosti i dnes

Satan se přirozeně vždy snažil oslabovat důvěru v proroky a apoštoly. Vždyť v průběhu dějin byli celému světu hlavními svědky jména Ježíše Krista (viz Nauka a smlouvy 107:23).

V naší době se protivník snaží bránit tomu, co je podle slov presidenta Russella M. Nelsona „to nejdůležitější, co se v dnešní době na zemi odehrává,“ tedy shromažďování Izraele, které musí předcházet Druhému příchodu Ježíše Krista. Proroci a apoštolové drží klíče tohoto shromažďování. Proto se vždy potýkají s protivenstvím.

Satan, ať již v dávných dobách, nebo v posledních dnech, nachází způsoby, jak oklamat i některé z Božích dětí smlouvy, aby bojovaly proti Beránkovým apoštolům, minulým i současným (viz 1. Nefi 11:34–36).

Zde je pět zásad, které nám mohou pomoci do této pasti neupadnout.

Víra v Pána Ježíše Krista

První z těchto zásad je zároveň první zásadou evangelia – víra v Pána Ježíše Krista a v Jeho Usmíření.

Víra nám udává směr. President Jeffrey R. Holland, úřadující president Kvora Dvanácti apoštolů, učil, že víra vždy směřuje k budoucnosti.

Když naše víra v Krista a důvěra v Boha rostou, hledíme „vpřed okem víry a [pohlížíme]“ na to, jak se Jejich zaslíbení naplňují (viz Alma 5:15; viz také Mosiáš 18:21; Alma 32:40). V rámci oslav „Be one“ připomínajících 40. výročí zjevení o kněžství z roku 1978 president Dallin H. Oaks, první rádce v Prvním předsednictvu, všechny vyzval, aby „hleděli vpřed v jednotě své víry a důvěřovali Pánovu zaslíbení [viz 2. Nefi 26:33]“.

Tato orientace na budoucnost nás přivádí k naplnění zaslíbení „dokonalého pokoje a souladu“, které nám během téže akce předal president Russell M. Nelson, a zaslíbení dne, kdy, jak učil president Henry B. Eyring, druhý rádce v Prvním předsednictvu, „Pán Jehova se vrátí, aby žil s těmi, kteří se stali Jeho lidem, a najde svůj lid sjednocený, jednoho srdce, sjednocený s Ním a s naším Nebeským Otcem“.

Satan se naopak snaží Boží děti zatvrdit, aby uvázly v tom, že se budou neustále vracet k minulosti a budou neustále rozebírat minulé situace, prohlášení nebo nauky – dokonce i ty, které objasnili pozdější proroci a apoštolové. Jako „žalobník bratří našich… dnem i nocí“ (Zjevení 12:10) podněcuje k neustálé kritice Božích proroků a apoštolů a jejich učení. Tím chytře podkopává víru v předmět jejich svědectví, v Ježíše Krista, což je jeho primární ďábelský cíl.

Ze slov novodobých apoštolů o jednotě, pokoji a harmonii jasně zaznívá, že ačkoli Satan dokáže chytře podněcovat sváry a nejednotnost, nyní nastal čas, aby se všechny Boží děti smlouvy (viz 1. Nefi 11:34–36) sjednotily v přijetí věčných pravd, které Bůh zjevuje prostřednictvím svých proroků a apoštolů, a jednaly podle nich. Díky tomu se budeme moci stát jednotným, šťastným, mocným a vírou naplněným lidem smlouvy, bez jakýchkoli rasových, genderových, etnických či jiných rozporů.

Učení proroků a apoštolů podněcuje tuto jednotu a pevnou víru v Ježíše Krista, která nás bude vždy posouvat kupředu.

Moroni, který viděl naši dobu, učil, jak se můžeme chránit před tím, abychom byli kritičtí vůči prorokům a apoštolům – a to zásadě, že nemáme odsuzovat ani soudit.

„Neodsuzujte mne za mé nedostatky,“ napsal Moroni, „ani mého otce za jeho nedostatky, ani ty, kteří psali před ním; ale raději vzdejte díky Bohu, že vám ukázal naše nedostatky, abyste se mohli učiti býti moudřejšími, nežli jsme byli my.“ (Mormon 9:31; zvýraznění přidáno.)

Jinými slovy, zaměřujeme se na učení proroků a apoštolů a na jejich svědectví o Kristu a Jeho evangeliu, učíme se z nich a vyhýbáme se tomu, abychom na prorocích a apoštolech hledali nedokonalosti. V průběhu historie Bůh některé tyto nedokonalosti odhaloval, pokud nám to mělo být k užitku nebo pokud nám to mělo pomoci naučit se být moudřejšími. Vzdávám Mu za to díky.

Přesto musíme být opatrní. Na generální konferenci v dubnu 2019 citoval president Eyring tato slova presidenta George Q. Cannona (1827–1901), prvního rádce v Prvním předsednictvu: „Bůh si vybírá své služebníky. Vyhrazuje si výsadní právo je odsoudit, pokud odsouzení potřebují. Zodpovědnost za kárání a odsuzování nepřenesl na nás jakožto jednotlivce. Žádný muž – bez ohledu na to, jak silná je jeho víra nebo jak vysoko v kněžství se nachází – nemůže mluvit zle o pomazaných Páně a vyhledávat chyby na Boží pravomoci na zemi, aniž by na sebe nepřivolal Boží nelibost. Svatý Duch takového [člověka] opustí a ten vejde do temnoty. Vzhledem k této skutečnosti, neuvědomujete si snad, jak důležité je to, abychom byli opatrní?“

Vy i já máme Pánovo požehnání a pověření týkající se prorockého učení a skutků, včetně těch, které je pro nás obtížné pochopit nebo přijmout:

„Budeš dbáti na všechna jeho slova a přikázání, která ti bude dávati, když je obdrží, kráčeje ve vší svatosti přede mnou;

Neboť slovo jeho budete přijímati jako z mých vlastních úst, ve vší trpělivosti a víře.“ (Nauka a smlouvy 21:4–5; zvýraznění přidáno.)

Znovu opakuji, že neodsuzujeme ani nesoudíme (viz Matouš 7:1–2). Když kráčím kupředu s vírou v Ježíše Krista a s vděčností za požehnání v podobě proroků a apoštolů, bývám bohatě požehnán (viz Nauka a smlouvy 21:6).

Další klíčovou zásadou je vyvarovat se toho, abychom překračovali svou pravomoc nebo si přisvojovali role, které nám nepatří. Kvůli takovým postojům podléháme sebeklamu, takže o vlastních názorech máme příliš vysoké mínění, k čemuž přirozeně dochází, když máme příliš nízké mínění o učení proroků a apoštolů. Odsuzovat proroky a apoštoly, včetně těch z minulosti, očividně přesahuje naši pravomoc, neboť Pán si tuto možnost vyhrazuje pro sebe. Jsem si naprosto jist tím, že náš vševědoucí, milující a milosrdný Spasitel se zabýval nebo bude zabývat jakýmikoli chybami a nedostatky z minulosti a že je s ochotou odpustil nebo odpustí, což, jak doufáme, bude pro nás činit i v dnešní době.

Dalším příkladem překračování naší pravomoci je představa, že můžeme usměrňovat proroky a apoštoly v tom, jaké kroky má Církev podnikat nebo jak má být řízena. To je role Pána, a ne naše (viz Nauka a smlouvy 28:2–7). Ať máme jakkoli dobré úmysly, odsuzování proroků a apoštolů a představa, že je můžeme usměrňovat, plynou z pýchy a vedou k sebeklamu a neschopnosti řídit se prorockou pravomocí.

Od roku 1820 až do nynějška Pán nepřetržitě školí své proroky, vidoucí a zjevovatele v procesu zjevení, kterým vede svou Církev.

President Nelson učil:

„Kdykoli se scházíme jako Rada Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti, místnosti, ve kterých se schůzky konají, se stávají místnostmi zjevení. Duch je znatelně přítomen. … Přestože náš pohled na věc se zpočátku může lišit, láska, kterou k sobě navzájem chováme, je neměnná. Naše jednota nám pomáhá rozpoznat Pánovu vůli pro Jeho Církev.

Na našich setkáních nikdy nerozhoduje zásada většiny! S modlitbou si navzájem nasloucháme a hovoříme spolu tak dlouho, dokud nejsme jednotní.“

Starší D. Todd Christofferson z Kvora Dvanácti apoštolů poznamenal: „Cílem není zkrátka jen shoda mezi členy rady, ale zjevení od Boha. Je to proces, který ve snaze zjistit, jak Pán smýšlí a jaká je Jeho vůle, zahrnuje jak rozumové uvažování, tak víru.“

Tato znovuzřízená, jemně vyladěná bezpečnostní zásada posiluje důvěru ve schopnost našich současných vedoucích vždy řídit Církev podle Pánovy vůle.

Ježíš Kristus samozřejmě stojí v čele své Církve a své proroky vede. To, co se nám může jevit jako nedokonalosti v jejich slovech nebo činech, může ve skutečnosti odrážet nedokonalost našeho vnímání nebo smrtelného chápání. Když pamatujeme na to, že Pánovy cesty jsou vyšší než ty naše a že Jeho myšlenky jsou vyšší než ty naše (viz Izaiáš 55:8–9), umožní nám to vyhnout se tomu, abychom odsuzovali proroky, včetně těch z minulosti. Tento pokorný postoj nám umožňuje dbát slov žijících proroků „ve vší trpělivosti a víře“ (Nauka a smlouvy 21:5; viz také 1:28).

Také nám pomáhá získávat více zjevení, naděje a víry v Krista v tomto čím dál obtížnějším světě. Jákob učil: „Zkoumáme proroky a máme mnohá zjevení a ducha proroctví; a majíce všechna tato svědectví, získáváme naději a naše víra se stává neotřesitelnou.“ (Jákob 4:6.) Jsme-li pokorní, mohou nás tyto posvátné zkušenosti zbavovat jakékoli touhy vyhledávat chyby u proroků a apoštolů, včetně těch z minulosti (viz Nauka a smlouvy 88:124; 136:23). Pokora nám pomáhá „zkoumat proroky“, hledat v jejich učení pravdy, které prohloubí naši radost a pokoj, a nehledat nedokonalosti.

V tomto duchu s jistotou a láskou svědčím o tom, že proroci počínaje Josephem Smithem byli v nepřerušené linii následnictví proroky Božími, a to až po – a počítaje v to – presidenta Russella M. Nelsona. Možnost „zkoumat proroky“ a přicházet blíže k Bohu prostřednictvím učení každého z nich je pro mě nesmírným požehnáním.

Vydávám svědectví o tom, že ti, kteří byli pod vedením těchto proroků povoláni ke svatému apoštolství, byli a jsou zvláštními svědky jména Ježíše Krista po celém světě. Je velkou výsadou, že díky učení těchto svědků můžeme hledět k Ježíši Kristu a přibližovat se Mu.