Bál jsem se promluvit si s biskupem – jak bude reagovat?

Jared Acabado

Dělal jsem špatná rozhodnutí. Když jsem si ale promluvil s biskupem, necítil jsem nic jiného než útěchu.

Když jsem začal žít sám, získal jsem nový pocit svobody.

Přestěhoval jsem se za studiem na Filipíny a letenka domů byla drahá, takže jsem se tam vracel jen jednou za rok, abych si obnovil vízum. Bez vlivu své věrné rodiny jsem se od evangelia postupně vzdálil.

Začal jsem kouřit, pít a dělat další věci, o kterých mě učili, že jsou proti Božím přikázáním.

Rozpomněl jsem se na to, kdo jsem

Nejdřív mě to netrápilo. Církevní pravidla jsem vnímal jako omezující. Stále jsem chodil na shromáždění, ale v hloubi duše jsem se cítil nezpůsobilý, a tak jsem na několik měsíců přestal přijímat svátost.

Pak udeřil covid-19 a veškeré mé snahy zastavil. Přibližně ve stejné době jsem se dozvěděl něco šokujícího: Jsem adoptovaný. Rodiče mi to nikdy neřekli, a tak jsem si prošel menší krizí identity.

Cítil jsem se vzdálený všemu, čemu jsem kdysi věřil. Věděl jsem, že musím znovu zjistit, kdo opravdu jsem. Když jsem se konečně vrátil domů, svěřil jsem se rodičům se vším – včetně svých rozhodnutí. Místo toho, aby mi vynadali, reagovali s láskou. Připomněli mi, kdo skutečně jsem – jejich syn a milovaný syn Boží.

Pomoc při změně

Chtěl jsem se změnit. Rodiče mě povzbuzovali, abych si promluvil s biskupem, zahájil proces pokání a spoléhal se na Spasitelovu vykupující moc.

Ale já jsem se bál! Bál jsem se, že budu za svá rozhodnutí potrestán nebo souzen. Obvykle se nestarám o to, co si o mně lidé myslí, ale můj biskup byl opravdu úžasný člověk a já jsem ho nechtěl zklamat tím, že bych mu řekl, co jsem udělal.

Ale jak učil starší Scott D. Whiting ze Sedmdesáti: „Neschovávejte se před těmi, kteří vám budou projevovat lásku a podporu; spíše se k nim rozběhněte. Dobří biskupové, presidenti odboček a vedoucí vám mohou pomoci získat přístup k uzdravující moci Usmíření Ježíše Krista.“

Biskupové „drží kněžské klíče k tomu, aby zastupovali Pána při pomáhání členům Církve činit pokání“. Místo toho, abych při rozhovoru s biskupem čelil přísnému odsouzení, jsem u něj v kanceláři pociťoval jen útěchu. Uvědomil jsem si, že mu Pán důvěřuje v tom, že mi pomůže, a pocítil jsem, že mu mohu důvěřovat i já.

Můj biskup mě povzbudil, abych se učil o Spasiteli a Jeho Usmíření tím, že si vytvořím určité duchovní návyky. S biskupem jsem se setkával pravidelně a on mi každý týden volal, aby se zeptal, jak se mi daří. Pokaždé, když jsem s ním mluvil, jsem pociťoval velkou lásku.

Dar pokání

Nakonec jsem se s pomocí biskupa odpoutal od neřestí, které byly součástí mého života. Přesto jsem si pořád dělal starosti, zda budu moci znovu přijímat svátost. Byla jsem toho opravdu hoden – i po vší té práci, kterou jsem vykonal?

Ale můj biskup mě uklidnil. Připomněl mi, že nemusím být dokonalý – stačí se snažit. Dělal jsem, co bylo v mých silách, a Spasitel to věděl a odpouštěl mi i nadále, pokud jsem se spoléhal na Jeho dar pokání.

Sestra Tamara W. Runiaová, první rádkyně v Generálním předsednictvu Mladých žen, nedávno učila: „Přicházet ke Kristu znamená říkat: ‚Pomůžeš mi, prosím?‘, s nadějí a zjeveným ujištěním, že Jeho rámě je k vám vždy vztaženo.“

Po tomto zážitku jsem začal s důvěrou obnovovat své smlouvy prostřednictvím svátosti. Cítil jsem se jako nový člověk s novým vědomím toho, kdo skutečně jsem a čeho jsem s Pánovou pomocí schopen dosáhnout. Dokonce jsem sloužil na misii, protože poté, co jsem byl svědkem toho, jak moc mi Spasitelův dar vykoupení změnil život, jsem chtěl pomáhat druhým nacházet naději, kterou mi Spasitel každý den dává.

Přikázání nás nijak neomezují – existují proto, že Bůh chce, abychom uspěli, rostli a unikli z pasti hříchu. Ústředním bodem evangelia Ježíše Krista je láska, kterou k nám chová On a Nebeský Otec. A protože tuto dokonalou lásku pociťuji, usiluji o to, abych se stával více takovým, jako jsou Oni.

Jejich dar pokání naplňuje můj život radostí.