Jak si já mohu stěžovat?

Yesmin Oliverosová, Zaragoza, Španělsko

Ukázalo se, že čtyřnásobné stěhování představuje pro nás jakožto uprchlickou rodinu obrovskou zkoušku. Držíme se však železné tyče s jistotou, že nás Pán vede k lepší budoucnosti.

Na podzim roku 2019 jsem přijela do Španělska se svými dětmi, 8letým Aaronem a 17letým Jorgem, který má autismus. V kufru jsem neměla nic víc než sny, lnula jsem k Bohu a zcela jsem Mu důvěřovala.

Milosrdná Samaritánka nás přivítala ve svém domě, kde jsme zůstali dva týdny. Ale Jorge vytržení ze známého prostředí špatně snášel. Kvůli svému zdravotnímu stavu se drží pevně stanovených stereotypů. Prvních pár nocí bušil do zdi, takže jsem musela rychle vstát, aby nevzbudil ostatní. Klekla jsem si u něj, modlila se a přitom měla na paměti Izaiáše 41:10: „Nebojž se, nebo jsem já s tebou; nestrachujž se, nebo já jsem Bůh tvůj. Posilním tě, a pomáhati budu tobě, a podpírati tě budu pravicí spravedlnosti své.“

Během našeho druhého víkendu ve Španělsku jsme dorazili do kaple, zrovna když končilo shromáždění svátosti. Oslovila jsem jednu mladou ženu, která byla u dětí z Primárek, a vysvětlila jí, že jsem členkou Církve, ale nikoho tady neznám. Seznámila nás s několika dalšími členy.

Následujícího dne nás městská rada v Zaragoze přijala jako uprchlíky a odvezli nás do bytu bez vody a elektřiny. Biskupstvo, Pomocné sdružení a kvorum starších ze sboru, který jsme navštěvovali, nám přispěchaly na pomoc tím, že nám přivezly přikrývky, jídlo, které není potřeba ohřívat, zimní oblečení a další nezbytnosti.

Moje děti začaly chodit do školy a já jsem nastoupila do rekvalifikačního kurzu. Čas oběda byl pro Jorgeho výzvou, protože byl zvyklý jíst v poledne. Jeho učitel mi sdělil, že Jorge bez ohledu na to, kdo zrovna učí, tak jakmile hodiny odbijí poledne, vytáhne jídlo a začne jíst.

„Taky se budu postit“

Ukázalo se, že čtyřnásobné stěhování představuje obrovskou zkoušku. Modlila jsem se, abych zůstala silná, ale často jsem o samotě plakala. Několik týdnů jsem spala jen dvě nebo tři hodiny denně. Po několika dnech hledání práce jsem byla požehnána tím, že jsem získala zaměstnání, v rámci nějž jsem pečovala o mladou ženu s konečným stádiem rakoviny mozku. Po každé směně jsem vyzvedávala děti, pomáhala jim s učením a pak jsem si dělala domácí úkoly z mého kurzu.

O tuto úžasnou mladou ženu jsem pečovala rok, než ve věku 48 let zemřela a zanechala po sobě dvě malé děti. Její situace mě přiměla položit si otázku: „Jak si já mohu stěžovat?“ Díky tomu, že jsem se o ni starala, jsem dokázala zaopatřovat naše potřeby a má duše se plnila vděčností Nebeskému Otci.

Doma jsme každý den četli písma, modlili se a vytvořili si nové zvyklosti, aby se Jorge cítil v bezpečí. Na začátku roku 2024 jsme se začali připravovat na cestu do chrámu Madrid ve Španělsku. Pocítila jsem, že abychom se přiblížili Nebeskému Otci, měli bychom se jako rodina postit. Aaron souhlasil a druhý den ráno mi Jorge řekl: „Mami, dneska se budu postit taky.“ Byl to okamžik nepopsatelné radosti.

autorka a její rodina před chrámem — „Když jsme se začali připravovat na návštěvu chrámu Madrid ve Španělsku, měla jsem pocit, že abychom se přiblížili Nebeskému Otci, měli bychom se jako rodina postit,“ říká Yesmin. „Jorge mi řekl: ‚Mami, dneska se budu postit taky.‘ Byl to okamžik nepopsatelné radosti.“

Od naší návštěvy chrámu se Jorgemu daří výrazně lépe. Je flexibilnější, co se týče jeho denního režimu. V sobotu si připravuje oblečení, aby byl připravený na nedělní roznášení svátosti. Také udělal velký pokrok ve škole.

Dnes se už o sebe dokážeme postarat sami, s podporou milujícího Nebeského Otce. Ježíš Kristus nás pozvedl z popela (viz Izaiáš 61:3). Díky placení desátku získáváme hojná požehnání. Držíme se železné tyče (viz 1. Nefi 8:24, 30; 11:25; 15:23) s jistotou, že směřujeme k lepší budoucnosti.