Pokání neznamená jen překonat hřích

Můj život před misií nebyl dokonalý, ale byl dobrý. Měla jsem ráda vysokou školu a navázala jsem to nejlepší přátelství, jaké jsem kdy měla. Byla jsem velmi šťastná.

Věděla jsem, že sloužit na misii bude náročné. Přesto jsem očekávala, že služba na misii bude nejlepších 18 měsíců mého života – s minimem těžkostí.

Ale po šesti měsících se svatba mé kamarádky stala poslední položkou na seznamu těžkých zkoušek, které jsem nečekala. Kvůli přesunu do cizí země a studiu nového jazyka jsem pociťovala osamělost a úzkost. Odmítání, která jsem zažívala v rámci misionářského života, byla psychicky vyčerpávající. Popravdě jsem chtěla jet domů.

Byla jsem unavená a zklamaná a měla jsem pocit, že mi Bůh nenabízí naději a štěstí, které jsem tak zoufale potřebovala. Teprve poté, co jsem vyčerpala všechny ostatní možnosti, jsem se obrátila k zaslíbení ze svého patriarchálního požehnání – že lásku Nebeského Otce budu pociťovat prostřednictvím písem.

Když jsem bádala v písmech, zjistila jsem, že se hluboce ztotožňuji s příběhem Evy. Byla vyhnána z ráje do temné a bezútěšné pustiny – a tak nějak jsem se cítila i já. U Evy – podobně jako u mě – k této změně došlo na základě konkrétního rozhodnutí. Přemýšlela jsem, zda svého rozhodnutí někdy litovala stejně, jako jsem já začínala litovat svého rozhodnutí sloužit.

Ale Eva se na to dívala z mnohem moudřejší perspektivy než já. Ačkoli v podstatě přišla o všechno, tak když se dozvěděla, že má Spasitele, „radovala se řka: Kdyby nebylo našeho přestupku, … nikdy bychom neznali dobré a zlé a radost svého vykoupení“ (Mojžíš 5:11).

Svého rozhodnutí nelitovala. Byla za ně vděčná! I když byla spolu s Adamem vyhnána z ráje, radost z vykoupení byla sladší než bolest z toho, o co přišla. Vlastně mi přišlo, že vykoupení jí přineslo ještě více radosti, než kdyby žádné vykoupení nepotřebovala.

Jak je to možné?

Můžeme si myslet, že pokání slouží jen k tomu, abychom ze svého života odstranili hříchy a špatné chování. Tento proces odstraňování může být obtížný a občas i bolestivý, takže je snadné připojit ke slovu pokání negativní konotaci.

Pokání však neznamená pouze stát se méně hříšnými. Také jde o to, být více takovými, jako je Kristus.

Obrácení se k Němu – změna našich postojů a sladění našich stanovisek s těmi Jeho – je také formou pokání.

Uvědomila jsem si, že kvůli mému hněvu a osamělosti se moje perspektiva zúžila. Tolik jsem se zaměřovala na to, co mi chybělo, že jsem neviděla to, co jsem získala – bližší vztah se Spasitelem.

Uvědomila jsem si, že musím ze svého špatného postoje činit pokání. Chvíli to trvalo, ale když jsem úpěnlivě prosila Vykupitele o pomoc, dostalo se mi ujištění, že „v tomto životě budu míti radost“ (Mojžíš 5:10).

Stále jsem byla smutná, že jsem zmeškala svatbu své kamarádky, ale Pán na mé modlitby časem odpověděl. Byla jsem velmi šťastná, že se kamarádce daří, a moje svědectví o tom, že Nebeský Otec skutečně vidí a miluje každé své dítě, mi dělalo velkou radost. Získala jsem mnohem víc, než o co jsem přišla.

Sestra Kristin M. Yeeová, druhá rádkyně v Generálním předsednictvu Pomocného sdružení, učila: „Pokání nám umožňuje pociťovat lásku, kterou k nám Bůh chová, poznávat Ho a milovat Ho tak, jak bychom to jinak nedokázali.“

Díky pokání teď vím, že když těsněji přilnu ke Kristu, „učiní poušť [mou] přerozkošnou, a pustinu [mou] podobnou zahradě Hospodinově. Radost a veselí bude nalezeno v něm.“ (Izaiáš 51:3.)

Když jsem se vrátila domů z misie, nevrátila jsem se do ráje. Život po misii je pro mě novou pustinou, kterou mám obdělávat. Není to snadné a stále se mi občas stýská po životě před misií.

Ale vím, že díky Kristu se má radost prohloubí díky poznání mého vykoupení.