Pro Spasitele ztraceni nejsou

Ilustrace: Allen Garns, se svolením ztvárnit obraz Dela Parsona The Lost Lamb [Ztracená ovečka]

Jedna členka naší rodiny a její manžel se nedávno rozhodli opustit Církev i se svými malými dětmi. Tato zpráva naši rodinu velmi zarmoutila. Během několika následujících týdnů jsme se snažili přizpůsobit nově vzniklé situaci.

Dny, které následovaly po tomto jejich oznámení, byly naplněny úzkostí, slzami a vroucími modlitbami k Nebeskému Otci. Jednou z okamžitých odpovědí na mé modlitby bylo, že musím každý týden chodit uctívat Boha v chrámu. Jako studentku a zároveň zaměstnanou manželku a matku mě tato odpověď znepokojovala, ale rozhodla jsem se, že tohoto nabádání budu poslušna, jak nejlépe budu schopna.

Jednou večer, po obzvlášť náročné směně v práci, jsem silně pocítila, že toho dne musím jít do chrámu. Požádala jsem syna, aby mě doprovodil na předobřady.

Když jsme dorazili do chrámu, rozdělili jsme se. Když jsem vykonávala zástupnou práci za několik sester a naslouchala slíbeným požehnáním, přemohly mě emoce. Nemohla jsem se zbavit myšlenek na naše rodinné příslušníky, kteří z Církve odešli.

Když jsem skončila, oblékla jsem se, došla do uvítací místnosti a posadila se. Záhy jsem si však uvědomila, že si budu muset sednout jinam, abych uviděla syna, až bude vycházet z pánské šatny.

Přesedla jsem si, ale na každém místě jsem se cítila nepohodlně – až jsem se nakonec posadila na pohovku naproti stěně poblíž vchodu do chrámu. Zrovna jsem si vzala písma, abych se pokusila uklidnit, když jsem pohlédla směrem ke stěně.

Visel tam obraz Spasitele v téměř životní velikosti, jak v náručí drží ovečku. Duch mi náhle připomněl, že ačkoli možná mám pocit, že moji milovaní členové rodiny jsou ztraceni, pro našeho Spasitele ztraceni nejsou.

„Kdyby někdo z vás měl sto ovec, a ztratil by jednu z nich, zdaliž by nenechal devadesáti devíti a nešel by na poušť k té, kteráž zahynula, až by i nalezl ji?

A nalezna, vložil by na ramena svá s radostí.“ (Lukáš 15:4–5.)

Máme dál rádi ty, kteří sešli z cesty, a modlíme se za ně. Když mě ale přepadne smutek, vzpomenu si na tento zážitek s nadějí, že jednoho dne ti, kteří se ztratili, najdou s pomocí milujícího Spasitele cestu zpět.