„Křesťanská služba obměkčila srdce a otevřela dveře na Korsice“, Liahona, leden 2026.
Křesťanská služba obměkčila srdce a otevřela dveře na Korsice
Misionáři, kteří dorazili na tento středomořský ostrov, byli odhodláni vyzývat místní obyvatele, aby přišli ke Kristu, a tak jim nabídli, že jim budou všemožně pomáhat.
Starosta města Bastia si byl velmi dobře vědom toho, že misionáři, kteří stojí před ním, jsou cizinci. Proč, říkal si v duchu, tito mladí muži přicházejí z jiných zemí a nabízejí jeho lidem na ostrově Korsika pomoc?
Po krátké odmlce jejich nabídku přijal a řekl jim, aby se druhý den brzy ráno dostavili a vymalovali mu jeho malý hotel.
Tito mladí muži dostáli svému slibu a dorazili v 7 hodin ráno, nedočkaví a připravení vymalovat starostův hotel na tomto malebném středomořském ostrově u francouzského pobřeží.
Když starosta později onoho dne dorazil do hotelu a našel misionáře, kteří navzdory slunečnímu žáru stále ještě pracovali, užasl, když je tam uviděl, jak řekl Jake Lowry, jeden z misionářů, kteří tam tehdy sloužili.
Bratr Lowry poznamenal, že starosta, kterého ohromila ochota misionářů se dřít, aby mohli pomoci neznámým lidem, zmírnil svůj odmítavý postoj a řekl jim, aby si s ním sedli a pověděli mu, co potřebují.
Misionáři mu vyprávěli o evangeliu a vysvětlili mu, že jejich cílem je lidem z Korsiky žehnat. Pověděli mu, že mají obtíže najít byt, protože místní obyvatelé jsou vůči cizincům obezřetní. O několik měsíců dříve byli všichni misionáři z ostrova z bezpečnostních důvodů odvoláni. Tito misionáři však tuto oblast nyní znovu otevřeli pro misionářskou práci.
Starosta starším naslouchal. „Druhý den ráno,“ řekl bratr Lowry, „nám zajistil dobře situovaný byt a napsal nám laskavý vzkaz.“
„[Toho večera, když jsme se zabydleli v novém bytě,] se u nás zastavili dva slušně oblečení zástupci z kanceláře starosty, aby nás přivítali a ujistili, že jsme ve městě vítáni a v bezpečí,“ vyprávěl bratr Lowry.
Zanedlouho začal starosta i jeho manželka navštěvovat nedělní shromáždění odbočky, kde se jim moc líbil zpěv náboženských písní. Brzy nato se starostova žena dala pokřtít.
Úrodná půda
Z těchto prostých počátků na začátku 90. let 20. století zapustila Církev na tomto ostrově, známém jako rodiště Napoleona Bonaparta, kořeny. Misionářská práce začala záhy vzkvétat. Po třech měsících se nedělních bohoslužeb na nádherném shromažďovacím místě, které zajistil starosta, účastnilo již více než 40 lidí.
„S odstupem času vidíme, že se v načasování a způsobech zakládání Církve na Korsice projevovala ruka Páně,“ řekl Richard W. Thatcher, tehdejší president Francouzské misie Marseille, která je nyní Francouzskou misií Lyon.
Ale vybudovat si na tomto ostrově pevné postavení nebylo snadné. Dřívější snahy umístit sem misionáře se setkávaly s odporem a nebezpečnými výhrůžkami. „Na počátku 90. let 20. století sílily protifrancouzské nálady rodilých Korsičanů,“ vysvětlil bratr Thatcher.
Rodáci z Korsiky dávali najevo svou nelibost vůči cizincům tím, že pomocí podomácku vyrobených bomb ničili zahraniční podniky i nemovitosti. „Nebylo neobvyklé,“ řekl tehdejší misionář Darin Dewsnup, „slyšet ve městě každý den několik výbuchů. Nebyli jsme sice Francouzi, ale nebyli jsme ani Korsičané.“
Čtyři misionáři, kteří na Korsice působili, byli před tímto nebezpečím varováni, ale když v jejich čtvrti vybuchla bomba, byli z ostrova staženi do jiné části misie v pevninské Francii.
„Naši misionáři už na ostrově nebyli,“ řekl bratr Thatcher s tím, že tento nezdar byl příležitostí k poučení a růstu.
Odpovědí byla křesťanská služba
Misionáři se s cílem lépe pochopit nebeské záměry věnovali studiu života a služby Spasitele, aby tak lépe poznali Jeho způsoby. Studovali Jeho skutky naplněné službou a soucitem, mezi něž patřilo nasycení druhých, jejich uzdravování a projevy lásky k nim. Došli k závěru, že k tomu, aby si získali důvěru lidí a dokázali sloužit Pánovým způsobem, je důležitá služba.
S obnoveným záměrem sloužit byli v březnu 1992 vysláni tři misionáři, aby na Korsice znovu zahájili práci. Tentokrát byli posláni do druhého největšího města ostrova – Bastie. Tam se rozhodli, že se budou s lidmi setkávat přirozeně, místo aby klepali na dveře, což někdy mezi tamějšími obyvateli vyvolávalo obavy.
„Naše modlitby byly zodpovězeny. Uvědomili jsme si, že prostřednictvím služby můžeme místním lidem dávat najevo své upřímné záměry a obměkčit srdce těch, kteří se zdráhají bavit s cizinci,“ řekl bratr Thatcher.
Tito noví misionáři se místním lidem představili a nabídli jim, že jim budou všemožně pomáhat. Odplevelovali rodinné zahrady, opravovali auta a v případě starosty natřeli omšelý hotel. Často takto nacházeli přátele a druzí jejich snahu oceňovali. Téměř vždy je lidé vybídli, aby si k nim sedli, dali si sklenici „limonata“ (limonády) a pověděli jim něco o své církvi, řekl bratr Thatcher. A dodal: „[Zanedlouho] se štěstěna dramaticky obrátila v náš prospěch.“
Jedno z prvních doporučení na možné zájemce vedlo k tomu, že se dala pokřtít rodina Lotaových, což pak vedlo k dalšímu doporučení. Když misionáři vstoupili do domu těch, na něž získali doporučení, matka oné rodiny, která se již dříve modlila, aby poznala pravdu, „padla na kolena a plakala s vděčností Pánu za to, že zodpověděl její modlitby“.
Překonání rozdílností
Misionáři na začátku služby v Bastii sloužili jako dobrovolníci v hlavní katolické nemocnici, ale její duchovní představený poté, co zjistil, jakého jsou vyznání, jejich službu odmítl. Zdráhal se nechat v nemocnici působit příslušníky jiných křesťanských církví.
O několik měsíců později, v květnu 1992, se během jednoho zápasu fotbalového šampionátu zřítila velká část stadionu, přičemž zahynulo 19 lidí a tisíce vážně zraněných diváků skončily v nemocnici.
Když se na Korsice zřítil fotbalový stadion, přičemž zahynulo 19 lidí a tisíce lidí byly zraněny, misionáři věnovali mnoho hodin poskytování péče pod dohledem v místní nemocnici.
Foto: Craig Peterson
Oběti neštěstí nemocnici ochromily. Zranění fotbaloví fanoušci zaplnili nemocniční pokoje a byli umístěni i podél chodeb. Někteří byli letecky přepraveni na francouzskou pevninu, aby se o ně postarali tam. Onen duchovní představený, který zoufale potřeboval schopné dobrovolníky, si vzpomněl na kartičku s kontaktem, kterou mu misionáři zanechali, a zavolal jim s žádostí o pomoc.
Misionáři po dobu 36 hodin běhali od úkolu k úkolu a pomáhali pod dohledem s nejrůznějšími druhy naléhavé péče, jako například se zavěšováním nitrožilních kanyl, přikládáním škrtidel, čištěním a úklidem pokojů nebo s přemísťováním zraněných. Členům odbočky, kteří byli při zřícení stadionu zraněni, dali kněžské požehnání.
Když duchovní představený sledoval neutuchající úsilí misionářů, svolal je, provedl je po nemocnici a řekl pacientům, že tito misionáři jsou muži Boží a že jim mají dovolit, aby raněným udíleli požehnání.
Bratr Thatcher vzpomíná: „Svou službou jsme si získali úctu a obdiv vysoce postaveného představitele města a významné církevní autority.“ Řekl, že toto úsilí obměkčilo srdce druhých a pomohlo překonat odmítavý postoj místních lidí. „To bylo pro úspěšnost našeho úsilí hlásat evangelium rozhodující.“
Jason Soulier, který v roce 2024 sloužil jako president Francouzské misie Lyon, řekl: „Zázraky týkající se růstu Církve na Korsice pokračují i v dnešní době, navzdory různým komplikacím. V roce 2024 se 14 členů odbočky Bastia vydalo do chrámu Paříž ve Francii, aby tam několik dní vykonávali chrámovou práci. Jednalo se o největší skupinu, která se z tohoto odlehlého středomořského ostrova do chrámu vydala. S pomocí starších manželských párů sloužících na misii na plný úvazek a pěti energických starších a sester Pán dál žehná tomuto ostrovnímu ráji tím, že přicházejí nově obrácení.“