Svatostánek a oběť

Když Bůh přikázal Mojžíšovi postavit v táboře Izraelitů svatostánek, prohlásil přitom, jaký je účel svatostánku: „Abych bydlil u prostřed nich.“ (Exodus 25:8.) Boží přítomnost uvnitř svatostánku představovala archa úmluvy („truhla smlouvy“) – dřevěná truhla pokrytá zlatem, která obsahovala písemný záznam Boží smlouvy s Božím lidem. Byla uchovávána v té nejsvatější místnosti v samotném nitru svatostánku, oddělená od zbývající části svatostánku závojem. Tento závoj může symbolizovat naše oddělení od Boží přítomnosti v důsledku Pádu i naši cestu zpět k Němu – prostřednictvím Spasitele.

Víme pouze o jedné další osobě, která kromě Mojžíše mohla do této svatyně svatých (viz Exodus 26:34) vstoupit – jednalo se o vysokého kněze (velekněze). Podobně jako ostatní kněží i on musel být nejprve omyt a pomazán a oblečen do posvátného oblečení symbolizujícího jeho úřad. Jednou za rok – v den, který se nazýval Dnem smíření – vysoký kněz, než vstoupil sám do svatostánku, přinesl v zastoupení lidu oběti. U závoje zapálil kadidlo. Vonný kouř vystupující k nebi představoval modlitby lidí vystupující k Bohu. Poté vysoký kněz, který nesl krev ze zvířecí oběti, prošel závojem a přistoupil k trůnu Božímu, jenž byl symbolizován truhlou smlouvy.

Když si uvědomíte, co víte o Ježíši Kristu a o Jeho úloze v plánu Nebeského Otce, rozumíte nyní tomu, jak nás svatostánek směruje ke Spasiteli? Právě tak jako svatostánek a truhla, která byla uvnitř, představovaly Boží přítomnost mezi Božím lidem, tak i Ježíš Kristus představoval Boží přítomnost mezi svým lidem. Podobně jako vysoký kněz byl i Ježíš Kristus Prostředníkem mezi námi a Bohem Otcem. Prošel závojem, aby se za nás mohl přimlouvat mocí krve své vlastní oběti.

Některé aspekty svatostánku Izraele vám mohou připadat povědomé, zvláště pokud jste již obdrželi vlastní obřady v chrámu. Chrám je dům Páně – Pánův příbytek mezi Jeho lidem. Podobně jako svatyně svatých ve svatostánku představuje i celestiální místnost v chrámu Boží přítomnost. Abychom tam mohli vstoupit, musíme být nejprve omyti a pomazáni. Máme na sobě posvátné oblečení. Uzavíráme smlouvy. Modlíme se u oltáře, odkud modlitby vystupují k Bohu. A nakonec procházíme závojem do Boží přítomnosti.

Snad tou nejdůležitější podobností mezi novodobými chrámy a dávným svatostánkem je skutečnost, že oba typy budov, pokud je správně pochopíme, posilují naši víru v Ježíše Krista a naplňují nás vděčností za Jeho smírnou oběť. Bůh si přeje, aby všechny Jeho děti vstoupily do Jeho přítomnosti; přeje si mít „království“ kněží a kněžek (Exodus 19:6). Ale naše hříchy nám v dosažení tohoto požehnání brání, neboť „žádná nečistá věc nemůže přebývati s Bohem“ (1. Nefi 10:21). A tak Bůh Otec seslal Ježíše Krista, který je náš „nejvyšší kněz budoucího dobrého“ (Židům 9:11). On pro nás rozhrnuje závoj a uschopňuje všechny z Božího lidu, aby přistoupili „směle… k trůnu milosti, [aby] dosáhli milosrdenství“ (Židům 4:16).

V dnešní době je účelem chrámů i něco více než jen získání oslavení pro nás samotné. Poté, co přijmeme vlastní obřady a uzavřeme smlouvy s Bohem, můžeme jednat za své předky a přijímat obřady v jejich zastoupení. V určitém smyslu se můžeme do určité míry stát takovými, jako byl vysoký kněz v dávné době – a onen Veliký Vysoký (Nejvyšší) kněz – a otevírat druhým cestu do Boží přítomnosti.

Zásadám usmíření a smíření nás mocně učí dávná praktika zvířecích obětí, která existovala již dlouho před zákonem Mojžíšovým. Adam a Eva přinášeli oběti. Rozuměli tomu, že tyto oběti symbolicky odkazovaly na oběť Spasitelovu. A učili o tom své děti.

Symbolika zvířecí oběti byla pravděpodobně zvlášť hluboká v Den smíření (hebrejsky „Jom kipur“), který dávný Izrael zachovával. Požadavek vykonávat tento každoroční obřad byl uveden v Levitiku 16:30: „V ten den očistí vás [kněz], abyste očištěni byli; ode všech hříchů svých před Hospodinem očištěni budete.“ Díky tomu mohla Boží přítomnost dál zůstávat mezi lidem. Tohoto usmíření bylo dosaženo prostřednictvím rozmanitých obřadů. V rámci jednoho z obřadů byl jako oběť za hříchy lidu zabit kozel a vysoký kněz přinesl krev kozla do svatyně svatých. Později vysoký kněz vložil ruce na živého kozla a vyznal hříchy dětí Izraele – čímž symbolicky přenesl tyto hříchy na kozla. Kozel byl poté z tábora Izraele vyhnán.

Při těchto rituálech kozlové symbolizovali Ježíše Krista a zastupovali hříšný lid. Hříchu nesmí být umožněno vstoupit do Boží přítomnosti. Než aby Bůh hříšníky zahubil nebo vyhnal, poskytl jinou možnost – kozla, který byl namísto toho zabit nebo vyhnán. „Kozel ten zajisté ponese na sobě všecky nepravosti jejich.“ (Leviticus 16:22.)

Symbolika těchto rituálů poukazovala na způsob, který Bůh připravil, aby nás přivedl zpět do své přítomnosti – na Ježíše Krista a Jeho Usmíření. Spasitel „nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl“, vskutku „nepravosti všech nás“ (Izaiáš 53:4, 6). Zastupoval nás, dal svůj život, aby zaplatil trest za hřích, a poté přemohl smrt skrze své Vzkříšení. Oběť Ježíše Krista byla „[velikou] a poslední [obětí]; ano, nikoli [obětí] člověka ani zvířete“, ale obětí nekonečnou a věčnou (Alma 34:10). On byl naplněním všeho, na co dávné oběti poukazovaly.

A proto poté, co byla Jeho oběť dokončena, řekl: „Nebudete mi již obětovati proléváním krve; ano, oběti vaše… skončí. … A budete mi přinášeti jako oběť srdce zlomené a ducha zkroušeného.“ (3. Nefi 9:19–20.)

Když tedy ve Starém zákoně narazíte na pasáže o obětech a o svatostánku (nebo později o chrámu) – a najdete jich hodně – pamatujte na to, že prvořadým účelem toho všeho je posílit vaši víru v Mesiáše neboli Ježíše Krista. Propojujte to, co čtete a o čem se dozvídáte, s tím, jak uctíváte Boha v Jeho domě. Nechť se vaše srdce a mysl obracejí k Němu. Přemítejte o tom, co vykonal, aby vás mohl přivést zpět do Boží přítomnosti – a co uděláte vy, abyste Ho následovali.