Kdo si ještě vzpomene

I když jsou „poslední dny“ na naší planetě někdy kruté, i když jsme snad připraveni přijmout vše, co bude předcházet Druhému příchodu našeho Spasitele, stále více procházím zkušenostmi, které těmto hrůzostrašným koncům nenasvědčují.

Minulý týden mi zazvonil telefon: „Dobrý den, jste u nás vedena jako dobrovolnice,“ ozval se mírumilovný ženský hlas. „Chceme vás poprosit o malou službu. U nás v domově žije paní, která trpí Alzheimerovou chorobou. Příští týden pořádáme výlet do lázeňského města Luhačovice. Tato žena by ráda jela s námi, ale netrefila by zpátky k autobusu ani k nám do domova,“ pokračoval mírný hlas. „Tak vás chceme poprosit, zda byste ji na výlet doprovodila. Byla by opravdu moc šťastná.“ Duch Svatý okamžitě přikývl. Jsem vždy ráda, když můžu sloužit.

Píše se rok 2007. Sedím na lavičce v parku. Je nádherný slunečný den. Připravuji si lekci do Nedělní školy, a tak jsem si vzala všechny materiály, abych si je tady na čerstvém vzduchu mohla prostudovat. Tu si ke mně přisedne starší dáma. „Co to čtete?“ ptá se s patřičnou zvědavostí. „Knihu Mormonovu,“ odpovím bez zaváhání. „Oh, to znám, to je ta sekta,“ odpoví pohrdavě. „Mnohokrát se mi snažili ti vaši mladí misionáři vysvětlit, že je tato kniha pro lidstvo velmi důležitá, že se tam také jako v Bibli mluví o Ježíši Kristu,“ pokračuje nelaskavě. „Ovšem vždy jsem jim řekla na rovinu, že mě, jako bývalou vynikající tanečnici, do žádné církve nedostanou!“

„Vy jste tancovala?“ ptám jsem se bezelstně. „Měla jste tanec ráda, byla jste šťastná?“

„Ano, bylo to nejkrásnější období v mém životě,“ povzdychne si žena. „Vždy jsem v sobě při tanci měla takový nádherný pocit, jako by mě někdo nadnášel. Jezdila jsem se souborem i do zahraničí. Nikdy jsem se nezajímala o to, ve kterém městě se nacházím, nebo jací tam žijí lidé. Začala jsem vydělávat velké množství peněz. Když jsem se dostala na vrchol své slávy, spadla jsem z pódia a velmi ošklivě jsem se zranila. Po dlouhém léčení jsem musela soubor opustit, protože bych nemohla podávat takové výkony jako předtím. Zhroutil se mi svět.“

V tichosti zadržuji slzy. Tato žena totiž zažila stejný pád ze žebříku slávy jako já. Díky tomuto pádu jsem však tehdy našla Boha.

„Určitě máte nějaké vzpomínky, které byste snad s někým chtěla sdílet,“ ptám jsem se nesměle.

„Ano, sice si nepamatuji žádné historické památky, neměla jsem ani žádné velké přátelské vztahy, ale víte, na co neustále musím myslet? Jsou to ty chvíle, kdy jsem měla pocit, že mě někdo nadnáší. Ano, tyto chvíle si často snažím vyvolat znovu, ale přiznám se, že se mi to nedaří.“

„Můžu vám něco přečíst z Knihy Mormonovy?“

„NE! O Ježíši Kristu slyším odmalička, vidím v tom ovšem jen pohádku pro ty, kteří si neumějí vysvětlit realitu. Už musím jít,“ říká rychle. Vstane a kráčí ladnými pohyby pryč. Ano, jsou to kroky tanečnice.

Píše se rok 2024. Je sobota 12. října. Vcházím do dveří, kde na mě někde vzadu pravděpodobně čeká moje svěřenkyně. Ošetřovatelky mě vítají a podávají mi ruku. „Tam vzadu, v tom zeleném křesle, na vás čeká paní Agnes.“

„OH, tanečnice, OH!! Pamatujete si na mě?!!“ vyjeknu radostí, s pocity, jako bychom se potkaly nedávno.

„Ne, nepamatuji, nevím, kdo jste.“

Samozřejmě, uvědomím si svou unáhlenost, viděly jsme se tehdy pouze jednou. Ano, jednou, ale JÁ jsem na tu chvíli dodnes nezapomněla.

Nastupujeme do autobusu, paní Agnes vybere místo a prosí mě, abych si sedla vedle ní. Přiznává, že má velký strach, že se ztratí. Mlčíme. Někdy mi mlčení nevadí, ale tentokrát cítím nutnost konverzace.

Začínám běžně: „To je dnes krásné počasí, bude to krásný výlet.“

„Ano,“ přikývne žena, „moc vám děkuji, že jste se mnou. Jsem naprosto dezorientovaná a pořád se cítím tak sama.“

Potlačuji slzy. Kdyby znala Spasitele, nikdy by se sama necítila. Oh, nemůžu tady brečet jak malá holka, mám přece zodpovědnost.

„Jsme na místě!“ zavelí ošetřovatelka. „Autobus nás vyzvedne opět zde ve 13 hodin!“ Vystupujeme a procházíme nádhernými ulicemi s překrásnou architekturou. „Toto město bylo vystavěno v roce 1901,“ sděluje nám průvodce.

„Nádhera!“ vzdychne paní Agnes. „Neumíte si představit, jak jsem šťastná, že jsem tady s vámi se všemi,“ dodává tiše s neskrývanou pokorou. „Můžeme se podívat i do galerie s obrazy?“ ptá se nesměle. Přikývnu s radostí. Miluju umění. Byla jsem samozřejmě připravena, že půjdu kamkoliv, kam bude chtít paní Agnes. Je to JEJÍ výlet. Úzkými uličkami se dostáváme do galerie, procházíme kolem fontány, navštěvujeme také prameny s léčivou vodou. Na zpáteční cestě prosíme veselého kolemjdoucího, aby nás vyfotil. Radost a vděčnost paní Agnes nemá hranice.

Cestou zpátky obě mlčíme, ne proto, že by nebylo o čem mluvit. Naše mlčení je přemoženo tichým hlasem Ducha Svatého.

Po výstupu z autobusu mě ošetřovatelka žádá, abych ještě paní Agnes ohřála oběd, než se rozloučíme. Paní Agnes mě pak prosí, abych oběd rozdělila na dva talíře, že jí bude lépe chutnat.

„Můžeme se před jídlem pomodlit?“ ptá se paní Agnes nesměle.

„Samozřejmě,“ odpovídám.

„To je dobře, že věříte v Boha a že vám modlitby nevadí,“ říká tiše, než si strčí první sousto do úst. Pak říká: „Pamatuji si, že jsem si kdysi přisedla k jedné ženě na lavičku v parku, chtěla se mnou mluvit o Ježíši Kristu a já jsem se jí vysmála. Pak jsem se odstěhovala ke své dceři a tuto ženu jsem už nikdy nepotkala. Přihodilo se mi neštěstí, měla jsem úraz. Postupně jsem začala hledat smysl života a uvěřila v cestu Spasitele. Přiznám se vám, že si od té doby moc přeji, abych tuto ženu potkala. Abych jí řekla, že Spasitele miluji, že vím, že jsem byla zlá na svět, protože jsem musela skončit s kariérou. Měla jsem pocit, že jsem ztratila úplně všechno, a v tomto zoufalství jsem zůstávala dlouhá léta. Kdybych však tuto ženu znovu potkala, vše bych jí vysvětlila.“

Tentokrát opravdu nedokážu slzy zadržet.

„Ta žena jsem já, paní Agnes,“ říkám přes slzy. „Můžu vám něco přečíst z knihy, která je tak důležitá pro celý svět?“

„To snad není možné!!! To jste opravdu vy? Bůh je OPRAVDU VŠEMOHOUCÍ? OPRAVDU MĚ VYSLYŠÍ, KDYŽ SE BUDU MODLIT S ČISTÝM SRDCEM? To se mi snad jen zdá!!!“

„Můžu Vám něco přečíst z Knihy Mormonovy?!“

„Samozřejmě,“ říká paní Agnes tiše. A tak čtu verše z písem, které jsem nalistovala náhodou, a v ten den už ani jedna z nás nevezme žádné sousto do úst a já čtu a čtu a čtu. Při odchodu zaslechnu jen tiché „děkuji“.

A to je konec příběhu, který se udál, děje a bude dít po tváři naší Země. Budou to příběhy, které se odehrají v malých komůrkách nebo venku na lavičkách. Zkrátka kdekoliv, kde bude v tu chvíli Pán chtít.

Když jsem paní Agnes znovu navštívila, opět mě nepoznala, ale dokázala srdceryvně vyprávět o Bohu, o Spasiteli, o Jeho apoštolech a o Jeho Druhém příchodu. Jak je možné, že si žena s Alzheimerem na Ježíše Krista vzpomněla? Zaslechla jsem láskyplnou odpověď Ducha Svatého: „PROTOŽE PAMĚŤ SRDCE JE VĚČNÁ.“