V srdci pociťuji pokoj

Junya Mizoguchi, Kjóto, Japonsko

Jako student zdravotnické školy jsem měl pocit, že na své církevní povolání a zároveň na studium nemám čas. Ale už v mládí jsem se naučil, že služba a poslušnost Božích přikázání vede ke šťastnému životu.

Když jsem začal dospívat, přemýšlel jsem o tom, že z Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů odejdu. Ale zároveň jsem si uvědomoval, že se neřídím všemi zásadami Církve. Rozhodl jsem se, že pokud mám z Církve odejít, chci z toho mít dobrý pocit.

A tak jsem se rozhodl, že se budu snažit být poslušen všeho, čemu evangelium učí. Pak, pokud budu v nitru pociťovat, že toto učení nedává smysl, budu moci odejít, aniž bych si něco vyčítal.

Celou svou „mocí, myslí a silou“ (Nauka a smlouvy 4:2) jsem se snažil být poslušen toho, čemu Pán učí, a pozorně jsem sledoval, co z toho vzejde. Díky této zkušenosti jsem prožil období naplněné štěstím do takové míry, jakou jsem téměř nikdy předtím nezažil. Pociťoval jsem, že když zůstanu v Církvi, budu moci vést šťastný život a vědět, co je to pravé štěstí.

Po tomto zážitku jsem se rozhodl jít na misii a dělit se s druhými o pokoj, který jsem pociťoval v srdci. Bez ohledu na zkoušky, kterým jsem měl čelit, jsem zjistil, že když se budu modlit k Bohu, bude mě posilovat, dodávat mi naději a pomáhat mi pochopit příčinu mých těžkostí.

Co mám dělat?

Po misii, zatímco jsem studoval na zdravotnické škole, jsem každý den trávil spoustu času na praxi. Potom jsem do dvou nebo do tří do rána dělal domácí úkoly. Pak jsem si předtím, než jsem další den ráno vyrazil znovu na praxi, dopřál trochu spánku.

V té době jsem sloužil jako sborový president Mladých mužů. Studovat a zároveň se věnovat svému církevnímu povolání pro mě bylo velmi obtížné. Uvědomoval jsem si však, že když svého povolání zanechám, nebudu moci učit mladé muže o tom, jak je důležité kráčet po Boží cestě, ani obdržet požehnání, která pro mě Bůh má připravena.

„Co mám dělat?“ zeptal jsem se Nebeského Otce. „Jsem fyzicky i psychicky na dně a nemyslím si, že si vedu tak, jak by sis přál, abych si vedl.“

Po modlitbě jsem pocítil útěchu. Měl jsem pocit, že mi Bůh říká: „Čas, který nyní trávíš tak usilovnou prací, je pro tebe důležitý. Tvůj nabitý program je možná obtížný, ale pokud tuto zkoušku nyní překonáš, využiji tě k tomu, abych v budoucnu požehnal a pomohl mnoha dalším.“

Tato odpověď mi dodala ujištění, že mé úsilí má smysl, a že pokud vytrvám, budu moci v budoucnu vykonat něco výjimečného.

Přiznal jsem mladým mužům, jak je pro mě škola náročná. Ale také jsem jim řekl, že Církev a evangelium jsou důležité a mají být středem našeho života, a to i když čelíme těžkostem. Řekl jsem jim, jak moc je mám rád, a také, že se usilovně snažím vykonávat své povolání, protože oni jsou pro mě stejně důležití jako mé studium. Když pocítili, že to, co říkám, je pravda, vstoupily jim do očí slzy.

Požehnán za službu

Zatímco jsem dále sloužil mladým mužům a učil je evangeliu, hodně jsem přemýšlel o jejich komplikovaných pocitech během dospívání, kdy chodili na shromáždění a učili se evangeliu. Zaměřoval jsem se na jejich duševní zdraví a pomáhal jsem jim s jejich individuálními potřebami.

Služba mladým mužům mi pomohla vypěstovat si schopnost sledovat lidi kolem sebe a všímat si u nich drobných změn. Nyní, když pracuji jako zdravotní bratr a starám se o desítky pacientů, využívám tuto schopnost při komunikaci s druhými.

„Ten pacient říká, že opravdu chápete jeho pocity,“ říkají mi spolupracovníci. Nebo mi jeden pacient například řekl: „Podle mě se s vámi snadno mluví.“

Služba v církevních povoláních je pro mě požehnáním i doma. Naučil jsem se upřednostňovat svou manželku, protože jsem se naučil být méně sebestředný.

„Kdybych byl Nebeský Otec,“ ptávám se sám sebe, „jak by tuto rodinu posiloval On a co mám dělat já, abych toho dosáhl?“

A protože studuji evangelium celým srdcem, vím, jak a proč učit své děti tomu, že Církev je důležitá. S manželkou víme, jak duchovně vyživovat naši rodinu, protože své učení zakládáme na učení Spasitelově.

Když se řídím Pánovým učením a naslouchám Jeho nabádáním, pociťuji v srdci naději a pokoj. Pán je po mém boku po celou dobu a žehná mi prostřednictvím mé poslušnosti a mých povolání žehnat a pomáhat druhým. Bez ohledu na zkoušky chci žít tak, abych dokázal dělat to, co si Ježíš Kristus přeje (viz 2. Nefi 32:3).