Útěk z Vietnamu

Ilustrace: David Green

Jedné slunečné dubnové neděle roku 1975 vstoupil do jednoho místního sborového domu ve válkou zmítaném Vietnamu Nguyen Van The, president saigonské odbočky. Okamžitě ho obklopili členové odbočky, jimž se ve tváři zračila frustrace i naděje. „Presidente The! Presidente The!“ volali. „Co jste se dozvěděl?“

„Všechno, co vím, vám povím po shromáždění svátosti,“ odvětil. Vybídl shromážděné, aby zachovali klid. „Dostanete odpověď na všechny své otázky.“

Vietnam byl po celá desetiletí rozdělenou zemí. Konflikt vypukl krátce po druhé světové válce. Americké síly bojovaly po boku Jižního Vietnamu proti komunistické vládě Severního Vietnamu téměř deset let, ale vysoké ztráty na životech vedly k tomu, že se Američané z války stáhli. Nyní se severovietnamské síly blížily k Saigonu, hlavnímu městu Jižního Vietnamu.

Když president The vstoupil do kaple a posadil se v přední části místnosti, slyšel dunění dělostřelecké palby. Válka, která přivedla tolik vietnamských Svatých ke znovuzřízenému evangeliu, nyní tuto odbočku rozdělovala.

Po shromáždění president The Svaté informoval, že Velvyslanectví Spojených států je ochotno členy Církve evakuovat. Členové odbočky trvali na tom, aby se rodina presidenta Theho okamžitě evakuovala, aby se on mohl plně věnovat evakuaci všech ostatních.

Manželka presidenta Theho Lien a jejich tři děti spolu s její matkou a sestrami odletěly ze Saigonu o několik hodin později.

Následujícího dne president The a další Svatý, Tran Van Nghia, nasedli na motorku, aby vyhledali pomoc u Mezinárodního červeného kříže. Brzy však narazili na tank s velkým dělem, který se rychle valil směrem k nim.

Nghia strhl řízení a sjel ze silnice a spolu s presidentem Them slezli do příkopu, aby se schovali. Tank s rachotem projel kolem nich.

Saigon byl nyní v rukou Severního Vietnamu.

O týden později, v květnu 1975, vystoupila Le My Lien z přeplněného autobusu ve vojenském táboře poblíž kalifornského San Diega na západním pobřeží Spojených států. Před ní se rozprostíralo rozlehlé stanové město, které poskytovalo přístřeší 18 000 vietnamských uprchlíků.

Lien neměla žádné peníze a anglicky mluvila jen málo. A musela se postarat o své tři děti, zatímco stále čekala na zprávy z Vietnamu o svém manželovi.

Během první noci v táboře se Lien ze všech sil snažila, aby její děti měly pohodlí. Tábor jí neposkytl žádné přikrývky a pouze jedno lůžko. Její synové, Vu a Huy, se tísnili na lůžku, zatímco děťátko spalo v houpací síti, kterou Lien vytvořila z prostěradla a gumiček.

Lien si neměla kam lehnout, a tak spala vsedě na kraji lůžka a opírala se přitom o stanovou tyč. Noci byly chladné a její zdravotní stav se zhoršoval. Brzy jí diagnostikovali tuberkulózu.

Neustále se modlila o to, aby její manžel zůstával silný, a věřila, že pokud ona dokáže přežít své útrapy, pak i on přežije ty své. Od té doby, co utekla ze Saigonu, o něm nic neslyšela.

Když Lien každé ráno kolébala své plačící dítě, plakala také. „Prosím,“ žádala Pána, „dej, ať zvládnu alespoň tento den.“

V roce 1976 byl president The uvězněn v Thành Ông Năm. Zoufale toužil po zprávách o své ženě a dětech, ale vše, co věděl o tom, kde se jeho rodina nachází, pocházelo z telegramu od presidenta Hongkongské misie: „Lien a rodina v pořádku. U Církve.“

The si nyní, po více než roce, kladl otázku, kdy bude zase volný.

Život v zajateckém táboře byl ponižující. The a jeho spoluvězni obývali chatrče zamořené krysami. Spali na postelích z ocelových plátů. Skrovné a zkažené jídlo spolu s nehygienickými podmínkami v táboře způsobily, že muži byli náchylní k nemocem, jako je úplavice a beri-beri.

Převýchova k přijetí zásad nové vlády zahrnovala otrockou práci a politickou indoktrinaci. Každý, kdo porušil táborová pravidla, mohl očekávat brutální bití nebo samovazbu.

The dosud přežíval díky tomu, že se choval nenápadně a lnul ke své víře. Nějakou dobu zvažoval, že z tábora uteče. Ale pociťoval, že ho Pán zadržuje. „Buď trpělivý,“ našeptával mu Duch. „Vše dobře dopadne v Pánově příhodném čase.“

O něco později se The dozvěděl, že jeho sestra Ba dostane svolení ho v táboře navštívit. Kdyby jí dokázal podstrčit dopis pro svou rodinu, mohla by jí ho poslat.

V den, kdy ho měla Ba navštívit, čekal The v řadě, zatímco stráže prováděly osobní prohlídky vězňů před ním. Vzkaz schoval za látkovou pásku na vnitřní straně čapky. Pak do čapky vložil malý zápisník a pero. S trochou štěstí zápisník stráže rozptýlí.

Stráže si prohlédly pero a zápisník a pak ho pustily.

The brzy uviděl svou sestru a vtiskl jí do rukou dopis. Plakal, když mu Ba dávala nějaké jídlo a peníze. Věřil, že Ba jeho dopis dostane k Lien.

O šest měsíců později se Ba vrátila do tábora s dopisem. Uvnitř byla fotografie Lien a dětí. The si uvědomil, že už déle čekat nemůže.

Musel najít cestu ven z tábora a do náruče své rodiny.

Sociální služby SPD v rámci svého poslání pečovat o rodiny se dohodly se členy Církve ve Spojených státech na péči o přibližně 550 vietnamských uprchlíků, z nichž většina nebyla členy Církve. Nad Lien a její rodinou převzal záštitu Philip Flammer, profesor na Univerzitě Brighama Younga, a jeho žena Mildred. Pomohli rodině přestěhovat se z Kalifornie do utažského Prova.

Zpočátku se Lien nedařilo najít práci. Philip ji vzal do obchodu s použitým zbožím, kde se měla pokusit získat místo uklízečky. Ale během pohovoru vedoucí roztrhl její maturitní diplom v půli a řekl jí: „Tohle tady neplatí.“

Brzy si našla dočasnou práci – sběr třešní v nedalekém sadu. Poté si našla práci jako švadlena a přivydělávala si pečením svatebních dortů. S Philipovou pomocí si také vydělávala přepisováním zpráv pro studenty BYU na stroji.

Lien zůstávala navzdory těžkostem, kterým její rodina čelila, věrná Pánu. Učila své děti o moci modlitby, protože věděla, že modlitba jim může pomoci přestát jejich útrapy.

Koncem roku 1977 se Lien dozvěděla, že její manžel je v uprchlickém táboře v Malajsii. Poté, co byl konečně propuštěn z Thành Ông Năm, se mu podařilo dostat z Vietnamu na staré rybářské lodi. Nyní byl připraven se znovu setkat se svou rodinou. Jediné, co potřeboval, byl někdo, kdo by se za něj zaručil.

Lien začala pracovat ještě více hodin s cílem našetřit dostatek peněz na to, aby The mohl přijet do Spojených států.

V lednu 1978 seděla Le My Lien nervózně v autě, které mířilo na mezinárodní letiště v Salt Lake City. Poprvé po téměř třech letech se měla setkat se svým manželem.

Jakmile Lien dorazila na letiště, připojila se k dalším přátelům a členům Církve, kteří přišli Theho přivítat.

Zanedlouho ho Lien spatřila sjíždět po eskalátoru. Byl bledý a v očích měl ztracený výraz. Ale když spatřil Lien, zavolal na ni. Lien se neubránila dojetí.

Sevřela Theho v náruči. „Díky Bohu v nebi,“ zašeptala, „konečně jsi doma!“