Má cesta k Bohu

Narodila jsem se v katolické rodině, ale o Bohu jsem se mnoho nedozvěděla. Do kostela chodily pravidelně pouze maminka s babičkou v neděli brzy ráno, zatímco my ostatní pouze příležitostně: na Vánoce, Velikonoce a na pohřby blízkých lidí. Kázání jsem vůbec nevnímala, jen jsem si prohlížela obrazy kolem. Zvláště bratr se tam nudil a neustále se vrtěl, rodiče ho stále napomínali, aby seděl a poslouchal. I já se snažila poslouchat. Ale co jsem měla poslouchat? Slovům, která pan farář pronášel, jsem vůbec nerozuměla. Věděla jsem, že o Vánocích oslavujeme narození Ježíše Krista, jenž byl Syn Boží a chtěl, aby lidé byli hodní. Také lidem pomáhal, ale lidé byli zlí a na Velikonoce Ho ukřižovali. Tím moje znalost končila. Večer před spaním jsme s bratrem přeříkávali kratičkou modlitbičku, ve které jsme oslovovali anděla strážného. Spávali jsme v jedné místnosti s babičkou a ta každý večer poklekla k lůžku k tiché modlitbě. To, jak se těžce zvedala, mne a bratra bavilo a častovali jsme ji posměšky: „Babi, proč klečíš, když se pak nemůžeš zvednout?“ Babička nás nazývala bezbožníky a nikdy nás nezapomněla pokárat malou výhrůžkou: „Jen počkejte, až vám bude nejhůř, i vy budete Pána Boha volat.“

Čas plynul, babička zemřela a po několika letech, v době mého dospívání, moji rodiče vážně onemocněli. Byla jsem však mladá a věřila ve všemocnou medicínu. V neděli ráno jsme s bratrem spěchali na vlak a jeli do Brna do nemocnice za maminkou. Návštěvy byly tehdy pouze dvě hodiny a jen ve středu a v neděli. Tatínek, který byl v invalidním důchodu, jezdil za maminkou ve středu. Rodiče se vyléčili, byť ne bez následků. Maminka prodělala tuberkulózu kyčelního kloubu a po téměř dvou letech pobytu v nemocnici se vrátila domů s jednou nohou o pár centimetrů kratší. Kyčelní kloub byl zpevněn tak, že již nebyla schopná normálně sedět a ohýbat se, tenkrát totiž ještě endoprotéza neexistovala. Tato doba mne poněkud změnila. Bylo mi tehdy 17 let, bratr byl o rok mladší. Zatímco jiná děvčata mého věku se zajímala o módu a o kluky, já přemýšlela, co budu vařit na oběd a večeři.

Když se maminka vrátila, bylo mi 19 a já měla „konečně“ čas na zábavu. Seznámila jsem se s mužem, vdala se a měla děti. Žila jsem běžným spokojeným životem. Pak ale maminka opět onemocněla, tentokrát rakovinou. Léčba byla neúspěšná a koncem léta roku 1990 se maminka vrátila z nemocnice, aby mohla dožít doma. Pracovala jsem tehdy jako doručovatelka tisku na zkrácenou pracovní dobu, a tak jsem už kolem desáté hodiny mohla být u maminky a pečovat o ni. Bylo to velmi náročné období, mým dětem bylo 5, 9 a 13 let. Péči o ně převzal většinou manžel s pomocí starší dcery, která vodila ráno do školky malého bratra. Já jsem se domů vracela až večer poté, co k rodičům přijel lékař, aby dal mamince morfinovou injekci, po níž mohla spát. Lékař přijížděl mezi 17. a 19. hodinou. Pak zůstávala maminka na starosti tatínkovi a já šla domů. Bylo to tak těžké, vidět maminku trpět bolestmi a prožívat bezmoc ve chvílích, kdy nebylo možné jí pomoci. Doma jsem se snažila nedávat na sobě znát, co mě trápí. Chtěla jsem, aby mne děti viděly veselou. Byl začátek prosince a já se cítila úplně vyčerpaná, zdeptaná, i když se mi manžel snažil pomáhat, jak mohl. Spolu s dcerami připravovali večeři, prali prádlo, dělali školní úkoly, ale vnitřní klid mi dát nemohli. Trápila mne otázka, proč moje maminka, která byla tak hodná a kterou všichni měli rádi, musí tolik trpět. Cesta od rodičů do mého domova trvala asi deset minut pěší chůze, a když jsem šla opuštěnou ulicí, měla jsem najednou pocit, že je to nad mé síly. Tehdy jsem si vzpomněla na babičku a na její slova: „Až vám bude nejhůř, budete Boha volat,“ a já tehdy ve tmě poprvé nahlas oslovila Nebeského Otce.

Nejprve jsem se omlouvala, že se neumím modlit, že neznám žádnou modlitbu, ale že moc prosím o Jeho pomoc, že se cítím na dně. A stal se zázrak. Jakmile jsem toto řekla, pocítila jsem vnitřní klid, jako by mi někdo řekl: „Ty to zvládneš! Už to nebude dlouho trvat.“ Ten těžký balvan, který mne tolik tížil, byl náhle pryč.

Přišla jsem domů s úsměvem a obdivovala vánoční výzdobu, kterou děti a manžel připravili. Maminka zemřela týden před Vánoci, samozřejmě mi bylo moc líto jejího odchodu, ale už jsem věděla, že smrt neznamená konec a že Bůh je a slyší nás.

Po dlouhé době jsem šla do kostela na mši za zemřelou matku, ale nic zvláštního jsem tam necítila, všechno mi připadalo tak neosobní, tak vzdálené tomu, co jsem pocítila tehdy cestou domů.

Uplynulo několik let a u našich dveří zaklepali misionáři, přišli ještě několikrát a pozvali nás na nedělní shromáždění. Šla jsem tam jen tak ze zvědavosti, ale hned jak jsem vstoupila do místnosti, měla jsem pocit, jako kdybych se po delší době vracela domů. Měla jsem velké štěstí, že při mé první návštěvě shromáždění v Třebíči měl proslov Otakar Vojkůvka. Jeho osobnost mne přímo okouzlila. Za pár měsíců jsem se rozhodla nechat pokřtít. Nastal ale problém. Křest znamená celá se ponořit do vody, ale já se vody vždycky bála. Jako malá jsem se topila, a nikdy jsem se proto nenaučila plavat. Nadešel den křtu a já si nebyla jistá, jestli to dokážu. Křest se konal v Třebíči na Laguně a já se klepala strachem. Přišel za mnou bratr Jan Pohořelický, nynější president kůlu, pohlédl mi do očí a řekl slova, která jsem pocítila tehdy večer, když jsem se vracela od nemocné maminky: „Ty to zvládneš.“ Zvládla jsem to a od té chvíle uplynulo 29 let.