Jsem dost dobrý?

William Randall (Randy) Cone, Maryland, USA

Myslel jsem si, že naleznu víru, lásku a duchovní pravdu prostřednictvím alternativního životního stylu. Nestalo se tak. Našel jsem je v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů a v chrámu.

Když jsem v 60. letech 20. století dospíval, zuřila válka ve Vietnamu. John F. Kennedy zahynul při atentátu, stejně jako Martin Luther King ml. a Robert Kennedy. Bouřil jsem se proti rodičům a všem tradicím a institucím té doby. Nechtěl jsem se oženit ani přivést děti na svět, který je tak násilný, nečestný a dysfunkční.

V prvním ročníku jsem zanechal studia na střední škole, přestěhoval se do čtvrti Haight Ashbury v kalifornském San Franciscu a v letech 1969 až 1972 jsem žil jako hippie. Pobýval jsem v komunách, bral jakoukoli práci, kterou jsem našel, a přijal idealistický a hédonistický životní styl, včetně užívání drog.

mladý muž s dlouhými vlasy a plnovousem — Randy si o svém životě jako dospívající myslel, že nemá šťastnou budoucnost. „Bouřil jsem se proti rodičům a všem tradicím a institucím té doby,“ říká.

Zároveň jsem hledal víru, lásku a duchovní pravdu. Meditoval jsem, studoval různá náboženství a bral si z nich vše, co mi připadalo pravdivé nebo hodnotné. Veškeré mé hledání však skončilo pocitem marnosti. Můj bratr John o mém hledání věděl, a tak mi poslal Knihu Mormonovu.

„Musíš si to přečíst,“ napsal mi John, který do Církve vstoupil již dříve.

Když mě kvůli četbě Knihy Mormonovy vyhodili z práce na čerpací stanici, pomyslel jsem si: „Ta nemůže být dobrá.“ A knihu jsem zahodil.

Nedlouho poté mi John řekl, že přijede do oblasti Sanfranciského zálivu s pěveckou skupinou z Univerzity Brighama Younga.

„Moc rád bych tě viděl,“ řekl a navrhl, abychom se setkali u kalifornského chrámu Oakland.

Často jsem chrám vídal, když jsem v noci projížděl oblastí kolem zálivu. Duchovně mě oslovil, a tak jsem si o něm přečetl a chtěl jsem se podívat dovnitř. Jednou brzy ráno jsme se s Johnem setkali na chrámovém pozemku. Popovídali jsme si a on pak řekl, že nastal čas, aby jeho skupina vstoupila do chrámu.

„Randy, ty do toho chrámu nebudeš moct jít,“ řekl mi John.

„Já vím, jsem hippie,“ odpověděl jsem, „ale studoval jsem východní náboženství, jsem vegetarián, žiju v komuně, kde se o všechno dělíme, a mám 20 dolarů. Kolik může stát vstupné?“

„Mnohem víc než to,“ odpověděl John. „Nejsi dost dobrý.“

V té době jsem se považoval za někoho, kdo je intelektuálně, filozoficky a duchovně na výši. Jak bych mohl nebýt dost dobrý?

Naplněn nadějí

Rodiče několik let nevěděli, kde jsem. Byli to dobří lidé, kteří se mi snažili poskytnout to nejlepší možné vzdělání, a byli mými rozhodnutími pochopitelně zklamáni. Když tatínek onemocněl, maminka mě přesvědčila, abych se vrátil domů do Washingtonu D.C. Když jsem tam dorazil, John mi našel místo v pracovní skupině, která stavěla chrám Washington D.C.

Netušil jsem to, ale zařídil, abych pracoval se skupinou navrátivších se misionářů. Ohromilo mě, že John Howell, hlavní předák, požádal na začátku každého pracovního dne některého člena týmu, aby se pomodlil – něco, co jsem v pracovních skupinách, se kterými jsem dříve pracoval, nikdy neviděl.

Jednou v práci se několik z nás snažilo namontovat jedny těžké vstupní dveře chrámu, když vtom spadly a rozmáčkly mi prst, takže byl tenký jako desetník. John ke mně přispěchal, podíval se mi na prst, požádal někoho o trochu posvěceného oleje a dal mi požehnání. Prst se mi zahojil tak rychle, že jsem ani nemusel navštívit lékaře.

Při jiné příležitosti jsem dostal žiletku a bylo mi řečeno, abych z betonové podlahy seškrábal zbytky nečistot.

„Proč?“ zeptal jsem se jednoho člena naší pracovní skupiny. „Copak tady nepoloží koberec?“

„Randy, ty nevíš, čí je to dům, že ne?“ odpověděl. „Zdokonalujeme ho pro toho Dokonalého.“

Svět se utápěl v cynismu, zatrpklosti, nenávisti a strachu, ale příklad a učení mladých mužů, s nimiž jsem pracoval, mě naplňovaly nadějí. Když se mnou členové skupiny mluvili o tom, čemu věří, věděl jsem, že jsou upřímní a nic nepředstírají. Věnovali dva roky svého života službě druhým a byli to racionální optimisté. Přál jsem si, aby jejich učení bylo pravdivé. Měl jsem pocit, že získávám světlo a poučení, o které jsem usiloval, a že mě Pán duchovně připravuje.

John Howell mi navrhl, abych se setkal s misionáři na plný úvazek. Místo toho jsem se rozhodl, že mě bude učit můj bratr a jeden z jeho přátel, další navrátivší se misionář. Když mě učili, chtěl jsem nevyvratitelný důkaz z vnějšku, že to, čemu se učím, je pravda. Bez tohoto důkazu jsem o žádné další diskuse nestál.

Když jsem se jich zeptal, jak poznali pravdu, odpověděli: „Četli jsme, modlili jsme se a pocítili jsme svědectví od Ducha Svatého.“ Řekli mi, že totéž svědectví potřebuji i já.

Toho večera jsem se vydal do lesíka nedaleko svého bydliště. Nevím, jak dlouho jsem se modlil, ale modlil jsem se s naprostým záměrem. Opakovaně jsem Bohu kladl tytéž čtyři otázky: „Je Kniha Mormonova slovo Boží? Zjevili jste se – Ty a Tvůj Syn – Josephu Smithovi? Je toto pravá Církev Ježíše Krista? Jsem dost dobrý na to, abych byl členem?“

Odpověď na každou otázku zazněla v mé duši šeptem – „Ano“ – čtyřikrát. Tento šepot doprovázely klidné a vznešené pocity.

Se skloněnou hlavou na kolenou v modlitbě a smáčený slzami jsem zvolal: „Pokud je toto odpověď, kterou mi dáš, pak ji přijímám a svůj život plně zasvětím Tobě a tomuto evangeliu, tak jak mi ho zjevíš.“ Slovy nelze vyjádřit myšlenky, pocity a pravdy, které mě obklopily.

Svědectví, které jsem toho večera obdržel, bylo nevyvratitelné a je stejně silné nyní, jako bylo tehdy. A od chvíle, kdy jsem pronesl onu modlitbu, mi Bůh tyto odpovědi potvrdil tisíci zázračnými a praktickými způsoby.

autor jako mladý muž — „Církev je zázrak,“ říká Randy; zde na fotografii měsíc po svém křtu. „A můj život v Církvi byl a je zázračný.“

V nitru mi hořel oheň

Brzy poté, co jsem se dal v roce 1974 pokřtít, jsem se se svým bratrem Johnem zúčastnil své první generální konference v Salt Lake City. Překvapilo mě, když se starší Boyd K. Packer (1924–2015) z Kvora Dvanácti apoštolů, který se tři týdny před konferencí setkal s mou tetou v New Yorku, ve svém nedělním dopoledním proslovu zmínil o Johnovi a o mně.

Starší Packer citoval mou tetu: „Dva z mých synovců vstoupili do vaší Církve. Nemohu ani uvěřit tomu, jakou změnu to v jejich životě způsobilo.“

Díky této hluboké změně (viz Alma 5:14) ve mně vzplál oheň, o který jsem se chtěl podělit s druhými. Brzy jsem se ocitl v Idahu jako misionář na plný úvazek. V polovině misie mi zemřel tatínek, který byl mým největším hrdinou a nejlepším přítelem. Maminka zavolala mému presidentovi misie a požádala, abych přijel domů a pronesl smuteční řeč. Když president misie ponechal rozhodnutí, zda odjedu, na mně, řekl jsem mu, že se chci 24 hodin modlit a postit, než se rozhodnu.

Té noci jsem měl sen. Zjevil se mi tatínek. Vedli jsme spolu nádherný a přínosný rozhovor, v němž mi řekl: „Synu, zůstaň na misii.“

Poslechl jsem tatínkovu radu a zůstal.

mladý muž jako misionář — Randymu v nitru díky hluboké změně, která následovala po jeho obrácení, „vzplál oheň“, o který se chtěl dělit s druhými jako misionář na plný úvazek.

Šest měsíců po misii jsem držel maminku za ruku, když vydechla naposledy. O několik desetiletí později našla moje žena Lisa v jedné staré krabici dopis od mých rodičů. Táta mi ho napsal v době, kdy jsem sloužil na misii, ale zemřel dříve, než ho stačil poslat.

„Naše srdce bylo, je a vždy bude plné lásky k tobě. Uvědomuji si, že vše nebylo vždy dokonalé, ale takový je život. … Kristus neřekl: ‚Následujte mne a bude to snadné.‘ Řekl: ‚Vezmi kříž svůj, a následujž mne.‘ [Matouš 16:24.] On nesl kříž, ale my všichni máme své třísky. A na tom, jak se s nimi vypořádáme, bude možná záviset naše místo v nebi. Synu, máme tě moc rádi.“

To, co jsem hledal

Když jsem vyrůstal, byl jsem na rodiče hrubý, ale nikdy jsem nepochyboval o jejich lásce. Od té doby, co jsem našel Církev, jsem se jim usilovně snažil děkovat a ctít je.

Dne 17. února 2018, dva týdny předtím, než byl chrám Washington D.C. uzavřen kvůli renovaci, jsem byl připečetěn ke svému otci a matce, 42 let poté, co prošli závojem na věčnost. Můj nejstarší syn William zastupoval mého otce a Lisa zastupovala mou matku. Pociťoval jsem, že moji rodiče, kteří k sobě byli připečetěni již dříve, tam byli oba v duchu.

V chrámu nacházíme pouta, která nás navždy spojují s našimi blízkými. Tím jsem si jist.

Když jsem byl mladý, nechtěl jsem se oženit ani mít děti. Ale dnes je manželka, děti a vnoučata mým největším pokladem. Církev je zázrak a zázračný byl a je i můj život v ní. S Josephem Smithem říkám: „Kdybych byl nezažil to, co jsem zažil, sám bych tomu nevěřil.“

Před padesáti lety jsem jako stavební dělník pracoval na stavbě chrámu Washington D.C. Byl jsem přesvědčen, že můj život nemá šťastnou budoucnost. Dnes jsem v tomtéž chrámu obřadním pracovníkem, neboť jsem přijal Pánovu výzvu následovat Ho, obdržet od Něj uzdravení, přijmout Jeho obřady a snažit se stát takovým, jako je On.

manželé stojí spolu a usmívají se — Randy a jeho manželka Lisa slouží v chrámu Washington D.C., který Randy před 50 lety pomáhal stavět.

Znovuzřízená Církev není žádná teorie, filosofie ani pouhé společenství či kultura. Je to pravá Církev našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

Myslel jsem, že to, co hledám, najdu v San Franciscu. Nestalo se tak. Nalezl jsem to v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů a v domě Páně, který je „nejdrahocennějším klenotem Znovuzřízení“.