Sestry Procházkovy z Rozkoše

V Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů jsme svědky krásných příběhů našich členů, kteří nalezli svou víru mnohdy zázračným způsobem.

V kongregacích napříč celou republikou máme mezi sebou jak nové členy, tak i členy dlouholeté, kteří si podrželi svou víru v nelehkých podmínkách, kdy byla činnost Církve v naší zemi nelegální. Tito věrní členové postupně přecházejí na druhou stranu závoje, ale stále mohou být naším příkladem síly, víry a odvahy. Proto bychom v této rubrice rádi zveřejňovali i jejich příběhy.

Chcete-li se podělit o vlastní příběh nebo znáte-li někoho, jehož příběh by byl pro ostatní přínosem, napište nám. Kontakty na redakci naleznete na poslední stránce místní přílohy.

Na shromáždění Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů jsem pravidelně chodila s maminkou. Moje maminka, Markéta Procházková, byla pokřtěna v létě 1948 a v té době mi bylo 7 let. Byla jsem šťastná, že jsem mohla chodit do Nedělní školy pro děti. Mezi členy a misionáři jsem se cítila dobře. Moc jsem toho nenamluvila, zato jsem velice ráda naslouchala, co se ostatní učí. V Nedělní škole to bylo zajímavé. Moc si toho sice nepamatuji, ale když nás děti učila moje maminka, vždy namalovala něco na tabuli a my děti to namalovaly do svých sešitů a pod malůvkou se napsalo něco ze Žalmů, Přísloví, Kazatele nebo jiných knih Bible. V Primárkách – byla to vždy sobota – jsme my děti závodily a ten, kdo vyhrál, dostal obrázkový sešit se zvířátky. Vzpomínám si, jak jsem vyhrála a dostala několik roztomilých povídání s obrázky. Také bývaly ještě jiné hry a představení, které si vymýšleli misionáři. Do Nedělní školy jsem chodívala velmi ráda, ale mnoho jsem si ji neužila, neboť američtí misionáři museli brzy naši zemi opustit.

Než misionáři odjeli, jeden z nich, jménem Reed N. Glauser, navrhl mé mamince, aby mě nechala pokřtít. A tak jsem byla v zimě 1949 pokřtěna. To bylo pro mě velkým štěstím, požehnáním a ochranou. Když jsme se už nemohli shromažďovat, vychovávala mě moje maminka v evangeliu doma v soukromí. Stále někde sbírala církevní časopisy a návody, podle kterých mě učila. Musela je přizpůsobit tak, aby to můj mladý rozum chápal a aby to bylo zajímavé, přijatelné a poučné. Pomáhala mi učit se, jak plnit úlohy z písem a vylepšovat si je vlastními malůvkami. To vše bylo pro mě přitažlivé. Jak veliká byla maminčina láska ke mně, když mě učila evangeliu i přesto, že měla svoje těžkosti a zkoušky!

Nikdy mě v mém mládí, ani později, nezanedbávala. Jak jsem byla vychovávaná v evangeliu, tak jsem rostla ve víře a důvěře v Pána. Když jsem potřebovala od Něj pomoc, tak přišla, ať to bylo v učení, nebo v práci mezi lidmi. Vždy jsem se snažila mít na paměti učení mé maminky. Jako by byla mým andělem strážným, jako bych ji všude cítila. Od té doby jsem prošla mnoha proměnami, pokušeními i strastmi, ale vždy jsem cítila kárající i milující ruku Boží. Prožila jsem krásné mládí se svou drahou maminkou, která mě vychovala v evangeliu.

Děkuji Pánu za evangelium, jež mě v mém životě, když dodržuji přikázání, moc pomáhá. Jsem vděčná za projevy moci a zájmu Nebeského Otce a Jeho Syna Ježíše Krista ke mně. Jsem vděčná za požehnání kněžství v mých nemocech i starostech.

Vím, že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je jedinou pravou Církví na zemi, která byla znovuzřízena prostřednictvím Proroka Josepha Smitha. Věřím v dnešního proroka, presidenta Russella M. Nelsona, který nás vede podle zjevení a inspirace od Boha, a podporuji ho, stejně jako podporuji ostatní autority a muže Boží.