Požehnání roku 1836 a těžkosti roku 1837

V lednu 1836, když se stavba chrámu blížila k závěru, začali Svatí zakoušet duchovní požehnání plynoucí z chrámu, který se nacházel v jejich středu. Bylo jim slíbeno, že v chrámu Kirtland budou obdarováni mocí (viz Nauka a smlouvy 38:32, 38). Toto zaslíbení odráželo to, co v Novém zákoně řekl Spasitel svým apoštolům v Jeruzalémě. Po svém Vzkříšení jim řekl, že nemají odcházet kázat, dokud nebudou obdarováni „mocí s výsosti“ (Lukáš 24:49). Jeho apoštolové pak obdrželi tuto moc v den letnic, kdy na ně sestoupil Duch jako valící se vítr prudký. „I naplněni jsou všickni Duchem svatým, a počali mluviti jinými jazyky.“ (Skutkové 2:2, 4.)

V lednu 1836 se Joseph Smith setkal s dalšími církevními vedoucími, aby se modlili, vzájemně si udělili požehnání a vyřídili církevní záležitosti. Poté, co vedoucí požehnali Proroku Josephovi, měl Joseph vidění celestiálního království. Spatřil Nebeského Otce a Ježíše Krista, Adama a Abrahama, své rodiče (kteří dosud žili) a staršího bratra Alvina, který zemřel bez křtu. Joseph se dozvěděl, že „všichni, kdož zemřeli bez poznání tohoto evangelia, kdož by ho přijali, kdyby jim bylo dovoleno zůstati, budou dědici celestiálního království Božího“ (Nauka a smlouvy 137:7).

O dva měsíce později, 27. března 1836, se Svatí shromáždili v chrámu Kirtland, aby ho zasvětili. Naslouchali Josephově zasvěcovací modlitbě, v níž žádal Nebeského Otce, aby přijal chrám Kirtland jako místo, kde by se Spasitel mohl projevovat svému lidu (viz Nauka a smlouvy 109:5). Svatí, směstnaní v tomto posvátném prostoru, zazpívali píseň „Duch Boží“. A jednohlasně zvolali: „Hosana! Hosana! Hosana Bohu a Beránku!“

Při zasvěcení a během následujícího týdne se jim dostalo duchovních požehnání. Postili se, modlili, přijímali svátost, umývali jeden druhému nohy a měli vidění. Pociťovali moc uschopňující je k tomu, aby vyšli a kázali evangelium. Byli obdarováni mocí z výsosti.

Tím ale duchovní projevy nekončily. 3. dubna 1836 se Spasitel zjevil svým dvěma služebníkům. „Závoj byl sňat z mysli naší a oči porozumění našeho byly otevřeny,“ řekl Joseph Smith a Oliver Cowdery. „Viděli jsme před sebou Pána stojícího na hrazení kazatelnice; … [řkoucího]: Já jsem první i poslední; jsem ten, kdo žije, jsem ten, kdo byl zabit; jsem přímluvcem vaším u Otce.“ (Nauka a smlouvy 110:1–4.)

Po Spasitelově návštěvě se Josephovi a Oliverovi zjevili Mojžíš, Elias a Eliáš a předali jim klíče, které jim měly umožnit kázat evangelium Ježíše Krista a shromažďovat Izrael, žehnat zemi díky Abrahamově smlouvě a pečetit rodiny (viz verše 11–16).

Těmito úžasnými projevy však příběh o událostech v Kirtlandu nekončí. Rok po zasvěcení chrámu se společenství začalo tříštit. Mezinárodní hospodářská krize vedla ve Spojených státech k obrovské nezaměstnanosti. Po celé zemi krachovaly banky, což byl případ i jedné malé banky, kterou založili církevní vedoucí v Kirtlandu, aby podpořili rozvoj místní obce. Joseph Smith a další vedoucí Církve se zoufale snažili zachránit ekonomickou situaci jejich společenství. Vlna globální hospodářské krize však byla příliš velká. Lidé začali přicházet o práci a domov. Mnozí začali reptat proti Bohu a Církvi. Proč Pán dopustil, aby Jeho lid ekonomicky zkrachoval? Někteří si začali šeptat a poté nahlas prohlašovat, že Joseph je padlý prorok.

Na jednom shromáždění v chrámu Kirtland v létě roku 1837 promluvil v nepřítomnosti svého syna Joseph Smith starší, patriarcha Církve. Zatímco mluvil, jeden z odštěpenců se ho snažil odtáhnout od řečnického pultu. Když William Smith svého otce bránil, jeden z jeho kolegů apoštolů Williamovi vyhrožoval, že ho zabije mečem. Williama obklopilo několik dalších mužů s noži a pistolemi. Chrám, který byl ještě před rokem posvátným a duchovním místem, byl nyní místem násilí, svárů a chaosu.

Když se Joseph Smith vrátil do Kirtlandu, většina členů Církve mu vyjádřila podporu jako prorokovi, ale z Kvora Dvanácti byli odvoláni tři apoštolové. Ekonomické problémy se změnily v problémy duchovní. O několik málo měsíců později Pán Josephovi řekl, aby Kirtland s ohledem na bezpečí své rodiny a vlastního života opustil.

Očitá svědectví lidí vyprávějí o těžkostech oné doby. Vilate Kimballová, manželka apoštola Hebera C. Kimballa, poslala dopis svému manželovi, který tehdy sloužil jako jeden z prvních misionářů v Anglii. „Bez pochyb tě to zabolí u srdce,“ napsala Heberovi a vyprávěla mu o odštěpencích. „Tvrdí, že věří v Knihu Mormonovu a v Nauku a smlouvy, ale svými skutky to popírají.“

Vilate věděla, že Joseph není dokonalý. Během hospodářské krize v Kirtlandu se dopustil chyb. A měla dál ráda mnohé z těch, kteří se odštěpili. V událostech roku 1837 však spatřovala hlubší ponaučení: „Pán praví, že ten kdo nedokáže snést ukázňování, ale zapírá Ho, nemůže být posvěcen.“

V tomtéž dopise Marinda Hydeová připojila vzkaz adresovaný svému manželovi Orsonovi, který byl rovněž apoštolem sloužícím v Anglii. Marindin starší bratr byl jedním z oněch apoštolů, kteří Církev opustili. „Takovéto období v Kirtlandu, které nyní máme, jsi dosud nezažil, neboť se zdá, že veškerá vzájemná důvěra je pryč,“ napsala.

Proč si připomínáme tragédii z roku 1837, a nikoli jen triumf z roku 1836? Protože je zřejmé, že tato dvě období od sebe nelze oddělit. A tak tomu je i v našem životě. Bůh nám všem dopřává období plná duchovních požehnání, období, kdy promlouvá k naší duši a vede nás za ruku po cestě smlouvy. Dává nám období stability; období, kdy máme dostatek, a ještě nazbyt; období, kdy je naše rodina zdravá a šťastná; období, kdy máme nablízku přátele, kteří jsou s námi ve spojení. Všichni zažíváme chvíle, které připomínají rok 1836.

Bůh však nikdy neslíbil, že budeme prožívat jen rok 1836. Pro každého z nás přichází i rok 1837. Přichází s ekonomickou nestabilitou, kdy máme obavy, odkud vůbec vezmeme nějaké peníze. Přichází s osobní nestabilitou, kdy se v rodině vyskytnou náhlá onemocnění, chronické nemoci, deprese nebo úzkosti. Přichází se společenskou nestabilitou, kdy se nám přátelé vzdálí nebo nás zradí.

Pokud nebudeme pamatovat na své zážitky z roku 1836 – chvíle, kdy jsme v životě pociťovali ruku Páně – může nám rok 1837 přinést duchovní nestabilitu. Může nás pokoušet k tomu, abychom říkali: „Tohle za to nestojí.“ Může nás pokoušet k tomu, abychom říkali: „Bůh mě nemá rád.“ Může nás pokoušet k tomu, abychom říkali: „Joseph Smith nebyl prorok“ nebo „president Nelson není prorok Boží“. Může nás pokoušet k tomu, abychom říkali: „Cesta smlouvy není pro mě.“

Pokud ale vynaložíme duchovní úsilí, abychom pamatovali na rok 1836 a duchovně v něm setrvávali, pak i tehdy, když budeme zažívat zkoušky roku 1837, budeme moci být přesto zakotveni ve víře v Ježíše Krista, budeme moci přesto vědět, že Bůh nás miluje, a budeme moci přesto vědět, že Znovuzřízení evangelia a Církve Ježíše Krista je skutečné a že Pán vede svou Církev prostřednictvím svých vyvolených služebníků.