Skutky Boží byly zjeveny

O několik dní později jsem měla naplánované vyšetření na neurologii, ale onoho lednového rána má starší sestra Kylie pocítila nabádání, že mě mají odvézt na pohotovost do nedaleké nemocnice. Lékaři rychle nařídili počítačovou tomografii (CT) a první z několika lumbálních punkcí za účelem snížení tlaku mozkomíšního moku. Druhý den jsem byla dvakrát na vyšetření magnetickou rezonancí. Pak mě vyšetřoval oční specialista.

„Kolik prstů vidíte?“ zeptal se a zvedl několik prstů kousek před mým obličejem. Neviděla jsem nic.

Po vyšetření dospěl k závěru, že mám příznaky jak idiopatické intrakraniální hypertenze, tak zánětu zrakového nervu. Ani jeden z těchto stavů by totiž sám o sobě mé potíže plně nevysvětloval. Vysvětlil mi, že vzhledem k rozsahu mé ztráty zraku může rekonvalescence trvat déle než rok a že se mi zrak nemusí zcela vrátit. Předepsal mi vysokou dávku intravenózních steroidů a dalších léků.

Když odešel, rozplakala jsem se. Maminka mě uklidňovala: „Pokud se teď nedokážeš opřít o svou víru, můžeš se spolehnout na tu naši.“

Třetí den mého pobytu v nemocnici si neurolog vyžádal MRV (magnetickou rezonanční venografii) páteře a mozku pro zjištění případného nádoru či nějaké neprůchodnosti. Ve 4:00 ráno, dva dny poté, co jsem se probudila slepá, začalo mé pětihodinové vyšetření MRV. Má rodina se za mě v to ráno společně postila a modlila. Můj otec, který každou noc spal vedle mě na lavici v nemocničním pokoji, mi dal další požehnání – druhé z několika požehnání, které jsem obdržela.

Když se mě radiologický asistent zeptal, zda bych chtěla během vyšetření poslouchat nějakou hudbu, požádala jsem o písně od své oblíbené zpěvačky. Nasadil mi do uší sadu gumových sluchátek a hlavu mi zafixoval pomocí obličejové síťky, aby se nepohnula. Přitom ovšem o sluchátka zavadil, a tak mi téměř vypadla z uší. Když MRV začalo, hudbu jsem skoro neslyšela.

Čím déle vyšetření trvalo, tím větší horko jsem uvnitř tubulárního zobrazovacího přístroje pociťovala. Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, mi bylo řečeno, že si vedu skvěle a že to bude ještě chvíli trvat. Ale cítila jsem se vyděšená a rozrušená z horka, hlasitých zvuků a toho zafixování, kvůli kterému jsem se nemohla hnout.

V tiché modlitbě jsem zvolala: „Nebeský Otče, prosím, dej mi útěchu.“ Cítím se tak sama. Potřebuji Tvou pomoc. Potřebuji svou rodinu.“

Vzápětí mi v uších zazněl tichý akord klavíru. Byla to jedna z mých oblíbených písní, kterou na klavír hrává moje mladší sestra Morgan. Nečekala bych, že ji uslyším z uvolněných sluchátek a přes hluk přístroje. Zdálo se, že Morgan je tam se mnou, a už jsem si nepřipadala sama. Hluk utichl. Přestalo mi být horko. Pocit stísněnosti mě opustil.

Připadala jsem si, jako bych byla mimo své tělo a nadnášela mě hladina nějakého moře někde ve vesmíru. Cítila jsem se obklopena Boží láskou a láskou mé rodiny. Z čista jasna jsem byla úplně klidná. Došlo k tomu v 7:30 ráno, v tu dobu, kdy se za mě moje rodina začala postit. Zbytek onoho pětihodinového vyšetření MRV uběhl jakoby v okamžiku, ze kterého mě vyrušila slova: „Máme hotovo.“

Láska, která mě při tomto zážitku naplnila, mě zanechala v slzách, ale také zmírňovala mé vyčerpání, které jsem pociťovala po zbytek mého pobytu v nemocnici. Nevěděla jsem, zda se mi zrak vrátí, ale věděla jsem, že Bůh byl se mnou a mou modlitbu vyslyšel. Po čtyřech dnech mě z nemocnice propustili.

Během následujících dvou týdnů jsem se každý den vracela do nemocnice na kontrolu a pro léky a sledovala jsem, jak se můj zrak mění – tmavě šedá se měnila na světlejší šedou, za prsty před obličejem jsem začala vidět obrysy postav, oranžová šmouha na televizi se postupně měnila v květinu. Každé sebemenší zlepšení bylo pro mne výhrou.

Dva týdny po propuštění testy ukázaly, že jsem se z naprosté slepoty vrátila k téměř dokonalému zraku v obou očích.

„Bronwyn, jak k tomu došlo?“ zeptal se můj oční lékař.

„No, modlili jsme se a dostala jsem požehnání,“ odpověděla jsem.

„Tak to je zázrak!“ řekl. „Něco takového jsem nikdy neviděl. K takovýmto výsledkům jsme se neměli dostat dříve než za šest měsíců.“

Později mi řekl, že pacientům, kteří takto oslepnou, se jen zřídkakdy znovu vrátí normální zrak. Během několika týdnů jsem se z jednoho z jeho nejhorších případů stala jeho nejlepším případem.

Na konci roku 2022 vybrali vedoucí ve sboru mého otce téma sboru na rok 2023. Inspirovali se učením presidenta Russella M. Nelsona, který o rok dříve řekl: „Usilujte o zázraky a očekávejte je.“

V té době si můj otec myslel, že toto téma by mohlo pomoci členům sboru, kteří se potýkali s těžkostmi. Netušil, že se pro naši rodinu stane tak osobním.

Téma znělo „Následujte světlo Kristovo“. „Očekávejte zázraky! Očekávejte radost!“

Po dvou letech vidím lépe než před ztrátou zraku. Každý den děkuji Nebeskému Otci za zázrak, který pro mne vykonal, a za neochvějnou víru naší rodiny. V této zkoušce se projevilo Boží dílo. Získala jsem silnější svědectví, více si vážím života a chovám větší lásku k Bohu i k rodině a přátelům.

Dnes dělám vše, co je v mých silách, i jako umělkyně, abych co nejlépe využila požehnání, dary a radost, které mi Bůh dává – abych Ho oslavovala a žehnala druhým.