Jsem smutná

Savannah si přetáhla přikrývku přes hlavu. Dnes měla opravdu špatný den.

Ve škole se nedokázala na nic soustředit. Cítila se unavená, frustrovaná a smutná. Jako by ji v žaludku tížil kámen a nešlo se ho zbavit. Na konci dne už si jen přála zalézt pod stůl a schovat se.

V poslední době byla Savannah smutná téměř neustále. Kamarádky se jí snažily zlepšit náladu, ale ji někdy netěšila ani jejich společnost. Vždy působily tak vesele. Někdy si říkala, že jim bez ní bude lépe.

Co se to se mnou děje? nechápala Savannah. Proč nemohu být šťastná jako všichni ostatní?

Připadala si chladná a osamělá jako ty šedivé mraky venku. A teď se jí chtělo už jen spát.

Savannah uslyšela, jak se dveře jejího pokoje otevřely.

„Savannah,“ oslovila ji maminka a posadila se na okraj postele, „co se děje?“

„Nic,“ řekla Savannah. „Jsem jen unavená.“

„Opravdu?“ zeptala se maminka. „Děláš mi starosti.“

„Nic mi není,“ odpověděla Savannah.

„Tak dobře.“ Maminka se zvedla. „Jen si pamatuj, že se mnou můžeš mluvit o čemkoli. Mám tě ráda.“

Savannah zůstala v posteli až do večeře. Tu noc nemohla usnout. V hlavě se jí neustále honily myšlenky o všem možném.

Druhý den byla Savannah stále unavená. Byl to další dlouhý den. Přišla ze školy domů a sedla si ke kuchyňskému stolu. Povzdechla si a vyhlédla z okna. Zase sněžilo.

„Savannah?“

Dívka se otočila a s překvapením sledovala, jak do místnosti vchází babička.

„Ahoj, babi,“ pozdravila ji. „Co tady děláš?“

Babička se posadila. „Maminka chtěla, abych přišla,“ řekla. „Bojí se o tebe.“

„Jsem jen strašně unavená. Nic mi není,“ řekla Savannah.

Babička se jemně usmála. „Už jsem ti někdy vyprávěla o létě, kdy jsme se s dědou stěhovali?“

„Ne, myslím, že ne,“ řekla Savannah.

„Byla jsem pořád smutná,“ vyprávěla babička. „Chtěla jsem být šťastná, ale na ničem mi nezáleželo. Připadala jsem si nesmírně osamělá.“

„Ale ty jsi měla dědečka a maminku.“ Savannah sklopila hlavu a zadívala se na své boty. „Proč by ses měla cítit osaměle?“

„Nemohla jsem přijít na to, co se děje,“ řekla babička. „Nikdy předtím jsem to nezažila. Nakonec jsem šla k lékaři.“

„Co bylo dál?“

Babička ji vzala kolem ramen. „Dozvěděla jsem se, že mám depresi.“

„Aha, a to ti bylo jen smutno?“ zeptala se Savannah.

„Ne, deprese není jen pocit smutku,“ vysvětlila babička. „Zdálo se, že ten smutek nepřechází. Měla jsem problém zvládat věci, které jsem běžně dělávala. A těžko jsem udržovala vztahy s jinými lidmi, dokonce i s vlastní rodinou. Opravdu jsem potřebovala pomoc.“

Savannah vzhlédla. „Jakou pomoc?“

„Lékař mi vysvětlil, co mi je, a společně jsme vymysleli plán, jak mi pomoci, abych se cítila lépe,“ vysvětlila babička. „Ale někdy jsem byla smutná i tak. Strávila jsem mnoho času modlitbami. Když jsem si připadala sama, představovala jsem si, že vedle mě sedí Spasitel. Myslet na Něj mi pomáhalo.“

Savannah se zadívala na sníh venku a zachvěla se. „Taky mi bývá hodně smutno. Snažím se být veselá, ale někdy to prostě nejde, a pak jsem na sebe naštvaná za to, jak mi je.“

„Já vím, broučku.“ Babička ji objala. „Taky se tak občas cítím. Ale nejsi sama. Já tě mám ráda, rádi tě mají rodiče i Nebeský Otec a Ježíš Kristus. Chápou tvou bolest a nikdy tě neopustí.“

Babička má možná pravdu, pomyslela si Savannah. Nejsem sama. Kámen v žaludku jako by ji už tolik netížil.

„Asi bych si měla popovídat s maminkou,“ řekla Savannah. „Taky mi chce pomoct.“

„To je skvělý nápad.“ Babička vzala Savannah za ruku.

Savannah se usmála a opřela se babičce o rameno. Už si nepřipadala tak chladná a osamělá.

Ilustrace: Marina Pessarrodona