„Díky chrámu“, Kamarád, září 2025, 30–31.
Pionýři v každé zemi
Díky chrámu
Tento příběh se odehrál na Vanuatu.
„Misionáři jsou tady!“ zvolal Graham. Zamával na misionáře, kteří přicházeli k jejich domu.
Maminka, tatínek a Grahamův starší bratr Nunu se dali pokřtít vloni. Graham a jeho mladší bráška Job byli na křest ještě moc malí. Ale i tak se rádi učili od misionářů.
„Dnes bychom chtěli mluvit o chrámu,“ řekl starší Hale. „Je to zvláštní budova, ve které můžete dát Bohu sliby a kde se můžete dát zpečetit se svou rodinou. To znamená, že můžete být spolu na věky.“
„Nejbližší chrám je na Novém Zélandu.“ Starší Singh jim ukázal fotografii krásné bílé budovy. „Je to dlouhá cesta. Ale ta požehnání budou stát za to.“
„Chceme tam jet,“ řekla maminka.
Grahamovi rodiče plánovali cestu do chrámu s jinou rodinou z Církve. Měly to být první dvě rodiny z Vanuatu, které vstoupí do chrámu!
Za několik měsíců nadešel den, kdy měli vyrazit na cestu. Graham poprvé letěl letadlem a užíval si to. Díval se na mraky a na oceán pod nimi. V duchu si představoval vysokou bílou budovu. Nemohl se dočkat, až ji uvidí.
Po přistání nastoupili do autobusu. Silnice byla hrbolatá a Graham byl unavený. Ale už tam skoro byli.
„Podívejte!“ Graham ukázal z okna. Byl tam chrám! Byl dokonce krásnější než na fotografiích.
Uvnitř chrámu panovalo ticho a klid. Všichni se oblékli do bílého. Graham a jeho bratři seděli chvíli v uvítací místnosti a prohlíželi si obrázky Ježíše Krista.
Pak je chrámový pracovník zavedl do pečeticí místnosti. Grahamovi rodiče klečeli u oltáře potaženého měkkou látkou. Bylo vidět, že mají velkou radost!
Graham a jeho bratři poklekli vedle maminky a tatínka. Podívali se do velkých, vysokých zrcadel na stěnách. Uviděli v nich svůj odraz, který se opakoval do nekonečna.
„Ta zrcadla vám mají připomínat, že spolu můžete být na věky,“ řekl chrámový pracovník.
Graham pociťoval radost a bezpečí. Připadalo mu, jako kdyby ho láskyplně objímal Spasitel.
Brzy nastal čas jet domů. V autobuse i v letadle Graham neustále myslel na ten výjimečný pocit, který v chrámu měl.
Za několik dní přišla velká vichřice. Vypadalo to, že se palmy snad rozlomí vejpůl!
Graham dostal strach. „Budeme v pořádku?“
„Ano,“ odpověděl tatínek. „Ale tenhle vítr je silný. Misionáři řekli, že dokud bouře nepřejde, máme se shromáždit v církevní budově.“
Graham pomohl mamince donést do kaple nějaké jídlo a přikrývky. Vítr foukal tak silně!
Uvnitř se Graham cítil o něco lépe. Byli tam všichni jejich kamarádi z Církve. Ale stále slyšel kvílení větru.
„A co náš dům?“ zeptal se Graham.
„Budeme muset počkat, až bouře přejde. Pak uvidíme.“ Maminka ho pevně objala. „Nejdůležitější je, že naše rodina je v bezpečí. Pamatuješ si, jak ses cítil v chrámu?“
Graham přikývl. „Cítil jsem se příjemně a v bezpečí.“
Tatínek se usmál. „A díky Ježíši Kristu a našemu chrámovému pečetění můžeme být spolu na věky.“
Graham si vzpomněl na hřejivý pocit pokoje, který v chrámu pociťoval. Tatínek měl pravdu. Díky Ježíši Kristu a chrámovým smlouvám mohou být jako rodina spolu na věky. A protože to věděl, všechno bude opravdu v pořádku.
Ilustrace: Eduardo Marticorena