Nevěděla, že to potřebuji

Foto: Melanie Miza

Potýkala jsem se s osobními problémy. Jednou mi nebylo dobře a moc se mi nechtělo jít na seminář. Ale řekla jsem si: „Je to můj poslední rok a musím toho využít.“

A tak jsem tam šla a povídali jsme si o tom, jak Ježíš Kristus zná každého z nás jménem. Četli jsme Nauku a smlouvy 18:10: „Pamatujte, cena duší je veliká v očích Božích.“ Když jsem si onen verš zvýrazňovala, přemohly mě emoce. Když mě přemohou emoce, hodně brečím, takže jsem to nechtěla číst znovu ve třídě.

Později se učitel zeptal: „Co vás nejvíce zaujalo a proč?“ Nechtěla jsem nic říkat, ale jedna kamarádka zmínila tento verš. Vydala svědectví o tom, že Bůh nás nenechává o samotě a že na to občas zapomínáme, ale že nás zná a bude nám vždy nablízku.

Když jsem to uslyšela, měla jsem pocit, jako by ke mně prostřednictvím mé kamarádky promlouval Nebeský Otec. Bylo to, jako by říkal: „Neodvracej se ode mne – jsem tady.“

Potom jsem si šla osušit obličej a tato kamarádka přišla za mnou. Řekla: „Nechtěla jsem nic říkat, ale pocítila jsem, že to musím udělat, protože to někomu pomůže. Nevěděla jsem, že tím někým jsi ty.“ To mi ještě více potvrdilo, že o mně Nebeský Otec ví.

Po semináři jsem šla domů a pomodlila se. Obvykle v modlitbě děkuji a pak o něco prosím. Ale tato modlitba – myslím, že to byla ta nejvděčnější modlitba, jakou jsem kdy pronesla. Pociťovala jsem v pokoji Ducha a také to, že je tam se mnou Nebeský Otec.