Příliš rozzlobená, než abych se modlila

„Nikdo mi nerozumí!“ vykřikla Gabriela a zabouchla dveře svého pokoje. Dnes měla náročný den. Ve škole se jí jeden chlapec posmíval. A když se Gabriela vrátila domů, byla nevrlá a pohádala se s Mutti (maminkou).

Gabriela sebou žuchla na postel a rozplakala se. Po tvářích jí stékaly slzy a hruď se jí svírala hněvem. Tenhle pocit se jí nelíbil.

Vzpomněla si, jak se v Primárkách učila, že se může pomodlit k Nebeskému Otci, kdykoli bude potřebovat pomoc. Chtěla se pomodlit, aby se cítila lépe, ale byla příliš rozrušená a nemohla se soustředit. Zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. Co by mohla udělat, aby se uklidnila?

Po několika vteřinách jí na mysl přišla myšlenka.

Řekni deset věcí, za které jsi vděčná.

Otevřela oči a rozhlédla se po pokoji. Na stěně visela fotografie, na které byli Mutti a Vati (tatínek, čti: faty). Gabriela měla svou rodinu ráda – i ve chvílích, kdy to mezi nimi zaskřípalo.

„Jsem vděčná za své rodiče,“ řekla.

Pak si vzpomněla na své sestřenice Gwendolyn, Lydii a na bratrance Thomase. Vždy jí půjčovali hračky a dokázali ji rozesmát. Moc ráda si s nimi hrála.

„Jsem vděčná za své sestřenice a bratrance,“ řekla Gabriela.

Pak se podívala z okna.

Slunce zapadalo a obloha byla plná nádherných barev – byla oranžová, červená, žlutá a růžová.

„Jsem vděčná za západy slunce,“ řekla Gabriela.

A pak ji napadly další věci. Byla vděčná za oběd, který měla dnes ve škole. Za své kamarády. Byla vděčná za byt, ve kterém bydlela.

Bavilo ji přemýšlet o tom, za co je vděčná! Gabriela si nikdy neuvědomovala, kolik toho má v životě dobrého.

Věděla, že nápad, aby přemýšlela o svých požehnáních, jí vnukl Duch Svatý. V srdci nyní pociťovala klid. Byla připravená se pomodlit.

„Drahý Nebeský Otče,“ řekla. „Mrzí mě, že jsem byla na Mutti naštvaná. Děkuji Ti, že jsi mi pomohl znovu pociťovat klid a radost. Děkuji Ti, že jsi seslal Ducha Svatého, aby mi připomenul má požehnání. Ve jménu Ježíše Krista, amen.“

Gabriela vyšla ze svého pokoje. Mutti a Vati byli v kuchyni a vařili večeři. Pevně Mutti objala.

„Omlouvám se, že jsem se na tebe zlobila,“ řekla Gabriela.

„Nic se neděje,“ řekla Mutti. „Děkuji ti, že ses omluvila.“

Posadili se ke stolu a požehnali jídlo. Pak dostala Gabriela nápad!

„Pojďme každý říct něco, za co jsme vděční,“ řekla.

Vati se usmál. „To je dobrý nápad!“

„Jsem vděčná za mýdlo,“ řekla Mutti.

Vati se na vteřinu zamyslel.

„Za pizzu,“ řekl. Všichni se zasmáli.

Pak přišla řada na Gabrielu. Už věděla, co chce říct.

„Já jsem vděčná za modlitbu.“

Ilustrace: Simini Blocker