Rozhodnutí jet do chrámu

Chrám, který mám nejblíže, se nachází na jiném ostrově. Abychom se tam dostali, musíme strávit 45 minut v letadle nebo 12 hodin na lodi. Nikdy předtím jsem v chrámu nebyla, a když jsem byla ve škole v posledním ročníku, maminka naplánovala, že tam pojedeme. Celý rok šetřila, abychom tam mohli jet jako celá rodina.

Naneštěstí jsme se měli vrátit domů až poté, co začne škola, což mi dělalo starosti. Vždy pro mě bylo důležité mít ve škole dobrý studijní průměr, abych mohla získat stipendium na vysoké škole. Uvažovala jsem, že do chrámu nepojedu, protože absence by mohly mít na můj závěrečný studijní průměr negativní vliv. Pak mi maminka řekla: „Proč se nepomodlíš a nepoprosíš Pána o pomoc?“

Trochu jsem se zdráhala, protože jsem se bála, ale rozhodla jsem se, že se pomodlím. Nebeský Otec mě vedl a já jsem se rozhodla do chrámu jet. Celý týden, co jsme tam byli, jsme chodili do chrámu každý den. Bylo to úžasné! Vykonávání křtů byl neuvěřitelný zážitek; velmi silně jsem pociťovala Ducha.

Nakonec se mi podařilo dokončit školu s dobrým průměrem. Blízký vztah se Spasitelem, který jsem si udržovala, mi v oné době pomáhal uchovávat si naději. Věděla jsem, že Spasitel je se mnou a dodává mi sílu. Pán si je vědom našeho úsilí, a když vše svěříme do Jeho rukou, můžeme důvěřovat, že vše dobře dopadne.

Jsem velmi vděčná, že má sestra našla odvahu a pozvala k nám domů misionáře. Ona a já jsme byly první z rodiny, kdo se dal pokřtít – mně bylo 13 a jí 15 let. Vím, že jsem milované dítě našeho Nebeského Otce. Můj pozemský otec nebyl v mém životě nikdy přítomen, ale pomáhá mi vědomí, že máme Nebeského Otce a že jsem stvořena podle Jeho obrazu. Pociťuji lásku, kterou ke mně chová; vím, že v těch nejtěžších chvílích mi stojí po boku.