Na návštěvě u královského dědečka

Gift se opřela o okraj lodi a s úžasem sledovala, jak voda s pleskáním naráží na její bok. Natáhla ruce k vlnám a vodní tříšť ji jemně šimrala na pažích. Byla to její oblíbená cesta. Byla se svou rodinou na cestě do dědečkovy vesnice a každým okamžikem se přibližovala světu, který byl divočejší a svobodnější než město, které nechávala za sebou.

Ve městě Gift zapadala mezi ostatní. Byla jednou z milionů. Občas to byl dobrý pocit – být zkrátka sama sebou, aniž by se někdo příliš staral o to, co má na sobě nebo co dělá. Ale ve vesnici jejího dědečka to bylo jiné. Tam byla Gift jedinečná. Byla to princezna – vnučka moudrého krále.

Po dvou hodinách loď zakotvila. Nejdelší část cesty je teprve čekala – šest hodin autobusem. Gift věděla, že bude unavená, ale brzy bude zase u dědečka. Díky tomu to všechno stálo za to.

Cesta byla hrbolatá. Gift se snažila zabavit tím, že se dívala na tvary mraků, které viděla z okna, a sledovala, jak kolem ní ubíhá krásná krajina. Když autobus zastavil, slunce už se sklánělo k západu. Konečně! Dědeček! Gift vyskočila z autobusu a běžela k vesnickému domku.

Snažila se uvnitř najít dědečka. Prohledala vnitřní dvůr, kde její maminka v dětství chovala kozy. Prohledávala ložnice, kde na noc vždy musela zavírat okna, aby se dovnitř nedostali komáři. Prohledala dvůr za domem, kde na sebe vždy oblékala královská roucho – zářivé šátky a papírovou korunu – aby se mohla zúčastnit vesnické rady.

Tam Gift uviděl dědečka, jak pokojně sedí na lavičce s výhledem na rodinnou zahradu. Usmála se.

„Dědečku!“ zvolala.

Dědeček se postavil a doširoka rozevřel náruč. „Moje drahá holčičko,“ zašeptal, když ji sevřel ve vřelém objetí. „Sedni si a odpočiň si se mnou.“

„Stýskalo se mi po tobě,“ řekla Gift.

„Mně se po tobě stýskalo ještě víc. Jsem rád, že jsi tady.“ Dědeček se na chvíli odmlčel a pak se zeptal: „Víš, jak je tato zahrada výjimečná?“

Gift zavrtěla hlavou.

Dědeček ukázal na strom před nimi. „Tohle je strom naší rodiny,“ řekl. Gift si všimla, že strom vypadá, že je starý a silný.

„Na dlaždicích na zemi kolem stromu jsou jména našich předků. Na svou rodinu musíme vždy pamatovat.“

Gift mnoho jmen na dlaždicích neznala. Jak může pamatovat na někoho, koho nezná? „Pověz mi o nich, dědečku,“ požádala.

Dědeček četl jedno jméno po druhém a vyprávěl Gift příběhy jejích předků. Během jeho vyprávění si Gift uvědomila, že v jistém smyslu jsou to také příběhy o ní. S těmito členy rodiny, se kterými se nikdy nesetkala, měla mnoho společného.

V tu chvíli Gift pochopila něco důležitého. Nebyly to jen vlny a země, díky kterým tu pociťovala volnost. Bylo to spojení s rodinou, které s dědečkem v této vesnici pociťovala.

Dědeček vyprávěl příběhy, až dokud se na obloze neroztančily hvězdy.

Nakonec si dědeček povzdechl. „Měli bychom jít radši dovnitř.“

„Ještě chvíli,“ řekla Gift.

Gift šla ke stromu a jemně se dotkla jeho kůry. Pak se podívala na dlaždice na zemi a vzpomněla si na příběhy jednotlivých předků. Jednoho dne navštíví chrám a vykoná za ně posvátné obřady. Díky svým předkům je teď tady. Splní svou úlohu, aby se jim tak odvděčila za dar, který jí dali.

Dědeček k ní natáhl ruku a Gift se jí chytila. Naposledy se ohlédla na rodinný strom a zamířila dovnitř, kde na ni čekali další členové její rodiny, aby ji přivítali.

Otevřít PDF

Ilustrace: Audrey Day