„Poslední masová kulička“, Kamarád, listopad 2025, 18–19.
Poslední masová kulička
To není fér! S Alexem se nikdo nerozdělil!
Tento příběh se odehrál v USA.
Alex seběhl s dupáním ze schodů a hlasitě si povzdechl.
Maminka vzhlédla od knihy. „Co se stalo?“
„Nikdo se se mnou nechce rozdělit!“ zvolal Alex. „Proč zrovna já musím být prostřední dítě?“ Alexovi bratři vždycky dostali, co chtěli. Prostě to nebylo fér.
„Jsem si jistá, že kdybys bratry hezky požádal, tak by se s tebou rozdělili,“ řekla maminka.
Alex se zamračil. „Ale já je hezky požádal!“
„Co kdybyste si zkusili nastavit časomíru? Každý z vás tak bude mít na hraní stejné množství času.“
„Časomíru jsem nastavil!“ odvětil Alex. „Ale možná nastavím dvě časomíry, abych si byl zvlášť jistý.“ Popadl druhou minutku z kuchyňské linky a vyšel po schodech nahoru. Jeho mladší bratr David hrál na televizi nějakou hru.
„Maminka říká, že se se mnou musíš vystřídat,“ řekl Alex. Nastavil časomíru na pět minut. „Až zazvoní, budu na řadě já.“
Druhý den, když si Alex i jeho starší bratr Jake chtěli zahrát hru, nastavili časomíru na přesně 30 minut pro každého z nich. Když si David a Jake hráli s kostkami, odpočítali jich pro každého přesně stejný počet. A když chtěli David i Alex poslední čokoládovou sušenku, pečlivě ji rozlomili přesně na polovinu. Alex konečně začínal mít pocit, že dostává spravedlivý podíl.
Ale pak přišla večeře…
Ten večer měli špagety s masovými kuličkami. Jake si začal na talíř nakládat těstoviny dřív, než Alex vůbec stačil popadnout lžíci.
„Hele, to není fér,“ řekl Alex. „Já mám taky hlad!“
Tatínek položil Alexovi ruku na rameno. „Alexi, jídla je tu dost pro všechny. Podívej, dám ti stejně, jako má Jake.“ Tatínek dal Alexovi na talíř těstoviny.
Poté co si jídlo požehnali, pustili se do večeře. Když Alex dojedl, měl stále hlad. Nakoukl do hrnce uprostřed stolu. Na hromadě špaget byla poslední masová kulička. Lžící si ji nabral na talíř.
„To není fér!“ zvolal David. „Ta je poslední!“
Jake ukázal na masovou kuličku vidličkou. „Já chci taky. Rozdělme si ji!“
„Rozdělit ji?“ zeptal se Alex. „Mezi nás tři? Vždyť je tak malá!“
Jake a David přikývli. „Bylo by to fér.“
Jake vzal Alexův talíř a začal pečlivě rozdělovat masovou kuličku na tři části. Alex sledoval, jak se masová kulička zmenšuje a zmenšuje.
Maminka se zasmála. „To jsou ale malé kousky!“
Tatínek se zasmál také. „Všechno nemusí být vždycky úplně přesně spravedlivé,“ řekl. „Možná bychom mohli zkusit dělit se spolu nějakým lepším způsobem, než si všechno rozdělovat rovným dílem.“
Alex se podíval na malé kousíčky masové kuličky. Bylo to trochu hloupé. Opravdu mu na té masové kuličce tolik záleželo? Možná se opravdu potřebuje naučit více se s druhými dělit.
Druhý den se Jake a Alex, když si oba chtěli hrát s kostkami, rozhodli, že něco postaví společně. Když šli David a Jake ven, Alex jim dovolil, aby se na střídačku projeli na jeho kole. A když si všichni chtěli hrát hru na televizi, Alex už nenastavoval žádné časomíry. Rozdělit se a být laskavý mu připadalo ve skutečnosti lepší než mít dokonale spravedlivý podíl.
Toho večera, když Jake i Alex chtěli u večeře poslední rohlík, Alex řekl Jakeovi, ať si ho vezme celý.
„Díky!“ Jake na něj mrkl. „Opravdu ho nechceš rozdělit na tři části?“
David a Alex se rozesmáli. „Určitě ne!“
Ilustrace: Alyssa Petersen