Záhadná plechovka

„Co to je, mami?“ Sadie vytáhla zezadu ze skříňky velkou plechovku. „Nemá na sobě žádný štítek.“

„Úplně jsem na ni zapomněla,“ řekla maminka. „V obchodě z některých konzerv odpadly etikety, takže je prodávali se slevou. Jednu jsem koupila. Říkala jsem si, že to bude nejspíš konzervovaný hrášek.“

Sadie se ušklíbla. Konzervovaný hrášek v oblibě neměla.

Maminka vzala plechovku do ruky a obrátila ji. „Brzy tomu končí trvanlivost. Radši si ji dnes dáme.“ Položila plechovku na stůl.

„Co v ní je?“ zeptal se Sadiin starší bratr Jason.

„Kdo ví?“ odpověděla Sadie. „Maminka si myslí, že je to hrášek.“

Jason plechovkou zatřásl. „To nezní jako hrášek. Já tipuju fazole.“

Sadie vnukla jeho slova nápad. Vzala lepicí pásku a fixu a na kousek papíru napsala „hrášek“ a na druhý „fazole“. Páskou papírky na plechovku přilepila.

Pak se na chvíli zamyslela a na další papírek napsala „rajčatová omáčka“.

V tu chvíli vešel do kuchyně tatínek. „Copak to tu máte?“

„Hrajeme hru,“ vysvětlila mu maminka. „Hádej, co je v plechovce.“

Tatínek vzal plechovku do ruky, silně s ní zatřásl a přičichl k ní. „Houby!“ oznámil.

Všichni zaúpěli. „Houby ne!“ vzdychla Sadie. Ty byly horší než hrášek, fazole i rajčatová omáčka. „Možná bychom tu plechovku měli prostě vyhodit.“

„Ty nejsi zvědavá, co je uvnitř doopravdy?“ zeptala se maminka.

Tatínek popadl otvírák. „Já ano!“

Když plechovku otevíral, Sadie si zakryla oči. Jakmile však odhrnul víčko, čekalo ji překvapení. Plechovka byla plná lahodného ovoce.

„Mňam!“ zvolala, když si prohlížela nakrájené hrušky, hroznové víno, třešně a broskve.

Jason přinesl misky a lžíce. „Pojďme si dát!“

Sadie si nabrala trochu ovoce do misky. „Nemůžu uvěřit, že jsme nikdo neměli pravdu,“ řekla. „Byla jsem si jistá, že uvnitř je něco nechutného.“

„Nálepkujeme někdy takto i lidi?“ zeptala se maminka.

„Jak to myslíš?“ nechápala Sadie.

Tatínek postavil svou misku na stůl. „Usuzujeme, jací jsou druzí uvnitř, ačkoli to jediné, co vidíme, je jejich zevnějšek.“

Sadie se nad tím zamyslela. „Když k nám do školy přišla Samara, myslela jsem si, že není kamarádská. Pak jsem se ale dozvěděla, že prostě nemluví dobře naším jazykem. Teď si hrajeme pořád!“

„To je dobrý příklad,“ řekla maminka.

„Někdy mám pocit, že druzí nálepkují mě,“ řekl tiše Jason. „Děti ve škole říkají, že mám dobré známky jen proto, že si mě učitelka oblíbila. Ale pravda je taková, že se hodně učím a dělám všechny domácí úkoly.“

„Nálepky mohou ublížit, co myslíte?“ nadnesl tatínek.

Jason přikývl.

Sadie dojedla poslední sousto ovoce. „Jsou ale všechny nálepky špatné? V obchodě člověk potřebuje vědět, co vlastně kupuje.“

„Máš pravdu,“ odpověděl tatínek. „Tak kdy jsou nálepky dobré?“

Jason zvedl lžíci. „Když jsou pravdivé!“

„A kdo ví, co v člověku doopravdy je?“ zeptala se maminka.

„Nebeský Otec,“ řekli Sadie a Jason společně.

„Už tomu rozumím!“ vydechla Sadie. „Jsem Boží dítě. To je pro mě to pravé označení.“

„I pro mě,“ přidal se Jason.

„I pro mne!“ řekl tatínek.

„Pro každého.“ Maminka se usmála. „Neměli bychom tedy označovat lidi na základě toho, co vidíme navenek, ani věřit nesprávným nálepkám, které sami dostáváme. Protože jen Bůh ví, jací jsme uvnitř doopravdy.“

Sadie nadepsala nový kousek pásky a přilepila si ji na svetr. „Dítě Boží,“ řekla. Usmála se. Takové označení se jí líbilo ze všeho nejvíce.

Ablihan ang PDF

Ilustrace: Róisín Hahessy