Panelová diskuse: Podněcování studentů k zapojování se do výuky

Starší Clark G. Gilbert: Děkujeme, starší Meredithe. Jak mocné poselství! A pokud staršího Mereditha neznáte, doufám, že jste pocítili jeho sílu a přesvědčení. Viděl jsem ho na pickleballovém kurtu a myslím si, že Spolek křesťanských sportovců přehodnotí svůj výběr.

Uvedu téma, o kterém zde budeme za chvíli diskutovat. A chtěl bych zmínit něco, co řekl starší Meredith. Z jeho slov je zřejmé, jak podle mě všichni víme, že efektivní učitel má na život našich studentů i na způsob, jakým se učí, velký vliv. Je ale opravdu důležité, jak postupujeme. Starší Christofferson o tom mluvil včera večer; starší Meredith to dnes zmínil znovu.

Požádali jsme vás, abyste si před těmito workshopy přečetli v příručce Učte tak, jak učil Spasitel oddíl „Vyzývejte studenty k usilovnému studiu“. [V tomto oddíle] jsme často žádáni, abychom vyzývali studenty, aby převzali zodpovědnost za své studium.

Někteří z vás už tento příběh slyšeli, takže se omlouvám. Můj spolubydlící na koleji říkal: „Clarku, mám rád tvé příběhy. Když je slyším teprve popáté nebo pošesté, stojí opravdu za to.“ Tento příběh však chci vyprávět, protože toho stále lituji a chci se podělit o chybu, kterou jsem kdysi dělal při své výuce. V hotelu Charles v Cambridgi v Massachusetts visí v každém třetím pokoji obraz, na kterém profesor stojí u tabule a kreslí na ni křídou svou podobiznu. A stálo na něm: „Doug měl rád své vlastní přednášky“, a tak studentům pořád jen kreslí obrázek sebe sama. A někdy se se studenty, protože je máme upřímně rádi, chceme podělit o to, co má pro nás osobně hluboký význam, ale někdy to může bránit tomu, aby oni sami měli příležitost jednat a motivovat se ke studiu.

Vzpomněl jsem si, že ve stejné době jsem věnoval čtyři roky života studiu jednoho tématu a napsal jsem případovou studii, z níž se stal výukový materiál na ekonomické fakultě Harvardovy univerzity, o společnosti Knight Ridder. Byl jsem autorem této případové studie, a když jsem učil prvním rokem, myslím, že se používala na osmi různých fakultách. A na konci roku jsme dostali údaje o tom, jak si ta studie vedla v porovnání se všemi ostatními studiemi. A podle těch dat byla v mé výuce druhá nejhorší za daný semestr, a to jsem byl jejím autorem. U všech ostatních učitelů byla v první pětce.

Tak co se stalo? Proč případová studie, kterou jsem napsal po čtyřech letech studia, skončila v daném semestru v mém případě na předposledním místě a u všech ostatních v první pětce? Co se podle vás stalo? A zeptám se skupiny: Co se podle vás stalo? Nevím, zda máme mikrofony, tak půjdu trochu blíž. Rosemary, mohu se vás zeptat? Proč jsem svůj vlastní případ vyučoval s tak nízkou efektivitou? A neříkejte: „Protože jste vážně špatný učitel, Clarku.“

Sestra 2 (Rosemary): Možná jste jim víc vysvětloval a nedával jim dost času k zamyšlení.

Starší Clark G. Gilbert: Ano, jak řekla Rosemary, možná jsem jim víc vysvětloval a nedával jim dost času k zamyšlení. To k tomu rozhodně patřilo. Nějaké další myšlenky? Co jsem dělal špatně, že si ta studie vedla tak zle? Ano. Tam vzadu. Tak. Bratr Brown se aspoň proběhne.

Sestra 3: Možná to studentům nic neříkalo.

Starší Clark G. Gilbert: Ano. Možná to studentům nic neříkalo. Nebo, což je snad ještě problematičtější, možná studentům nic neříkalo to, co jsem jako opravdu důležité vybral já. Mimochodem, v dalším semestru jeden z mých kolegů řekl: „Clarku, tahle studie se učí sama. Stačí tři skvělé otázky a ty to moc komplikuješ. Víš o tom až moc a studenti to nezvládají vstřebat.“ Mimochodem, použil jsem jeho výukový plán – s trochou frustrace, popravdě – a moje studie se okamžitě vyšvihla zpět do horního kvartilu.

Někdy nám může překážet i vlastní odbornost a znalosti, pokud brání tomu, aby byli studenti podněcováni k učení. A neznamená to, že bychom neměli předávat znalosti. Ale jak je předávat tak, aby to vybízelo k usilovnému studiu? Dnes bych rád vedl panelovou diskusi se čtyřmi skvělými učiteli na téma „Jak podněcovat studenty k převzetí zodpovědnosti za vlastní studium?“. Pozvu je tedy sem nahoru, aby se ke mně připojili, a každého z nich představím.

Vedle mě sedí Kaylee Merrillová. Je ředitelkou semináře na střední škole East High v Salt Lake City. Vedle ní je John Hilton, profesor starověkých písem na BYU. Vedle něj je Jenet Ericksonová, profesorka církevní historie a nauky na BYU. A vedle ní je Nate Peterson, profesor fakulty náboženství na BYU-Idaho.

Rád bych zahájil dnešní diskusi a přešel rovnou k včerejšímu proslovu staršího Christoffersona. Když jsme sledovali jeho proslov (s vědomím toho, o čem se bude diskutovat zde, a spolu jsme o tom při přípravě mluvili), zmínil (a starší Meredith před chvílí také) přímou souvislost mezi převzetím zodpovědnosti za studium a celoživotním učednictvím. Nejen učednictvím, ale celoživotním učednictvím.

Nejprve sestra Ericksonová. Když se podíváte na onu otázku – jak spolu ty dvě věci souvisejí? Co jste si ze včerejšího proslovu staršího Christoffersona odnesla? A jak by to mělo ovlivnit způsob, jakým učíme?

Sestra Jenet Ericksonová: Děkuji, starší Gilberte. Je úžasné být s vámi všemi inspirujícími učiteli. Těsně předtím, než jsem začala učit na BYU, přednesl na Týdnu vzdělávání prezentaci starší Richard G. Scott, onen mistrovský učitel. A zmínil něco tak pozoruhodného, že jsem to v onom semestru zavedla ve výuce, i když jsem to předtím nechápala. Mluvil o důležitosti celoživotního úsilí o to, aby nás Pán učil prostřednictvím svého Ducha. Proto jsme tady. A pak řekl: „Pokaždé když učitel vyzve studenty, aby se zapojili, a někdo se přihlásí o slovo, dává tím Pánu Ježíši Kristu najevo, že se chce učit.“ A když starší Christofferson včera večer mluvil o moci svobody jednání, vzpomněla jsem si na nedávné zasvěcující shromáždění na BYU-Idaho, kde tento úžasný učitel studenty učil, že tu moc mají v sobě – což jste řekl i vy, starší Gilberte. A když si uvědomíme moc Boží, moc protivníka, moc v nitru jednotlivých lidí, že prostřednictvím této moci lze dát najevo ochotu umožnit Pánu přístup ke svému životu.

A to chci podnítit u svých studentů – jejich touhu umožnit Pánu získat přístup k jejich životu, protože On představuje moc se změnit. Představuje moc růst. A to se děje stovkou milionů způsobů. Podle presidenta Packera lze svědectví nacházet tím, že je vydáváme. Během tohoto procesu zažíváme moc urychlovat Jeho dílo ve svém životě a jsme svědky vzplanutí Jeho vlivu, který nám pomáhá dosáhnout změny a obrácení. Aktivuje – slovy staršího Christoffersona – moc umožnit Ježíši Kristu a Jeho vlivu vstoupit do našeho života.

Stále se ještě učím, jak na to. Jsem velmi vděčná za mentory, kteří přicházejí ke mně do výuky a říkají: „Zkus toto a toto.“ A pokaždé mě vyzývají, abych vedla studenty k aktivování jejich svobody jednání tím, že budou bádat a zapojovat se, a pak budou moci pociťovat Ducha Svatého. Pociťuji, stejně jako oni, jak jim Duch Svatý hluboce osobním způsobem svědčí o pravdě, kterou v životě potřebují. A to je pak přivádí na cestu, kde uplatňují svobodu jednání k tomu, aby se stali celoživotními učedníky.

Starší Clark G. Gilbert: Nádherné. Podle mě stavíte na tom, že existuje spojení mezi osobním jednáním – tímto aktivováním svobody jednání – a tím, o čem jsme mluvili. Další myšlenky? Přijetí zodpovědnosti za své studium. Proč díky tomu vzniká celoživotní učednictví? Některý z vás?

Bratr John Hilton III: Možná bych se mohl podělit o přirovnání, které občas říkám studentům. Není to dokonalé přirovnání, ale vytáhnu kus surové vlny a řeknu: „To je jako verše z písem, o kterých dnes diskutujeme.“ A představme si, že učím úžasné lekci, kde se dělím o spoustu skvělých postřehů. Dám vám hodně vlny. Je to fajn. Dáte si tu vlnu na hlavu a pak vyjdete ze dveří; zafouká vítr a ta vlna spadne.

Takže to, co musí nastat, je, že student vlnu vyčeše a připraví ke spředení. Musí z ní spříst vlákno a teprve pak se z toho může stát vlněný kabát, který studentovi při odchodu nic neodfoukne.

Zmiňuji tedy toto přirovnání částečně proto, abych si sám připomněl, že tu opravdu nejsem od rozdávání surové vlny. Chci, aby studenti měli kabáty, a musí si je obstarat sami.

Někdy klademe velký důraz na to, co říkáme – a je to těžké, protože vím, že jako učitelé toho máme hodně co říci. Ale aby to studenti opravdu přijali srdcem, musí jednat. Znalosti se jim musí přesunout z hlavy do srdce. A tak pomáhat studentům jednat je skutečně jediná možnost, jak se mohou stát celoživotními učedníky Ježíše Krista.

Starší Clark G. Gilbert: Takže, Johne, potřebujete něco vytříbenějšího, než je surová vlna. Proč ji musí tříbit oni, a ne jen vy?

Bratr John Hilton III: Protože zatímco budou jednat, tak si to osvojí. Takže když budu jen mluvit a mluvit, tak ji na ně jen pokládám. A pro mě jako učitele je snadné mít pocit, že odvádím skvělou práci.

Ale vlastně ji jen pokládám. Pokládám ji na ně. Ale abyste si to osvojili, musíte jednat. Jinak to prostě nejde. Dobře.

Starší Clark G. Gilbert: Nate.

Bratr Nate Peterson: Starší Gilberte, na tuto úroveň to posunul starší Christofferson, že? Kdo by řekl, že svoboda jednání je tak zásadní? Je to jako taková ta postava ve filmu, kterou vidíte v pozadí celou dobu od samého začátku. A co když je svoboda jednání odpovědí hned od začátku – to je to, co říkal. Svoboda jednání. Ano. Pokrok vyžaduje svobodu jednání a ta pak vyžaduje pravdu. A já mohu pravdě učit.

No a o tom on mluvil. O jednom ze způsobů, jak Satan útočí na svobodu jednání. Někdy mu nevadí, když je učíme pravdě. Ale starší Christofferson řekl, že musíme překonat právě ten druhý útok, když studenty vyzýváme k uplatňování svobody jednání. Abych jim mohl předat skvělé ponaučení; mohu svědčit o pravdě, ale další úrovní je pak aktivovat svobodu jednání, kdy studenty vyzvu, aby se zapojili, aby se stali aktivními činiteli, a nechat je uplatňovat svobodu jednání, kterou mají od začátku.

A tak pokrok vyžaduje svobodu jednání. Svoboda jednání vyžaduje pravdu a pravda vyžaduje výzvu. Což nás přivádí zpět k pokroku.

Starší Clark G. Gilbert: Skvělé. Kaylee, co byste dodala?

Sestra Kaylee Merrillová: Moc se mi líbí spojitost, kterou starší Christofferson zmínil. Mluvil navíc o spojitosti se smlouvami. Protože kdo je to celoživotní učedník? Někdo, kdo uzavírá a dodržuje smlouvy. A tak žádáme studenty, aby používali svobodu jednání ve výuce i mimo ni, aby – až přijde čas – poznali, jak používat svobodu jednání k uzavírání smluv a jejich dodržování po zbytek života.

Starší Clark G. Gilbert: Nádherné. Líbilo se mi, jak říkal, že smlouvy jsou individuální. Vyžadují činy, a to je pro učedníka vrcholným měřítkem.

Rád bych se na to zeptal vás všech, asi jste o tom všichni přemýšleli. Rád bych, abyste se nad touto otázkou na minutu zamysleli. Jaký je vztah mezi převzetím zodpovědnosti a konkrétně rozvíjením celoživotního učednictví? Proč je to tak důležité?

Starší Christofferson řekl, že členové Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti nás tomuto učí na seminářích pro vedoucí misií. Učí tomu poradce pro mládež. Zdůrazňují to i nám, učitelům náboženství.

O jakou spojitost jde? Mezi osobní zodpovědností za studium a celoživotním učednictvím.

Dám vám chvíli. Napište si, o jakou spojitost se podle vás jedná. Co jste slyšeli včera večer? Co posloucháte teď? Co dalšího vás napadá? Dám vám chvíli, abyste si mohli zapsat několik myšlenek.

Nyní vás požádám, abyste se rozdělili do skupin po dvou nebo po třech, podle toho, jak sedíte. Pokud jste doma a nikoho vedle sebe nemáte, najděte si pak někoho, s kým se o to budete moci podělit.

Ale s někým si o svých pocitech promluvte; a uděláme to i my v rámci této diskuse. A budu se snažit, aby to můj mikrofon nezachytil, aby to nebylo slyšet. Takže nyní se během několika minut vzájemně s někým vedle sebe podělte o své postřehy.

[nejasné zvuky diskuse z publika]

Nyní se vraťme ke společné diskusi. Myslím, že rodině Gilbertových se líbí tato nová technika, kdy mohou tátovi kdykoli během lekce domácího večera vypnout mikrofon.

Pokud jste pocítili inspiraci podělit se o něco na toto téma, mohli byste se postavit a říci to ostatním? Dáme několika příležitost. Stačí zvednout ruku a vstát. Ano, tady. Zdálo se mi, že tam někdo zvedá ruku. Cami Andersonová, vyvolám vás bez přípravy. Děkuji. Hned za vámi, bratře Browne. Tak, výborně.

Sestra Cami Andersonová: Děkuji vám, starší Gilberte, za tuto příležitost.

S Yvonne jsme se bavily o každodenním učednictví, o kterém mluvil starší Christofferson, a o tom, jak našim studentům, když jim pomáháme, aby si ho byli vědomi, jak jim pomáhá vytrvávat ve víře a v učednictví a překonávat životní zkoušky. A neznamená to jen číst písma nebo se v těžkých chvílích modlit, ale i tehdy, když čelí velmi těžkým zkouškám, jsou schopni se neustále zaměřovat na Spasitele. A uvědomují si, že ať už v Něho mají jakoukoli víru, On jim pomůže zvládnout jakékoli těžkosti, kterým budou muset čelit.

Starší Clark G. Gilbert: To se mi líbí. Líbí se mi podívat se na to v kontextu zkoušky. Klademe si otázku: Vzpomenou si na to, až budou mít v životě těžkosti? K tomu, co říkal bratr Hilton: Spadne z nich ta vlna při závanu větru? Nebo tam bude něco, co si s sebou odnesou?

Další myšlenky? Prosím, aby se přihlásil další dobrovolník. Ano, dobře. Přímo vedle vás.

Bratr 9: O tomto přemýšlím celou svou kariéru. Když jsem byl mladý učitel semináře, měl starší Bednar proslov „Seek Learning by Faith“. A řekl, že velmi často mluvíme o tom, že učíme Duchem, ale nemluvíme dost o tom, co to znamená učit se vírou. A z 2. Nefiho 33 nás učil, že Duch může přinášet slovo Boží k srdci, ale to, zda nám toto slovo do srdce vstoupí, závisí na nás. A musíme jednat s vírou, abychom si ho do srdce vštípili. A že my jako učitelé tu nejsme od pouhého rozdávání ryb. Musíme je naučit rybařit. To nejdůležitější spíše pochytíme, než že by nás tomu někdo učil.

Toto poselství má na mě od té doby velký vliv. Přirovnáme-li to k učitelům – naším úkolem není jen vystoupit před třídu, cvičit před ní a ukazovat, jak se zvedají činky. To studenty neposílí. Musíme je vyzývat, aby jednali. Sami musí dělat kliky. Musí sami pracovat, aby mohli ze zkušeností získávat sílu, která je pak jako celoživotní učedníky ponese kupředu, aby měli sílu čelit svým zkouškám a výzvám.

A tak od onoho proslovu staršího Bednara přemýšlím o tom, že skutečně máme zodpovědnost vyzývat studenty, aby jednali s vírou, aby díky tomuto nácviku pak měli sílu čelit výzvám.

Starší Clark G. Gilbert: A podle vás toto představuje spojitost s celoživotním učednictvím. Schopnost jednat získaná při výuce během semestru u nich přetrvá, i když pak s nimi nebudete.

Bratr 9: Přesně tak.

Starší Clark G. Gilbert: Dobře. Děkuji. Možná ještě jedna poznámka. Ano, bratře Bollingbrokeu?

Bratr Bollingbroke: Jako koordinátor ranního semináře jsem pracoval s učitelem, který byl učitelem roku na lékařské fakultě Nevadské univerzity v Renu, a mluvili jsme o připravenosti, zapojení a uplatnění.

Nakonec řekl: „Ano, ale koneckonců, bratře Bollingbrokeu, toto je loket. A můžeme diskutovat a účastnit se, ale tohle je loket a vždycky to bude loket. Učím anatomii. Nemůžeme o tom spolu diskutovat.“ Ale zeptal jsem se ho na to, o čem mluvil Nate – existuje rovnováha mezi tím, učit studenty pravdě a vést je k tomu, aby ji uplatňovali. Řekl jsem: „Ale neučí se vaši studenti lépe, když ten loket ohnou? Když zjistí, jak funguje? A vidí všechny vazy?“

A myslím si, že v náboženském vzdělávání jsou někdy možnosti, jak získat vlastní zkušenost. Loket si budou pamatovat mnohem lépe, pokud se do něj udeří, poraní si ho, nebo stane-li se předmětem jejich zájmu. A tak jako učitelé jim říkáme, že manželství mezi mužem a ženou je ustanoveno Bohem a že rodina je ústředním bodem ve Stvořitelově plánu pro věčné určení Jeho dětí. Ale oni si to musí zjistit sami. A když budeme pravdě jen učit, aniž bychom tím loktem hýbali, vítr to z nich hned odvane.

Starší Clark G. Gilbert: Skvělé. Děkuji. Doufám, že o této otázce budete přemýšlet i nadále, protože učitelé to někdy při diskusích o důležitosti zapojování studentů vnímají jako povinnost. Nechtějí být přednášejícími či nálepkováni jako přednášející a diskuze přechází hned k metodám a neukotvuje se na otázce „Proč to děláme? Jaká je spojitost mezi touto formou zapojování se a osobním celoživotním učednictvím?“

Stále na to prosím myslete, zatímco nyní budeme mluvit o některých přístupech k výuce, které našim studentům pomáhají. Stále se prosím k tomuto vyššímu účelu vracejte – proč to vůbec děláme.

Studenty vybízíme k usilovnému studiu například tak, že je žádáme, aby přicházeli připraveni. A o to jsme požádali i vás. Takže, jak to uděláme? Přípravou na dnešní zasedání bylo přečíst si oddíl „Vyzývejte studenty k usilovnému studiu“ z příručky Učte tak, jak učil Spasitel. Přečíst si můj lednový proslov „Ta moc je v nich“. Zúčastnit se zasvěcujícího shromáždění se starším Christoffersonem a zamyslet se nad těmito otázkami: Jak Spasitel povzbuzoval ty, které učil, k usilovnému studiu? Jak mohu těm, které učím, účinněji pomáhat převzít zodpovědnost za vlastní studium?

To bylo zadání přípravy. Kolik z vás splnilo alespoň dva z těchto úkolů, než jste sem přišli? Dobře.

Jak postupujeme? Jak vyzýváme studenty, aby se s předstihem připravili na studijní prožitek při výuce? Co vás na základě této diskuse napadá?

Bratr Nate Peterson: Starší Gilberte, znamená to poodstoupit. Je skvělé – jak učil John – když čtou, aby se připravili na mou výuku, a já jim pak dám dobrou známku. Ale ještě lepší je, že si tak navyknou denně studovat písma.

Z širší perspektivy mohu říct: „Na co je žádám, aby se připravili? Proč je žádám, aby se připravovali?“ Jak nás učil starší Meredith – dívejte se do budoucna. Učednictví vyžaduje kázeň.

Takže je ve skutečnosti nežádám, aby četli pouze v přípravě na výuku, a mohli tak dostat dobrou známku, ale žádám je, aby četli písma, a mohli tak naslouchat hlasu Páně. Naslouchat Duchu. Je skvělé, když budou číst měsíc nebo celý semestr, kdy je budu učit, ale ještě lepší, když si vytvoří návyk – toto období, kdy se budou snažit každý den trochu číst, i kdyby to měla být jen příprava na mou výuku. To je moje příležitost vyzývat je k používání svobody jednání: „Ano. Chci, abyste četli tady, ale také chci, abyste četli už vždycky, protože je to slovo Boží. Bude vám do života vnášet světlo. A tak budete pociťovat Ducha – takto uslyšíte slovo Boží.“ A to jim bude pomáhat po konci výuky.

Starší Clark G. Gilbert: To se mi líbí, protože tím spojujete přípravu zase zpátky s celoživotním učednictvím. A vlastně nám to pomůže i na úterní hodině. Ale vy říkáte: „Snažím se vytvořit vzorec, kdy budou studenti přicházet připravení po celý život.“ A toto je jeden z důvodů, proč vybízíme k přípravě před studijním prožitkem.

Bratr Nate Peterson: Protože to budou potřebovat na Nedělní škole. Budou to potřebovat v kvoru starších a v Pomocném sdružení. Nechceme, aby četli jen před výukou náboženství. Chceme, aby se připravovali na shromáždění svátosti. Doufáme, že i do chrámu půjdou připraveni. Je to vzorec přípravy, celoživotního učednictví.

Starší Clark G. Gilbert: Skvělé. Další myšlenky?

Sestra Jenet Ericksonová: Starší Gilberte, podle mě to Nate vyjádřil skvěle. Přemýšlela jsem o tom, jak moc si přeji, aby věděli, že Ježíš Kristus jim touží pomáhat, že doslova stojí u dveří a klepe a přeje si být součástí jejich života. A to ode mě vyžaduje, abych je připravila na to, aby pochopili důležitost toho, o čem mluvíme – proč je pro ně daný příběh důležitý, proč jsou jejich otázky vlastně zodpovězeny v pravdách v něm obsažených, proč nejhlubší touhy jejich srdce, moc se změnit, růst a dosáhnout uzdravení a všeho, po čem touží, jsou vlastně zodpovězeny právě zde v tomto procesu.

To ale vyžaduje, abych tomu věřila i ve svém a v jejich případě a pak jim pomáhala pochopit, jak se to vztahuje na jejich život – že Ježíši Kristu nejde jen o to, aby se něčemu naučili. Ve skutečnosti si osobně přeje vylévat pravdu a poskytovat jim pomoc, uzdravení a moc prostřednictvím toho, co děláme ve výuce, jejich přípravy a jejich následného jednání.

Starší Clark G. Gilbert: Když vás poslouchám, vždycky mě napadá, že tuhle četbu probereme ve třídě. Přečtěte si ji ale prosím před výukou. Naznačujete něco, co mě nenapadlo, a to, že pokud je dokážu vést k tomu, aby se zamysleli nad významem dané četby, pak bude mít diskuse ve třídě větší dopad. To by mohlo dokonce ovlivnit, co jim předem zadám k rozmyšlení či k přečtení. Řeknu jim to předem, protože chci, aby pochopili, proč bude naše diskuse tak důležitá, až se setkáme při výuce.

Johne, co byste dodal?

Bratr John Hilton III: Podle mě je to, že já jako učitel změním své paradigma, opravdu důležitou součástí mé pomoci studentům při studiu. Myslím, že většina z nás učí o písmech, takže nejdůležitější přípravou je přečíst si je předem.

Před několika lety president Oaks řekl: „Myslím, že tím nejdůležitějším, co můžeme jako učitelé studentů semináře a institutu dělat, je spojovat je s písmy a s účinky každodenního studia písem.“

A tak toto paradigma, mám-li ho hluboko v srdci, není jen něco vedlejšího. Je to stěžejní součást toho, co dělám. Toho, jak jim pomáhám. A já bych rád doplnil to, co jste říkali vy dva, že součástí toho je pomoc studentům věnovat se studiu písem před výukou. A existuje spousta technik, i tak jednoduchých, jako je pomoc studentům s osvojením si různých přístupů ke studiu písem.

Někdy stačí jen pomoci jim porozumět. V minulém semestru jsem učil studentku, která má problémy s porozuměním textu. Učil jsem kurz zaměřený na Bibli a mluvili jsme o tom, že v církevní příručce se píše, že při osobním studiu mohou být někdy užitečné i jiné překlady Bible. A podívali jsme se na webové stránky s takovými překlady. A ta studentka mi za dva týdny řekla: „Bratře Hiltone, našla jsem překlad Bible napsaný na čtenářské úrovni pro šestou třídu a moje studium Bible se úplně změnilo. Už jí rozumím.“

Ať je to cokoli, čím můžeme studentům pomoci získat více z osobního studia písem, budou to chtít zkusit. Budou-li ve spojení s Ježíšem Kristem, budou chtít studovat. Není to kolonka k odškrtnutí.

Starší Clark G. Gilbert: Ano. To je úžasné. A myslím, že podle vás všech student díky tomu, že si něco přečte před hodinou, získá během výuky hlubší studijní prožitek. Ale je to oprávněný předpoklad?

Bratr John Hilton III: Jistě.

Starší Clark G. Gilbert: Dělá mi však starosti například naše společenská smlouva se studenty. Když je požádáme, aby přišli připraveni, samozřejmě jim to přinese odměnu. Ale pokud se tato příprava během výuky nevyužívá, nečerpá z ní ani se neaktivuje, tak jim říkáme: „Na mou výuku se vlastně připravovat nemusíte. Vím, že jsem vám to zadal, ale na vaší přípravě vlastně nezáleží.“

A to může rozložit hodnoty.

Říkal jste, že buduji návyk každodenní přípravy. Ale, Nate, pokud nemají šanci svou přípravu aktivovat, použít a mít z ní užitek, co to udělá s jejich motivací chodit připraveni na výuku?

Bratr Nate Peterson: A podle mě to všechno souvisí se svobodou jednání a učednictvím – to, že je vyzývám. To souvisí s dalšími věcmi, o kterých budeme diskutovat, ohledně kladení otázek a příležitostí, které jim dáváme.

Když je tedy požádám, aby byli učedníky – tak jak se to učíme jako misionáři a v Církvi – jsou tu následné kroky. Následují další vyučovací hodiny. Mají možnost uplatňovat své učednictví v praxi se svými vrstevníky?

A toto je moje svědectví a přesvědčení: Opravdu si myslím, že je třeba, aby četli písma? A jak říkal John, proč? Protože věřím, že Bůh ke mně může mluvit. Jsem přesvědčen, že četba písem otevírá mou mysl Duchu. Že se toho naučím víc, než co je v textu.

A pokud tomu věřím, pak jim musím pomoci se to naučit, ale také uplatňovat. Jak už jste uvedli, věřím, že výuka je díky tomu lepší. Protože když budou studenti číst písma, uplatňovat své učednictví a dodržovat své smlouvy, bude v mé výuce více světla. Moje výuka bude lepší, protože studenti budou bystřejší, a já je musím nechat uplatňovat učednictví v praxi. Nechte je ve výuce zářit.

Starší Clark G. Gilbert: A jak to tedy vypadá? Podle mě se toho opravdu naučí víc, když budou číst. Jak ale při výuce potvrdit hodnotu této přípravy a aktivovat ji?

Jenet, vy učíte kurz Věčná rodina. Takže studenti si předem přečtou část prohlášení o rodině a další materiály – možná by to mohl být proslov staršího Christoffersona „Proč rodina?“. Jak se teď tato příprava využije při výuce?

Sestra Jenet Ericksonová: Takže jedno z toho, co jste vlastně loni doporučil, starší Gilberte, a co má velký vliv, je to, aby si studenti při výuce zapisovali. V tomto semestru je nechávám, aby písemně vyjadřovali své pocity. A kdykoli mají jednat – ať už je to jen zamyslet se a napsat svědectví o tom, co zažili – ve skutečnosti to odráží to, čemu se naučili, čemu je Duch učil například při čtení proslovu staršího Christoffersona. A když se pak navzájem dělí o své poznatky, to nejkrásnější je, jak víte, když jim Duch Páně svědčí, zatímco oni sami vydávají svědectví nám ve třídě o tom, jaké ponaučení z dané pravdy získali. A pak díky svým prožitkům vědí: On chce osvítit můj život, a takto se to děje, a já jsem to zažil a vydal jsem o tom svědectví tady ve třídě.

Takže ať už jsou to diskuse v malých skupinách – i když ti, kteří vcelku neradi mluví, si to mohou prostě zapsat – dostávám ty nejkrásnější odpovědi, protože studenti pociťují, jak je Duch Páně učí, jaká je odpověď – dává jim odpověď, kterou potřebují, a oni o tom pak mohou vydat svědectví dalším spolužákům. Takže je to skutečné. Ono učednictví zažívané ve třídě je skutečné – a to díky jejich přípravě předem.

Starší Clark G. Gilbert: Líbí se mi, co jste říkala, ale abychom byli fér, to jsem s vámi sdílel já. Ale já jsem zase sledoval, jak to při výuce využívá náš děkan na BYU, se kterým jsme učili společně, a od něj jsem to pochytil. Sám jsem to ve výuce nikdy nepoužíval. Ale je to velmi účinné, Scotte.

Kaylee, dovolte mi se zeptat. Tito tři mají nespravedlivou výhodu.

Sestra Kaylee Merrillová: Ano.

Starší Clark G. Gilbert: Své třídy náboženství známkují. My ve třídách semináře neznámkujeme. Jak dosáhnout toho, aby studenti semináře sami chtěli chodit připraveni, což jim, jak doufám, bude ve své podstatě přínosné?

Ale oni všichni mají nad vámi tu nespravedlivou výhodu, protože mají bič. Víte, co je cukr, když jde o přípravu? A opravdu dokážete přimět studenta semináře, aby přišel brzy ráno, když toho má tolik, připravený na hodinu semináře?

Sestra Kaylee Merrillová: Ano, podle mě toho musíme hodně změnit. Myslím, že musíme být ochotni se změnit. Pokud máme uskutečnit to, čemu nás včera večer učil starší Christofferson. Musí dojít ke změně v našich zvyklostech, v naší výuce. A myslím si, že nejdůležitější je to, co jste zmínil. Musíme mít ve výuce konkrétně vyčleněnou důležitou dobu, kdy se studenti budou dělit o to, co si připravili, a kdy budou hrát v procesu výuky roli oni sami. A podle mě se to den ode dne musí lišit. Ale při příchodu na hodinu si musí být vědomi toho, že tam na ně bude vložena zodpovědnost. A pokud nepřijdou připraveni, že pocítí, že jejich prožitku něco chybí.

A to se dá zařídit mnoha způsoby. Ale podle mě musíme udělat jednu změnu, a jak řekl včera starší Christofferson: K dosažení toho bude zapotřebí dobře připravených učitelů, kteří budou zapojovat dobře připravené studenty. A musíme změnit způsob, jakým se připravujeme. Pokud si lekce připravujete krátce před výukou, nebo dokonce jen den předem, nemáte dost času na to, abyste studentům pomohli s přípravou. Musíme se připravit včas, abychom byli schopni studentům lekci předem, nebo i dvě či tři lekce předem, říct, čemu se budeme věnovat a jak se budou potřebovat připravit.

Starší Clark G. Gilbert: Líbí se mi ta myšlenka, že dobře připravení učitelé pracují s dobře připravenými studenty. Poukážu na to, že když to starší Christofferson řekl, v místnosti se ozvalo chichotání. Je to reálné? Opravdu to můžeme očekávat od 16letého studenta semináře?

Sestra Kaylee Merrillová: Pevně věřím, že pokud budeme od studentů vyžadovat vyšší měřítka, tak se na tu úroveň dostanou.

Myslím na příběh o misionářích, který jste vyprávěl v proslovu „Ta moc je v nich“. Nebudeme-li k studentům přistupovat, jako by byli na vyšší úrovni, nepozvednou se na ni. A to je to, co od nás Pán žádá. Musíme mít víru a důvěru v Pána a ve své studenty. Že pokud změníme zvyklosti, a to pevně a důsledně, že se chopí příležitosti, neboť víme, že se v životě budou muset pozvednout na vyšší úroveň. A tak jim musíme ve třídě ukázat, jak na to.

A nebude to lehké. A cestou se budeme setkávat s neúspěchy. Ale budeme-li důslední, myslím, že to zvládneme.

Starší Clark G. Gilbert: Takže vysoká očekávání jsou vodou na mlýn skeptikům, kteří říkají, že ani nemůžete lidi přimět, aby chodili na Johnův kurz. Říkají si: „Jo, dá mi na hlavu kousek vlny. Tak si to jen odsedím.“

Jak to můžeme udělat v praxi? Jaké máte možnosti, i vy, kteří máte ten bič? Jaké cukry se vám osvědčily k povzbuzení k přípravě?

Bratr John Hilton III: Líbí se mi, co Kaylee říká, a je to těžké, protože to znamená, že si na to musím ve výuce vyhradit čas. Takže když před hodinou použiju svůj bič a řeknu: „Chci, abyste každý napsali odstavec o něčem, čemu jste se naučili“, tak to znamená, že ve výuce musím vyvolat tři nebo čtyři studenty, aby řekli, čemu se naučili. A nemůže to být jen něco vedlejšího. Ve své výuce musím být flexibilní, abych na tom mohl stavět. Musím nakonec méně mluvit a dát prostor studentům.

Sestra Jenet Ericksonová: Včera večer mi Faith Spencerová, úžasná učitelka z utažského Rooseveltu, popsala, jak je pro ni výhodné, že se každý den vidí se studenty na semináři, jak je to užitečné. Říkala, že zjistila, že když dva dny předem ví, čemu bude učit, vyzve pár studentů, aby se připravili, a pak řekne všem, aby se nad tím zamysleli. Ale pak se obrátí na některé z nich a řekne: „Vím, že máte nějaký názor nebo zkušenosti s tím spojené. Mohli byste se na zítra připravit a něco nám o tom říct?“

A řekla, že mocným zážitkem při jejich svědectví bylo, že ostatní studenti toho chtěli být součástí. Chtěli to také zažít. A příště se našli další, kteří u spolužáků viděli, jak je to mocné, a chtěli se také zapojit, vydat své vlastní svědectví, mluvit o svých zkušenostech, podělit se s druhými.

Je úžasné, jak jsou tito učitelé semináře kreativní v tom, jak zapojit 14-, 15-, 16leté do vzdělávacího procesu, jsou pro mě inspirací.

Starší Clark G. Gilbert: Líbí se mi ta myšlenka, a někteří studenti jsou stydliví a je pro ně obtížné se zapojit. A trocha přípravy je nejen signál pro zbytek třídy: „Hele, někdo o tom přemýšlel“, ale může to také přimět zapojit se někoho, kdo nevěděl nebo možná nebyl ochoten se zapojit.

Dovolte mi přejít k té další otázce: Aktivní účast, výuka toho, čemu se učíte, zapojování se do výuky ve třídě spolu s druhými. Jak pomáháte studentům ve třídě, aby se učili od svých vrstevníků? Co děláte?

Bratr John Hilton III: Podle mě je opravdu důležité pomoci studentům pochopit, proč je žádám, aby se o něco podělili.

Zmínil jste, že někdy to pro učitele může být téměř jako bod k odškrtnutí. Něco jako nechci vám přednášet, takže půl minuty diskutujte ve dvojicích. Když ale studentům jasně vysvětlím, že stejně jako je mezi námi rozprostřeno zjevení, je tomu tak i s osobními zkušenostmi, a může sem přijít studentka s nějakou otázkou v srdci, ale já nemám zkušenost, která by ji dokázala oslovit. Ale vy ano. Takže když přijdete na výuku s modlitbou a nebudete si jen říkat: „Co mi bratr Hilton dá?“, ale: „Jak mohu něčím přispět?“, tak vás Duch může inspirovat, abyste se s ní podělili o zkušenost, kterou ona potřebuje. A když to studenti vidí ono „proč“ – že to neděláme jen z povinnosti.

A dokonce i na konci hodiny – protože si myslím, že sdílet se nemá jen ve třídě – bych mohl říct: Podívejte, je tu 40 studentů a řekněme, že každý z nás zná deset lidí. Dohromady tedy známe 400 lidí. A je mezi nimi nejspíše několik, kteří opravdu potřebují slyšet, o čem jsme tu dnes mluvili. Až tedy budete odcházet, pomodlili a zamysleli byste se nad tím, kdo ve vašem okolí potřebuje zažít to, co jste dnes zažili vy? Sdílení pak může probíhat i mimo výuku.

Starší Clark G. Gilbert: Skvělé. Další myšlenky?

Sestra Kaylee Merrillová: Když jsem se připravovala a studovala, našla jsem určitou souvislost – v dokumentu Leading in the Savior’s Way je oddíl o svobodě jednání. Spasitel naši svobodu jednání respektuje a ctí. A je tam něco, co mi utkvělo. Říká: „Kromě toho stanovte jasná očekávání a zajistěte druhým dostatečné školení, čas a prostor, aby mohli jednat sami za sebe.“

Podle mě můžeme zorganizovat výuku tak, aby studenti věděli, co se od nich čeká. Jak jste řekli, oni vědí, proč to děláme, ale pak jim je potřeba dát čas a prostor, aby mohli sami vyjádřit, co si myslí, co pociťují a čemu se učí.

Starší Clark G. Gilbert: Líbí se mi ta myšlenka dát jim prostor a někdy podle toho člověk organizuje výuku. Je to potřeba hned po otázce. A víte, nejjednodušší způsob, jak odradit od další účasti v diskusi ve třídě, je položit otázku, nenechat čas na její zodpovězení a pak na ni odpovědět sami.

Všichni studenti se právě dozvěděli, že bratr Gilbert je zachrání a oni nemusí nic říkat. A ta dlouhá, výmluvná pauza plná očekávání, tím si projdou jen jednou či dvakrát a pak jim někdo pomůže. Je to opravdu důležité a studenti to zvládnou.

Vzpomínám si, jak jsem byl na BYU-Idaho a zaváděli jsme tamní vzdělávací model. Sloužil jsem v předsednictvu kůlu a měli jsme presidentku Pomocného sdružení kůlu, která říkala: „Tuhle lekci budu probírat každý týden na konferencích sboru.“ Během třetí hodiny tehdy, myslím. A já si pomyslel: „No, těm studentům se bude chtít…“ – a sledoval jsem ji, jak se jednou snažila učit, a ona měla v plánu studentům z BYU-Idaho přednášet celých 55 minut.

A pak se stalo něco úžasného. Lidé se začali hlásit, i když na otázku nedostali odpověď, protože chodili na BYU-Idaho, kde byli znovu a znovu žádáni, aby se účastnili a zapojovali. Nedokázali vydržet sedět 55 minut a poslouchat přednášku.

Studenti se stále hlásili, ale ona nikoho nevyvolávala. Studenti se nejprve hlásili a pak zkrátka začali mluvit a ona nechápala: „Co se to s těmi studenty na této univerzitě děje?“ A nakonec jsem řekl: „Jsou zvyklí se zapojovat. Musíte je nechat a vaše výuka půjde hlouběji, ale budete muset zkrátit některé své materiály, abyste jim to umožnila.“ Takže tento vzorec, kdy dáváte studentům čas – a líbí se mi, že vytváříte i prostor – je opravdu důležitý.

Podívejte, někteří lidé – a vím, že i opravdu dobří, přemýšliví a milující učitelé – říkají: „Jste blázni. Žádáte nás, abychom je nechali zcela bez řízení?“ Ve smyslu: „Všichni mluvte. A starší Gilbert vám dá ve dvojicích možnost podělit se o vaše skvělé postřehy. A ani se nedozvíme, jestli se někdo učí.“

A Nate, jak se ujistíte, že – protože by byla chyba interpretovat můj úvodní příběh o mé případové studii tak, že na mých zkušenostech a odborných znalostech nezáleží. Stály v cestě, protože jsem nenechal studenty se učit. Ale měly by být důležité, abychom se dostali hlouběji. Měl bych využít této hloubky k tomu, abych se dostal hlouběji, než bych dokázal, kdybych jen řekl: „Diskutujte ve dvojicích a to je vše, co dnes budeme dělat.“ Jak zajistíte, aby třída zaměřená na účastníky nebyla povrchní a neorganizovaná a bez jakéhokoliv vedení?

Bratr Nate Peterson: Jak jste zmínil, starší Gilberte, někdy to dospěje k tomu, že to chápeme ve smyslu: „Nedávejte jim přednášky.“ A tak se někdy přehoupneme do opačného extrému, kdy prostě přineseme sáček arašídů, hodíme je na zem a necháme opice, ať se vyřádí. Víte, tak to prostě v té třídě dopadne.

Tak on nám říká, abychom mluvili. A někdy je snadné studenty přivést k hovoru – o tom, co je na sociálních sítích nebo co se děje. Ale podle mě diskusi sjednotí, pokud budeme usilovat o učednictví. Víte, jsou to určité kotvy. Usilujeme o svobodu jednání.

Pak, jak řekla Kaylee, záleží na mém plánování, které musí mít určitý záměr. A abych si vypůjčil to, co jste řekl, ony tři závažné otázky, na které myslím, když začnu plánovat s určitým záměrem. Takže nechci jen, aby mluvili, a nechci jen, aby mluvili o písmech, a nechci jen, aby mluvili o pravdě. Musí být nějaký plán a účel.

A tak, jak se píše v dokumentu „Posilování náboženského vzdělávání“, si přejeme, aby studenti získávali hlubší poznatky, byli vnímavější, vedli si lépe a byli lepší. A to bude vyžadovat, jak řekla Kaylee, nějaké plánování z mé strany – možná, že mám tři hlavní otázky a že nebudeme mluvit o ničem, co, jak jste říkala, Jenet – máme určitý problém. Takže ho možná budu muset uvést – sdělujeme, proč je ten náš problém pro nás významný? Jak řekl president Nelson, všichni zemřeme. Všichni budeme souzeni. Všichni budeme vzkříšeni. Takže to zformuluji a pak se podíváme do písem. To je ten postup. Vytvořil jsem otázku: „Jak ji teď vyřešíme? Na mou věru, všichni zemřeme!“ Budeme hledat odpovědi v písmech. Tím to zpracujeme rozumem.

Takže problém přechází z hlavy – vím a chápu – a teď něco pociťuji. Ale pak se to musí dostat dál do rukou, kde začneme trénovat. Tak tedy, víte, závažné otázky: Co máme za problém? Jak to můžeme opravit? A co s ním uděláte? Takže když plánuji, jak jste zmínili, koncepty otázek a procházím si to, ať už mluvíme o loktech, hře na klavír nebo basketbalu, víte, učitel prostě neřekne: „Cvičte na klavír“ nebo: „Dívejte se, jak střílím trestné hody.“ Na BYU-Idaho věříme, že naším posláním je rozvíjet učedníky, rozvíjet učedníky Ježíše Krista. To znamená procvičovat.

A tak je u mě ve výuce potřeba procvičovat, aby až přijde výkon, mohli být učedníky i mimo třídu.

Starší Clark G. Gilbert: Líbí se mi, co jste řekl, že hluk, štěbetání a to, že si lidé povídají, se nerovná učení se do hloubky.

A řekl jste toho víc. Víte, otázky, které klademe – jsou to ty správné otázky, otázky k hlubšímu porozumění? Nacvičili jste si předem, jak danou otázku otázku dostat o dvě nebo tři vrstvy hlouběji? Zmínil jste problémy. Způsob, jakým organizujeme výuku kolem konkrétního problému. Tím ji lze prohloubit.

Další myšlenky o organizaci a prohlubování učení? Takže nejenže máme účast, ale máme i lidi, kteří přemýšlejí, používají svobodu jednání a jdou více do hloubky.

Sestra Kaylee Merrillová: Řekl jste mi něco, co bylo docela těžké přijmout, a to, že tento způsob výuky není efektivnější. Že některé věci budeme muset vynechat. Ztratíme drahocenný čas, který je k dispozici. Jak jste řekl, někdy chceme mluvit a využít ten čas my sami, ale budeme to muset obětovat něčemu většímu: této zkušenosti s učením se do hloubky. Takže to nemusí být efektivnější, ale rozhodně to bude mít lepší výsledky. A myslím si, že pokud si to dokážeme přenastavit v chápání, bude pro nás tato změna snazší.

Starší Clark G. Gilbert: Takže při výuce upustím od probírání určité látky. A půjdu do hloubky, možná se to zkomplikuje, ale jako učitel půjdu čím dál víc do hloubky.

Vzpomínám si, jak jsme na BYU-Idaho zaváděli on-line výuku. Bratr Bollingbroke to nebyl a nechci prozrazovat, kdo mi to řekl: „Presidente Gilberte, proč prostě nenahrajete můj výklad, mou přednášku, a proč to potom nedáme na internet, aby se na to mohli podívat?“ A já na to: „No, takto postupovat nebudeme.“

A je to zajímavé. Pokud jen jednostranně mluvíme, mohli bychom to prostě nahrát a sledovat. Mohli bychom udělat to, co mi ten profesor řekl, nahrát mou přednášku a pak by studenti ani nemuseli chodit do třídy, protože ve výuce vlastně nedělají nic jiného, než že poslouchají. A to vše bychom mohli dát do přípravných materiálů. Je to tak? Zprostředkovat učení do hloubky lze i jinými způsoby, které napomáhají tomu, že výuka nejsou jen řeči.

Sestra Jenet Ericksonová: Starší Gilberte, zatímco jste mluvil, přišla mi na mysl mocná slova z Nauky a smluv, jichž si tak vážíme: „Aby… všichni mohli býti vzděláváni.“ A onen pokyn, že při výuce se v jistém smyslu všichni stávají učiteli.

A podle mě, Johne, k tomu musíme přistoupit s ohledem na daný kontext a přesvědčení, jak objasnil starší Christofferson, že jsou jisté základní pravdy, jimž se denně ve třídě snažíme učit. Jsou pravdy, jimž si velmi přeji, aby lépe porozuměli. A všímám si, jak je mezi ně rozprostřena Jeho inspirace, a vím, že potřebujeme tuto pravdu všichni společně, abychom se vzdělávali prostřednictvím pravdy, na které se snažím pomoci založit naši lekci.

Takže se podle mě vracíme k otázkám, které pomáhají řídit jejich schopnost získávat zjevení ohledně daného tématu a dělit se o ně se třídou. To vyžaduje opravdu důmyslnou přípravu otázek, které budou v rámci jejich přípravy kladeny. A pak podle mě budou moct zakusit, co to znamená vzdělávat se spolu, což bych vlastními silami nedokázala. To, co o této pravdě potřebujete vědět, bych vás já sama naučit nedokázala. Pravda se totiž šíří skrze zjevení ohledně této mocné myšlenky získávaného v rámci naší skupiny.

Takže to v nich ukotvuji, přičemž čerpám z toho, jak studenty o této zásadě učí Duch.

Starší Clark G. Gilbert: To je skvělé. Požádám vás všechny, abyste se nad touto otázkou dál zamýšleli a zabývali se jí, ať už na schůzkách vašeho oddělení, nebo na průběžných školeních. Jak ale zajistíme, aby učení zaměřené na účastníky šlo do hloubky? Jak zorganizovat výuku, aby se studenti zapojovali, ale zároveň abych je přiměl jít více do hloubky?

Slyšeli jsme několik příkladů otázek a problémů s otázkami k hlubšímu porozumění, které klademe studentům. Podle mě je krásným příkladem tohoto podobenství, protože se jím musíte zabývat a ptát se: „Co to vlastně znamená?“ Ale nebudeme mít kapacitu na to, vyzkoušet si to tu s tolika lidmi. Ale doufám, že to budete všichni uplatňovat. Ano, chceme, abyste vedli studenty k hlubšímu studiu tím, že jim umožníte se zapojovat. Nechceme však, aby to byl povrchní sled rychlých odpovědí.

A rádi bychom vás vyzvali, abyste prozkoumali možnosti, jak při výuce dosáhnout učení více do hloubky tím, že se nespokojíte s první odpovědí, která zazní. Johne, zmínil jste dříve v diskusi jeden ze způsobů, o němž mluvila sestra Merrillová – dát jim prostor. Vytvořit prostor, aby se to mohlo uskutečnit. Řekl jste, že jedním ze způsobů, jak vytvořit prostor, je umožnit jim klást vlastní otázky.

Mohl byste nám o tom říci více?

Bratr John Hilton III: Mluvili jsme o tom, že si připravujeme otázky, což je podle mě skvělé.

Osobní zkušenost. Před mnoha lety jsem jako mladý, nezkušený učitel učil o zákonu cudnosti. S pocitem, že to je skvělá lekce. Proč je to tak důležité? Jak můžeme žít podle zákona cudnosti? A ke konci, když jsem udělal prostor pro otázky, zvedla jedna studentka ruku a řekla: „Bratře Hiltone, co když někdo zákon cudnosti poruší? Existuje pro něj stále naděje?“ Je mi trapné přiznat, že vzhledem ke své nezkušenosti jakožto učitele jsem neměl v úmyslu o té otázce mluvit, i když to byla jednoznačně jedna z nejdůležitějších otázek, o kterých jsme ten den mohli mluvit.

A tak, protože jsme vytvořili pro její otázku prostor, došlo na učení se do hloubky. A teď, jako zkušenější učitel, bych to mohl předvídat. Ale ani ten nejzkušenější učitel nedokáže předvídat každou nuanci, každou zkušenost, se kterou studenti přicházejí. A tak se musíme někdy na chvíli zastavit a říci:

Starší Clark G. Gilbert: Kde jsou?

Bratr John Hilton III: „Na chvíli se zamyslete. Jaké máte otázky?“

Starší Clark G. Gilbert: Jak to vypadá u vás ve třídě? Kdy se tomu věnujete? Je to formální? Je to občasné? Opakuje se to?

Bratr John Hilton III: Podle mě je spousta různých způsobů, jak to udělat. Někdy, aby to bylo trochu zábavné, dáme na obrazovku dokument na Googlu a QR kód. Stačí napsat svou otázku anonymně. Často se stačí jen zastavit a nechat studenty psát.

Protože když se zeptám: „Jaké máte otázky?“ Pět sekund. Žádné otázky. Tak pojďme dál. Ale když řeknu: „Máte 30 sekund, zamyslete se. O čem jsme mluvili? Jaké máte otázky, ať z písem, nebo ohledně toho, jak se to vztahuje na váš život?“ A pak možná někdy, místo abych odpovídal já, řekneme: Položte svou otázku sousedovi, a ať vám odpoví.

Je mnoho způsobů, jak nám to může pomoci dostat se na hlubší úroveň.

Starší Clark G. Gilbert: To je opravdu důležité. Probereme ještě poslední téma a na závěr předložím několik výzev a následných kroků.

Přijít připraveni na studijní prožitek a pak dostat možnost podělit se o to, čemu se učíte. To jsou příležitosti převzít zodpovědnost za studium.

Třetím způsobem zmiňovaným v oddíle z příručky Učte tak, jak učil Spasitel, o jehož přečtení jsme vás požádali, je dávat studentům příležitosti uplatňovat to, čemu se naučili, až opustí třídu. A jak například jim to umožňujete? A jak ke konci hodiny doufáte, že se vám učení z oné lekce podaří ten den přenést za hranice třídy nebo dané diskuse?

Sestra Kaylee Merrillová: Mohu to trochu otočit? Když o tom přemýšlím, udělala jsem něco podobného, ale příští rok moc ráda vyzkouším toto.

Mluvili jsme o přípravě a často jsme zmiňovali potřebu prostudovat si předem určitý blok písem. Ale co kdyby uplatnění v praxi bylo tou přípravou? Co kdybyste věděli, že za dva týdny budete mít lekci o půstu a pár týdnů předtím si vyhradili pět minut na diskusi o několika věcech, kvůli kterým se studenti v nitru trápí. A pak jste je vyzvali: „Vyhradíte si jeden den v příštím týdnu na to, abyste se ohledně toho postili?“

A když je pak budete učit o půstu, tak oni už tyto zkušenosti budou mít. A o kolik je pravděpodobnější, že se budou zapojovat do výuky? A o kolik je pravděpodobnější, že to pak po vyučovací hodině zopakují? Protože to budou znát z vlastní zkušenosti, ale také budou mít možnost o tom mluvit a vydat svědectví.

A jak jste řekla, svědectví lze nacházet tím, že je vydáváme. A myslím si, že to zvýší pravděpodobnost následného uplatňování.

Starší Clark G. Gilbert: Napadlo mě, že by to uplatňování mohlo být součástí přípravy.

Sestra Kaylee Merrillová: Ano, nefunguje to dokonale pro každou zásadu, ale podle mě by se to dalo uplatnit mnoha způsoby.

Starší Clark G. Gilbert: Další myšlenky?

Bratr John Hilton III: Další myšlenkou, jak jste již myslím zmínil, Nate, jsou následné kroky. Bude to znamenat, že si vyhradíte ve výuce trochu více času a řeknete: „V minulé hodině jsme mluvili o této výzvě. Jak jste na jejím základě jednali?

A když budu pořád k něčemu vyzývat, ale nikdy nepodniknu následné kroky, bude to tak, jak jste říkali. Když položím otázku a poté odpovím, studenti si rychle uvědomí: „Ono ho to vlastně nezajímá.“ Ale budu-li vždy na začátku hodiny důsledně podnikat následné kroky typu „Mluvili jsme o půstu“ nebo „Mluvili jsme o této zásadě“, studenti si začnou uvědomovat: „Na tomto záleží. Je to důležité.“

Bratr Nate Peterson: Něčemu se stále snažím porozumět. A tak by to mohla být výzva. Můžeme zadávat domácí úkoly?

Starší Clark G. Gilbert: Prosím.

Bratr Nate Peterson: Říkal jste, že předložíme několik výzev. Bylo to včera večer. Starší Christofferson myslím čtyřikrát nebo pětkrát použil slova „přijmout zodpovědnost“. I vy [starší Gilberte] jste ta slova použil.

Tak jsem se k těm slovům vrátil. V oddíle „Vyzývejte studenty k usilovnému studiu“ se zmiňuje přejímání zodpovědnosti. A tak se tomu snažím porozumět. Takže tady je zadání: Jaká je souvislost mezi učednictvím a převzetím zodpovědnosti a proč?

A možná, starší Gilberte, byste o tom na konci mohl něco říci – Proč se ta slova pořád objevují? Třeba když chci, aby byli učedníky – možná správci – je to naše svoboda jednání. Bůh nám dal tento dar. A tento dar využiji v rámci učednictví. Ale my se rádi ujímáme zodpovědnosti za své věci. Za své auto. Za svůj dům. A přebírání zodpovědnosti se z nějakého důvodu zmiňuje v souvislosti s učednictvím.

Starší Clark G. Gilbert: A v tom citátu to pochází přímo od proroka – starší Christofferson čerpal z proslovu „Rozhodnutí ovlivňující věčnost“. President Nelson říká: „Naléhavě vás žádám, abyste se ujali zodpovědnosti za své svědectví. Pracujte na něm, přijměte ho za své, pečujte o něj a vyživujte ho, aby rostlo.“ A je to tak – naléhavě žádá nás i všechny naše mladé dospělé, abychom přijali zodpovědnost za své svědectví.

Bratr Nate Peterson: Mohl bych k tomu jen něco dodat?

Starší Clark G. Gilbert: Prosím.

Bratr Nate Peterson: Podle mě to souvisí s tím, co chceme, aby dělali potom. Takže přijdou do třídy a uplatňují učednictví, ale já chci, aby za ně převzali zodpovědnost, protože nebudu s nimi u pohovoru k získání chrámového doporučení. Nebudu s nimi, až budou pokoušeni. Nebudu s nimi, až budou zkoušeni.

Ale přebírají-li zodpovědnost za poznání pravdy, své učednictví a svobodu jednání, tak potom – a ještě tomu úplně nerozumím, ale chci to studovat – že pokud při odchodu z mé třídy přebírají zodpovědnost za poznání pravdy, tak je podle mě toto převzetí zodpovědnosti to, o co nás žádáte. Musím to udělat.

Starší Clark G. Gilbert: Usmívám se, protože poslouchám, jak říká: Nebudeme s nimi u všech těchto životních rozhodnutí. Vzpomínám si, jak jednou večer moje mládež z Bostonu žertovala: „Jo, jako, pokaždé, když chci udělat něco špatného, tak si představím, jak mi na rameni sedí Clark a říká: ‚Tohle bys neměl dělat.‘“ Potřebuje to udělat, protože to chce udělat, a ne proto, že si představuje, jak mu jeho profesor nebo vedoucí Mladých mužů říká, aby to nedělal.

Uděláme něco, co jsme neplánovali, ale John navrhl dát prostor pro kladení otázek. Někteří z vás si jistě říkají:„Ale ne, musím před každou vyučovací hodinou vymyslet přípravný úkol? A pak budu muset lidi zapojit? Musím mít všechny ty otázky, a navíc se ve výuce postarat o učení do hloubky. A pak ještě o uplatnění v praxi?“ A někteří z vás si jistě říkají: „Starší Gilberte, ve středu učím znovu a pak příští týden a i ten další. Jak to mám zvládnout?“ A jsem si jistý, že mnozí z vás mají pro nás otázky.

Rád bych vám za pár minut dal možnost nám položit několik z nich, které se mi nepodařilo v diskusi zmínit. Takže pokud máte otázku, která vás v průběhu napadla, postavte se a položte nám ji.

Ano, a tam dozadu úplně nevidím. Jak se jmenujete?

Sestra 12 (Faith Spencerová): Jmenuji se Faith Spencerová. Zajímalo by mě, jak odlišně jste se připravovali na panelovou diskusi, když jste věděli, že budete muset mluvit.

Sestra Kaylee Merrillová: Trvalo to.

Myslím, že starší Gilbert se o tom zmínil v proslovu „Ta moc je v nich“. Pokud studenti vědí o očekávání, že se budou dělit o své myšlenky, převezmou zodpovědnost. Postaví se k tomu čelem a pustí se do práce. A tak jsem to vnímala, s vědomím, že se očekává, že budu mluvit.

S pokorou jsem se ptala, co potřebuji vědět, abych se o to mohla podělit. A zjistila jsem, že to je to, co chci, aby moji studenti zažili. Chci, aby měli ten pocit: „Dneska při výuce tam nemůžu jen tak sedět. Nastane okamžik, kdy bude zapotřebí, abych něco řekl, a tak se chci mít o co podělit.“

Starší Clark G. Gilbert: Děkuji. Další otázky?

Sestra Jenet Ericksonová: Jen jedna myšlenka, která mě při té otázce napadla. Jak bych mohla pocítit, že Pán si přeje, abych byla efektivnější učitelkou a abych byla schopnější podněcovat a aktivovat svobodu jednání studentů?

A vzpomněla jsem si na kolegu, který studentům na začátku semestru před výukou řekne, aby po 30 minut naslouchali Duchu, jak je povede v tom, co potřebují. A pak si stanovili cíle, na kterých budou moci během kurzu pracovat a snažit se jim lépe porozumět.

Při přemýšlení o této diskusi jsem pociťovala Pánovu lásku. Chce mi pomoci být efektivnější učitelkou. Chce studentům žehnat. A je velkou výsadou, že mi dal příležitost o tom přemýšlet a studovat to. Abych nakonec mohla jednat jinak. A chci, aby moji studenti získali tutéž mocnou zkušenost. Celá tato lekce je o tom, jak vám Pán žehná, abyste byli lépe schopni stát se vším, čím máte být, a proto vám Pán dává tuto výsadu učit se zde od Něj.

Starší Clark G. Gilbert: Děkuji. Další otázka.

Sestra 13: Mohu mluvit? Promiňte. Mám požehnání učit seminář pro studenty se zvláštními potřebami. A řekla bych, že většina z mých studentů, ne-li všichni, nemluví. Jak bych to měla uplatňovat u nich?

Starší Clark G. Gilbert: Co už děláte?

Sestra 13: Hodně tiskneme obrázky, laminujeme je a necháváme studenty na základě výuky vybírat různé věci. Zapojujeme je do mistrovství v písmu tím, že jim dáváme proužky papíru, opět zalaminované. A mluvíme o mistrovství v písmu. Ve třídě hodně používáme znakovou řeč. Je to opravdu pěkná zkušenost.

Bratr John Hilton III: Rád bych zkusil odpovědět, i když s výukou tohoto typu nemám žádnou zkušenost. Mám zkušenost s přípravou na výuku letos na podzim, a než jsem dostal pozvánku k účasti na této panelové diskusi, tvořilo 99 procent mých příprav na výuku „Čemu budu učit?“ Všechno to bylo zaměřeno na obsah. A jako host v této diskusi jsem začal měnit otázky, které kladu, a trávil jsem více času z přípravy přemýšlením: „Jak mohu pomoci studentům připravit se na výuku? Jak mohu studentům pomoci jednat?“ A když jsem tyto otázky předkládal Nebeskému Otci, dostával jsem odpovědi.

A i když na tuto otázku ohledně výuky pro studenty se zvláštními potřebami neznám konkrétní odpověď, vím, že Nebeský Otec ji zná. A svědčím o tom, že když budeme takovéto náročné otázky posílat vzhůru, budeme dostávat odpovědi na míru potřebám našich studentů.

Sestra Jenet Ericksonová: Je tu krásný posun na straně učitele, přičemž rádi učíme a přemýšlíme: „Jak můžeme být efektivní?“, k tomu, „Co prožívá student?“ Jak by jim mohla hudba přinášet Ducha? Jak by mohla přivolávat Ducha spolupráce s druhými?

A právě díky tomuto důrazu na prožitky studentů pociťuji i já, Johne, tu touhu se změnit. Co při výuce prožívají?

Starší Clark G. Gilbert: Chtěli jste něco říct? Oh. Oh, další. Říkají mi, že pokud to tu neuzavřeme, vypnou mi mikrofon. Dovolte pár slov na závěr. Čas vypršel. Požádali jsme vás, abyste na toto setkání přišli připraveni a zamysleli se nad otázkou: „Jak mohu těm, které učím, účinněji pomáhat převzít zodpovědnost za vlastní studium?“

Rád bych zopakoval výzvu, která zazněla již dříve. Při odchodu odtud si dopřejte chvilku, kdy si zaznamenáte nějaký osobní postřeh z dnešního dne. Chvíli se odmlčím. Podle mě máme pár minut, tak se na minutu odmlčím. A chtěl bych, abyste si zaznamenali jednu věc, které jste se dnes naučili. Možná to nebude nic z toho, co jsme řekli. Co z toho, čemu jste se dnes naučili, vám podle vás pomůže být lepším učitelem?

Dám vám chvíli, abyste si to zaznamenali, než skončíme.

Pokud jste neskončili, přemítejte o tom dál. A prosím, požádám vás, abyste s tím, co jste si napsali, v příštích týdnech udělali dvě věci: Podělte se o to s někým dalším a dejte si za cíl, že na základě obdržených vnuknutí zlepšíte svou výuku.

Dovolte mi myšlenku na závěr. Nejprve bych rád poděkoval svým hostům. Jsou to skvělí učitelé a já jsem se dnes i během naší přípravy mnohému naučil. Rád bych také poděkoval vám všem. Vím, že mnozí z vás svým zodpovědnostem dáváte mnoho. Líbí se mi, co včera večer řekl starší Christofferson – že doslova stojíte v přední linii při utváření budoucnosti této Církve.

Na závěr připojuji své svědectví o tom, že v Církevním vzdělávacím systému připravujeme mladé lidi napříč Církví tak, aby rostli a stali se celoživotními učedníky. A nikde jinde to nemá takový dopad jako v náboženském vzdělávání, které probíhá napříč Církevním vzdělávacím systémem, ve třídách semináře, na našich vysokých školách, ve třídách institutu. A vy studentům pomáháte převzít zodpovědnost, aby se mohli stát celoživotními učedníky Ježíše Krista. Vím, že jedním z hlavních důvodů, proč Církev tolik investuje do toho, co děláme, a do každého, kdo se do této práce zapojuje, je víra v to, že na tom záleží. A jak říká president Nelson: Vidíte, co se odehrává přímo před našima očima? Doufám, že víte, že počet studentů zapsaných do semináře je napříč Církví na rekordní úrovni.

Počet studentů zapsaných na našich univerzitách nadále láme rekordy, a to i v době, kdy mnozí lidé na vysokou školu nechodí, a institut má nejvyšší účast v historii Církve.

Máme zodpovědnost pomáhat všem těm, kteří přicházejí do našich tříd, aby převzali zodpovědnost za své studium. A slovy presidenta Nelsona: Připravujeme lid, který připraví svět na návrat Spasitele.

Kéž toto správcovství přijímáme s rozvahou, pokorou a důvěrou, že nám Pán v našich pověřeních bude svou mocí a silou pomáhat. A to říkám ve jménu Ježíše Krista, amen.