Vítězství našeho milovaného Spasitele

V rámci povolání apoštola hodně cestuji a mám výsadu setkávat se s dětmi, mládeží a dospělými téměř po celém světě. V životě jsou chvíle veliké radosti, avšak na vlastní oči vídám a v hloubi srdce pociťuji i to, že kromě štěstí a radosti přináší život i chvíle spojené se zármutkem a utrpením.

Nikdy nezapomenu na to, jak jsem seděl se čtyřmi malými dětmi, jejichž rodiče byli doma chladokrevně zabiti během vloupání, zatímco děti spaly, nebo na setkání se ženou, která byla jako dívka zneužita blízkým příbuzným, jemuž důvěřovala, nebo na to, jak jsem seděl u postele mladé dívky, jež utrpěla poranění mozku po pádu z kola a která zanedlouho zemřela. Nebo jak jsem naslouchal vzlykání ženy, jejíž manžel se po mnoho let hrubě zpronevěřoval jí i jejich chrámovým smlouvám.

Pociťoval jsem bolest manželského páru, jehož dospělé dítě již nevěřilo pravdám evangelia a snažilo se oslabit víru ostatních členů rodiny. Mluvil jsem se zdrcenými rodiči a přáteli mladého nadějného muže, který si vzal život. Pociťoval jsem zármutek podle Boha u těch, kteří se dopustili hříchu a kteří si opravdu přejí činit pokání, i zničující dopady na ty, kteří byli tímto hříchem zasaženi.

Byl jsem svědkem žalu v důsledku duševní nemoci jak toho, kdo jí trpí, tak těch, kteří trpí tiše, zatímco všemu přihlížejí bez možnosti jakkoli pomoci. Viděl jsem nesmírné osobní ztráty způsobené přírodními katastrofami, povodněmi, bouřemi, požáry a zemětřeseními. Byl jsem svědkem otřesů v různých zemích vyvolaných politickými nepokoji, válkami a zkázou a viděl jsem utrpení, když na ty, kteří byli nevinní a snažili se dělat to, co je správné, dopadlo něco neočekávaného.

Healing Hands [Uzdravující ruce], Kolby Larsen, nesmí být kopírováno

Spasitel nám pomáhá

President James E. Faust (1920–2007), druhý rádce v Prvním předsednictvu, řekl o Usmíření Ježíše Krista toto: „Ublížení mají udělat to, co je v jejich silách, aby se přes své zkoušky přenesli, a Spasitel poté pomůže ‚lidu svému podle slabostí jeho‘ [Alma 7:12]. Pomůže nám nést naše břemena. Některá zranění jsou tak bolestivá a hluboká, že je nelze uzdravit bez zásahu vyšší moci a bez naděje na dokonalou spravedlnost a nápravu v příštím životě. … On rozumí naší bolesti a bude s námi i v našich nejtemnějších chvílích.“

Čím dál více lnu ke Spasitelově lásce a oněm nikdy nekončícím požehnáním, která jsou nám slíbena díky Usmíření Ježíše Krista. Kristus nás neochránil před těžkými životními zkušenostmi, které přinášejí nesmírnou bolest, ale ochránil nás před nekonečným utrpením a odcizením se od Nebeského Otce a prostřednictvím svého všezahrnujícího utrpení nám umožnil získat možnost dokonalé radosti a věčného štěstí v přítomnosti Boží.

President Dallin H. Oaks nám připomněl: „Zdaleka nejsilnější Boží pomocí ve smrtelnosti bylo to, že nám poskytl Spasitele, Ježíše Krista, který měl trpět, aby zaplatil cenu a zajistil odpuštění hříchů, z nichž bude učiněno pokání. Toto milosrdné a velkolepé Usmíření vysvětluje, proč je víra v Pána Ježíše Krista první zásadou evangelia. Jeho Usmíření ‚umožňuje vzkříšení mrtvých‘ (Alma 42:23) a ‚[usmiřuje] hříchy světa‘ (Alma 34:8), přičemž smazává všechny hříchy, z nichž jsme učinili pokání, a dává Spasiteli moc pomáhat nám v našich slabostech, jimiž ve smrtelnosti trpíme.“

Detail obrazu Prayer at Gethsemane [Modlitba v Getsemanech], Del Parson, smí být kopírováno pouze pro církevní použití

Stěžejní událost věčnosti

Když myslím na utrpení, kterého bývám osobně svědkem a které je tak nekonečně nepatrné ve srovnání s utrpením všech těch, kteří kdy kráčeli nebo budou kráčet po zemi, nedokáži žádnými slovy, která znám, popsat pocity, jež mám ve vlastním srdci, ohledně toho, co se muselo odehrávat v srdci a v mysli a v těle a v duši Spasitele během oněch posvátných okamžiků, kdy prožíval všezahrnující utrpení za hříchy a bolesti celého lidstva.

Tato stěžejní událost celé věčnosti začala tím, že Ježíš odešel „na místo, kteréž sloulo Getsemany“ (Matouš 26:36) na hoře Olivetské za hradbami Jeruzaléma. Svým učedníkům řekl: „Smutnáť jest duše má až k smrti.“ (Matouš 26:38.)

Modlil se těmito slovy: „Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento. A však ne jakž já chci, ale jakž ty.“ (Matouš 26:39.) Vrátil se ke svým učedníkům, uviděl, jak spí, a poté opět odešel a pomodlil se podruhé. „Otče můj, nemůže-liť tento kalich minouti mne, než abych jej pil, staniž se vůle tvá. … A modlil se po třetí, touž řeč říkaje.“ (Matouš 26:42, 44.)

Ježíš vypil onen hořký kalich a trpěl v zahradě i na kříži způsobem, který přesahuje naše smrtelné chápání. Sám byl bez hříchu, ale vzal na sebe všechny naše hříchy, aby z nás mohly být naše hříchy a břemena sňaty, až k Němu přijdeme a budeme činit pokání (viz 2. Korintským 5:21).

Ježíšovo utrpení, smrt a smírná oběť byly v té době již dlouho očekávány. Izaiáš, který promlouval 700 let před Ježíšovým narozením, prorokoval, že „Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás“ (Izaiáš 53:6). Ježíš mluvil o tom, že dá svůj život jako „vykoupení“ (Matouš 20:28; viz také 1. Timoteovi 2:6) „na odpuštění hříchů“ (Matouš 26:28) pro všechny, kteří v Něj uvěří a budou činit pokání z hříchů. Petr popsal, jak Spasitel „za hříchy [naše] trpěl“ (1. Petrova 3:18) a že Jeho ranami jsme uzdraveni (viz 1. Petrova 2:24). Ježíš udělal to, co nemohl udělat nikdo jiný, aby nám umožnil vrátit se do přítomnosti našeho Otce. Byl „potřín pro nepravosti naše“ (Izaiáš 53:5).

Po utrpení v Getsemanech Jeho agónie pokračovala – byl zrazen jedním z těch, kteří s Ním kráčeli, vysmíván před nespravedlivými vládci, trpěl bolestmi z bičování Jeho těla a z trnové koruny, kterou Mu krutí a nelítostní vojáci natlačili na hlavu (viz Jan 18:2–3, 12–14; Marek 15:15–20), a zatímco se blížil ke Golgotě, do rozdrásaných zad se Mu zabodávalo těžké břevno (viz Jan 19:16–17).

Nesmírná agónie, kterou pociťoval v Getsemanech, se na kříži vrátila s naléhavostí, kterou by nedokázal snést žádný člověk. Ježíš Kristus, Syn Boží, přijal sám božské pověření od svého Otce, aby položil svůj život. Vojáci a vládci Mu ho nemohli vzít (viz Jan 10:18). Ježíš s úctou a pokorou sklonil hlavu a řekl: „Dokonánoť jest.“ (Jan 19:30.)

Poslední okamžik Jeho smrtelného života se naplnil. Neexistují slova, jež by dokázala popsat velikost a rozsah drahocenného daru, který Ježíš Kristus přinesl. Od nikoho jiného to již nikdy nebude požadováno. Ježíš Kristus vše vytrpěl jednou provždy (viz Židům 10:10).

Ježíš Kristus se poté, co bylo Jeho božské poslání naplněno, stal prvním v celé lidské historii, kdo povstal z hrobu k nesmrtelnosti (viz 1. Korintským 15:21–23).

Ženám u hrobu andělé řekli:

„Co hledáte živého s mrtvými?

Neníť ho tuto, ale vstalť jest.“ (Lukáš 24:5–6.)

Svým apoštolům řekl: „Vizte ruce mé i nohy mé, žeť v pravdě já jsem.“ (Lukáš 24:39.) Později byl „vidín více než od pěti set“ najednou (1. Korintským 15:6). Vzkříšeného Spasitele spatřili očití svědkové. Nebyl mrtvý. Byl naživu.

Ježíš Kristus zlomil řetězy a okovy věčné poroby smrti pro každého, kdo kdy žil nebo bude žít na zemi (viz 1. Korintským 15:22). Zvítězil nad naším všeobecným nepřítelem; nepřítel smrt byl navždy poražen.

President Russell M. Nelson (1924–2025) řekl: „Ježíš Kristus vzal na sebe vaše hříchy, vaše bolesti, vaše trápení a vaše slabosti. Nemusíte je nést sami! Odpustí vám, budete-li činit pokání. Požehná vám tím, co budete potřebovat. Uzdraví vaši zraněnou duši. Když na sebe vezmete jho spojující vás s Ním, vaše břemena se budou zdát lehčí. Pokud uzavřete smlouvy, že budete následovat Ježíše Krista, a budete je dodržovat, zjistíte, že bolestivé okamžiky vašeho života jsou jen dočasné. Vaše strasti budou pohlceny ‚v radosti z Krista‘ [Alma 31:38].“

Jako jeden z Jeho vysvěcených apoštolů zažívám duchovní i osobní okamžiky, které mi přinášejí jisté a spolehlivé svědectví o tom, že On žije. Kéž nám v tomto velikonočním období v mysli a v srdci jemně znějí tato slova: „Dej, ať si vždy pamatuji, že jsi krvácel za mne“ a zároveň s radostí zpívejme: