Boží plán pro věčnou rodinu

Jednou z věcí, která zpočátku mé rodiče na znovuzřízeném evangeliu Ježíše Krista zaujala, byla důležitost, kterou Církev přikládá rodině, a učení, že „velká část Boží práce na spasení a oslavení se uskutečňuje prostřednictvím rodiny“. Na rodiče to, o čem se učili ještě předtím, než se dali pokřtít, udělalo tak velký dojem, že pozvali sousedy, aby se s nimi účastnili misionářských lekcí.

Zatímco se rodiče scházeli s misionáři a pokračovali ve studiu evangelia i po svém křtu, dozvěděli se, jak vychovávat „děti své ve světle a pravdě“ a jak dát duchovně „do pořádku svůj vlastní dům“ (Nauka a smlouvy 93:40, 43).

Dozvěděli se, že „rodina je ústředním bodem ve Stvořitelově plánu pro věčné určení Jeho dětí“ a že „štěstí v rodinném životě lze s největší pravděpodobností dosáhnout tehdy, když je založen na učení Pána Ježíše Krista“.

Dozvěděli se, že „úspěšná manželství a rodiny jsou založeny a udržovány na zásadách víry, modlitby, pokání, odpuštění, úcty, lásky, soucitu, práce a hodnotných odpočinkových činností“.

Dozvěděli se, že rodiny mohou být věčné a že „totéž společenství, které existuje mezi námi zde, bude existovati mezi námi tam [na věčnosti], pouze bude spojeno s věčnou slávou“ (Nauka a smlouvy 130:2).

A dozvěděli se, že „nejvyšším účelem každé výuky a každé činnosti v Církvi je to, aby rodiče a jejich děti byli doma šťastní, zpečetěni ve věčném manželství a propojeni se svými generacemi“.

Na základě tohoto poznání si přáli být zpečetěni jako věčná rodina.

Moji rodiče po svém křtu praktikovali to, čemu se učili, a přesunuli se ze světa do království evangelia. Snažili se sjednocovat naši rodinu tím, že pořádali domácí večery a rodinné studium písem, věrně navštěvovali církevní shromáždění a pracovali na rodinné historii. Doufali, že díky tomuto úsilí o jednotu vytvoří rodinu, která se bude zaměřovat na plán spasení a jejíž zrak se bude upírat na věčnost.

V roce 1965, kdy se dali rodiče pokřtít, byl nejbližším chrámem od brazilského São Paula chrám Mesa v Arizoně, téměř 9 700 kilometrů daleko. Cesta byla pro naši rodinu příliš nákladná, a tak rodiče museli počkat na možnost obdržet chrámové obřady a dát se k sobě připečetit až do zasvěcení chrámu São Paulo v Brazílii v roce 1978. V té době jsem sloužil na misii v Rio de Janeiru.

Asi dva měsíce předtím, než jsem v únoru 1980 svou misii dokončil, dovolil můj president misie mému společníkovi a mně, abychom přes noc cestovali se členy kůlu z Ria de Janeira do chrámu v São Paulu, abych mohl obdržet obdarování a dát se připečetit ke svým rodičům. Podobně jako rodiče jsem i já čekal roky na zaslíbená požehnání v podobě chrámových obřadů a smluv.

Tento zážitek změnil mou vizi budoucnosti a umožnil mi poprvé získat určitou představu o pravdivosti nedávných slov presidenta Russella M. Nelsona: „Čas strávený v chrámu vám pomůže myslet celestiálně a získat vizi toho, kdo skutečně jste, kým se můžete stát a jaký život můžete vést na věky.“

Onen krátký čas, který jsem při oné příležitosti strávil v chrámu, hluboce ovlivnil zbytek mé misionářské služby. Díky této nové vizi mělo vydávání svědectví o chrámu a o důležitosti Božího plánu pro rodiny trvalý vliv i na můj život.

Když jsme se s mou ženou Rosanou dva roky po mé misii brali, byli jsme zpečetěni v chrámu s vizí, že budeme vychovávat svou vlastní věčnou rodinu. Abychom toho dosáhli, snažili jsme se společně vytvořit rodinné tradice podobné těm, kterým nás učili naši rodiče – všechny zaměřené na Spasitele, Jeho učení a učení Jeho novodobých proroků.

Dnes naše děti vychovávají své děti podle týchž zásad evangelia, které jsou zdrojem štěstí. Rodina je pro nás vším, protože chápeme ústřední postavení rodiny v Božím plánu.

Jako generální autorita jsem měl to požehnání připečetit v chrámu naše tři děti k jejich manželským partnerům. Dívat se jim do očí ve chvíli, kdy poklekli u oltáře v chrámu, byl nádherný zážitek. Viděl jsem, jak jsou moji potomci požehnáni týmiž zásadami evangelia, kterým mě učili moji rodiče a kterým jsme s Rosanou učili i je. Viděl jsem, jak tato požehnání pokračují i v budoucích generacích. A připomnělo mi to, díky komu je toto vše možné.

Připomínka Vánoc

Rodina je ústředním bodem Božího plánu štěstí, ale bez Spasitele Ježíše Krista by tento plán nebylo možné uskutečnit. Jeho Usmíření a obřady a smlouvy, které se nacházejí v Jeho evangeliu, umožňují naplnit zaslíbení oslavení.

President Nelson prohlásil: „Oslavení je rodinnou záležitostí. Rodiny mohou být oslaveny jedině skrze spásné obřady evangelia Ježíše Krista. Konečným cílem, jehož se snažíme dosáhnout, je to, abychom se stali jako rodina šťastnými – obdarovaní, zpečetění a připravení na věčný život v přítomnosti Boží.“

Když navštěvuji místa, kde jsem nikdy předtím nebyl, snažím se najít nějaký malý betlém, který by mně a Rosaně připomínal Spasitele. Dělám si docela slušnou sbírku.

Když jsme jednou s manželkou rozjímali o těchto prostých betlémech, napadlo nás: „Na čem v našem životě záleží opravdu nejvíce?“ Odpovědí je samozřejmě Spasitel, Jeho evangelium a naše rodina. Abychom si připomínali lásku Nebeského Otce, kterou k nám chová, a že zaslíbení věčných rodin se může naplnit díky Spasiteli, dali jsme si u nás doma před několika lety před Vánocemi všechny naše betlémy na dvě velké police – a místo abychom je po vánočních svátcích uklidili, tak jsme je tam nechali. Tato tradice nám pomáhá udržet si ducha Vánoc v našem domově po celý rok.

Když se každý den díváme na tyto betlémy, jemně nám připomínají ústřední roli Spasitele v našem životě. Připomínají nám, že nynější pokoj na zemi (viz Lukáš 2:14) a věčné štěstí ve světě, který přijde, závisí na Spasiteli a na tom, zda budeme ctít smlouvy, které jsme s Ním uzavřeli. A připomínají nám, „že přišel na svět, a to Ježíš, aby byl ukřižován pro svět a aby nesl hříchy světa a aby posvětil svět a aby jej očistil od veškeré nespravedlivosti;

že skrze něho mohou býti spaseni všichni, které Otec dal do moci jeho a učinil skrze něj.“ (Nauka a smlouvy 76:41–42.)

Tak jako jsme se tyto pravdy dozvěděli od našich rodičů, snažíme se je s Rosanou předávat i našim dětem. Nyní naše děti učí týmž pravdám své děti. Semínka zasetá do srdce mých rodičů před 60 lety v našem malém domově v Brazílii rozkvetla a přinesla ovoce, „které je nejcennější, které je sladší nade vše, co je sladké, a které je bělejší nade vše, co je bílé, ano, a ryzí nade vše, co je ryzí“ (Alma 32:42).

Svědčím o tom, že ti, kteří přijmou Boží plán určený pro rodiny, budou milovat tak, jak miloval Spasitel, a ctít své smlouvy, zdědí jednoho dne „požehnání věčného života a plnost radosti“ se svými blízkými a s Otcem a Synem.