Misionář bez jmenovky

Ve škole mám učitele, jehož povaha by možná člověka dokázala odradit od toho, aby k danému tématu řekl opačný názor. Jednou jsme se dostali k tématu misionářů Svatých posledních dnů. Věděla jsem, že bych dokázala na jeho otázky odpovědět, ale měla jsem pocit, že to dělat nemám. A tak jsem toho řekla jen tolik, aby se s tím v daný okamžik spokojil.

Během následujících několika týdnů jsem nedokázala na náš rozhovor přestat myslet. Nakonec mě napadlo, že mu mám dát Knihu Mormonovu s několika označenými verši o misionářské práci. Tato myšlenka mě děsila, ale nemohla jsem se jí zbavit. Věděla jsem, že to je nabádání, které musím uposlechnout.

Asi za dva měsíce jsem měla Knihu Mormonovu připravenou. Celý den jsem měla pocit, jako by mi ta kniha měla vypálit v batohu díru. Ony tři vteřiny, kdy jsem knihu před zimními prázdninami předávala učiteli, byly tím nejděsivějším okamžikem mého života.

První den po prázdninách jsem procházela kolem jeho třídy, ale bála jsem se vstoupit dovnitř. Pak na mě zavolal a podal mi lístek papíru. Přečetla jsem si ho na chodbě. Napsal, že si „důkladně“ prostudoval verše, které jsem označila, a že začíná v tom, čemu věřím, vidět jistý smysl.

Nyní se o evangelium dělím s nadšením, a ještě více jsem nadšená z toho, že budu moci brzy sloužit Nebeskému Otci na misii.